NP č.451 > RozhovorNemůžu všechno kontrolovatZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

Když jsme dělali kdysi rozhovor s WWW (NP 327), ženskou část skupiny a také architektku Milesu Anděru Zrnić jsme z něj vynechali. Udělali jsme velkou chybu.

Zpíváte v kapele, ale profesí jste architekta. Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Ještě v Srbsku, když jsem chodila na gymnázium, jsem amatérsky hrála divadlo a malovala. Když přišlo na rozhodování, co studovat, přemýšlela jsem nejdřív o herectví. Jenže pak jsem zjistila, že nemůžu lhát. Ne lhát, ale žít něco, co nejsem já. Vždy, když mi někdo říkal, že mám přitvrdit a udělat něco víc jakoby, tak mně právě to „jakoby“ nešlo. Tak jsem si řekla, že to pro mě asi není.

 

A malování?

Chodila jsem na soukromé přípravné kurzy, ale pak mě tam hrozně začali iritovat lidi. Přišlo mi to celé zvrhlé. Na bělehradskou akademii bylo těžké se dostat a mně pak jeden z těch pánů řekl, že by to šlo, kdybych chtěla… Začalo mi to připadat nechutné. Navíc nejsem z Bělehradu, ale z menšího města a lidem odjinud se to v tamním prostředí dávalo dost najevo. Taková divná arogance a přitom hloupost. Takže jsem to opustila a začala se naplno věnovat architektuře, což bylo zvlášť ze začátku drsné. A je mi to stále líto. Když jsem byla těhotná, znovu jsem zkoušela chodit na přípravku a docela rychle se začala vracet do formy, ale pak už jsem nestíhala.

 

Najdete si na malování ještě někdy čas?

Mám nějak moc povinností a jsem pořád unavená. Snažím se, aby jich bylo míň, ale je jich víc a víc. Nějak to neumím udělat (smích).

 

Z čeho všeho jste unavená?

Před dvěma měsíci jsem začala chodit do práce – dělám pro jedno studio interiéry. Do toho mám svoje zakázky, děti... Třeba dneska jsem musela jednu dokončit a do toho máme nemocného syna. Není mu nic strašného, kašle, ale musím mu dát jíst, pít, postarat se o něj a teď večer ještě odehrát koncert.

 

A ještě rozhovor s námi...

Mně už to ani nevadí. To už bych nikdy neřekla na nic ano. Když se mě někdo zeptá, kdy mám čas, tak vlastně nikdy, je to pořád stejné. Takže řeknu, tak to udělejme hned. Vždycky se to nějak vyvine. Plánovat, aby něco dopadlo, tak jak si člověk představuje, to už neřeším. Dřív jsem se snažila mít všechno pod kontrolou, ale teď už jen chci, aby to proběhlo. A dopadne to, jak to dopadnout musí.

 

Potácení tmou

Jaké bylo studovat v Bělehradě v devadesátých letech?

Školu jsem začínala v roce 96, kdy probíhaly velké studentské protesty, takže se příliš nestudovalo a spíš jsme běhali po Bělehradě. Pak to dva roky bylo v pořádku. Tedy studovali jsme, ale neměli jsme žádné peníze. Nikdo. Neměli jsme skoro ani na jídlo, natož na zábavu, knihy... Byla obrovská devalvace, takže plat v přepočtu vycházel třeba na dvě německé marky. Mohli jsme jen chodit ven nebo se scházet v bytech. V takové atmosféře se nemůžeš moc vyvíjet. A pak bylo to bombardování...

 

Zažila jste ho v Bělehradě?

Odjela jsem zpět domů, do Belé Crkve, což je asi osmdesát kilometrů od Bělehradu. Rodiče samozřejmě šíleli. On tomu tedy nejdřív nikdo příliš nevěřil, že se to stane. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, to bylo vlastně vysílání odsud, a tam hlásili, že letadla právě vzlétají, a všichni jen říkali, že to není možné. Pak najednou vypnuli světla a všude byla tma. Bela Crkva je prakticky na hranici s Rumunskem a právě tam se letadla otáčela. Takže bylo slyšet, jak letí, pak bombardování a pak zase jak letí zpátky. Kousek od nás je Pančevo, kde byla velká elektrárna a jeden z prvních cílů. Při bombardování tam vytekla nějaká chemikálie, která začala hořet. Takže ve tmě byl vidět jen žlutý kouř, co lítal tmou, a pak občas výstřel protivzdušné obrany.

 

Vyprávíte, jak kdyby to bylo v televizi...

Bavila jsem se s lidmi, se kterými jsem přišla do Čech, a shodli jsme se, že z toho musíme mít nějakou poruchu (smích). Já jsem nepila a nekouřila, ale pamatuji si, že když jsem se tehdy vrátila z Bělehradu, koupila jsem si cigára. To bylo úplně absurdní, že nebyly peníze, ale všude bylo strašně moc cigaret. U Belé Crkve je přechod do Rumunska, kde se pašovalo, takže město bylo přeplněné levnými cigaretami. Koupila jsem si krabičku Monte Carlo, asi poprvé jsem sama vypila celé pivo a strašně se mi líbil ten pocit opilosti. Myslím, že jsme tam všichni byli pořád přiopilí. Tak jsme se potáceli tou tmou a byla to vlastně docela zábava. Měla jsem třeba dřevěnou flétnu ze základky a přišla jsem na to, že je to super fór, že budu hrát na flétnu a nikdo mě neuvidí. Takové nesmysly. Pak už to bylo moc a začala jsem šíleně běhat. Každý den až do září, kdy jsem dostala dopis, že mě berou do Prahy na architekturu.

 

Proč jste se rozhodla jít zrovna do Prahy?

Tehdy jsem měla přítele, který studoval na DAMU, a on zjistil, že když budu studovat v češtině, bude to zadarmo. Navíc program na pražské architektuře byl hodně podobný tomu bělehradskému, takže byla naděje, že mi spoustu předmětů uznají. Tenkrát jsem pracovala v nějaké kavárně a pamatuji si, že máma přijela na kole s dopisem, který mi přišel ze školy. Bylo to v češtině, takže jsem tušila, že mě berou, ale nebyla jsem si úplně jistá. Můj děda umí česky, takže jsem mu dopis odnesla a on to potvrdil. Táta byl původně proti. Říkal, že kdyby se mi něco stalo, ani pro mě nedojede, protože by neměl na benzín. Ale máma mu řekla, ať mě nechá, ať jedu. To bylo zvláštní, protože vždycky bylo všechno po jeho.

 

Jak dosažitelná je pro člověka v Srbsku představa odstěhování do Čech?

V té době to bylo šílené, protože jsme měli sankce a nemohli nikam. Jedinou možností bylo studentské vízum, které člověk dostal po přijetí na školu. Jenže školy se většinou platily a školné kolem dvou tisíc eur za semestr bylo při tehdejších platech absolutně nemyslitelné. Když se rozjelo pašování, krom cigaret hlavně nafty, tak samozřejmě někteří velmi zbohatli. Takže většina neměla nic a pár lidí strašně moc. Vybavuji si, že i náš táta šel jednou na hranice pro benzín, a když se vrátil, tak řekl, že už nikdy v životě. Že radši nebudeme mít nic, protože lidi tam a to, co se tam děje, je úplné dno… Ti, kteří tenkrát zbohatli, jsou teď často u moci. Třeba jeden z hlavních politiků v Belé Crkvi, kluk o pár let starší než já, tenkrát pracoval na přechodu do Rumunska. Nakradl si tam obrovské peníze a teď vlastní půlku městečka. A přitom to byl takový blbec.

 

Zmínila jste, že váš děda umí česky, kde se to naučil?

Praděda byl Čech, přišel z Hodonína, kde měli vinice. Přišli do rumunského Banátu, což je na druhé straně hranice, a pak se přesunuli do Srbska. Takže můj děda je taky Čech, typický Čech (smích). Je truhlář, hraje na trumpetu a je blonďák (smích). A ty ruce. Mě strašně bavily jeho ruce a nehty. A když jsem přišla do Čech, zjistila jsem, že hodně lidí má přesně takové ruce jako on.

Díky dědovi a dokladům o jeho občanství, které se mi podařilo dopátrat, jsem tady nakonec získala trvalý pobyt.

 

Mimo jsem byla já

Jaká byla vaše zkušenost s přestěhováním do Prahy?

Už jsem tu byla předtím a děsně se mi tu líbilo. Bylo to volné, lidi přemýšleli o jiných věcech, než jsme přemýšleli my. My byli nasraný, smutný, depresivní. Mám kamaráda z Japonska, který je loutkář. Tenkrát dělal takové malinké loutky, seděl u toho strašně dlouho, kreslil si jejich malinké výkresy a do toho koukal na animované f ilmy a měl klid a čas. Žil, byl normální. Nějak jsem to nemohla pochopit, ptala jsem se a on mi začal vysvětlovat milostný příběh jednoho kresleného f ilmu. Tenkrát jsem na něj byla strašně hrubá, nebo nevím, jak to říct... V té době jsme takoví byli asi všichni. Vůbec jsme nebyli zvyklí přemýšlet o hezkých věcech, vždycky to musel být porod nebo utrpení. Tenkrát jsem si říkala: „Ježiš, on je úplně mimo“. Ale pak, když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že mimo jsem asi já.

 

Čím to bylo?

Já nevím, asi hlavně tím, co se tam dělo. Nebyli jsme zvyklí si třeba koupit knížku a pak s ní sedět v kavárně a číst si, což tady tenkrát bylo normální. Pořád se řešilo co dělat, aby člověk přežil. Když jsem byla malá, byly v Srbsku skvělé časy, až pak se to začalo měnit. A pořád to trvá. Tenkrát jsem nepočítala s tím, že uteču navždy. Chtěla jsem se něco naučit, něco vidět a vrátit se zpátky. Zůstala jsem spíš náhodou a hlavně kvůli Ondřejovi, mému partnerovi. Teď jsem tu patnáct let, odešla jsem, když mi bylo dvacet dva, takže za chvíli tady budu stejnou dobu jako tam. A nevím, jestli bych ještě dokázala fungovat v Srbsku. Každý, koho potkám, mi říká, jak je to tam hrozné a ať na to ani nemyslím.

 

Co vám pomohlo najít klid?

Asi hlavně lidi kolem, kteří mě zastavovali v mém šílenství. Nejvíc Ondřej, protože jsme hodně času strávili spolu a nějak jsme se našli. Taky už vím, že se můžu zastavit a chvíli přemýšlet, že nemůžu všechno dopředu kontrolovat. Naučila jsem se myslet i na hezké věci. A vzpomněla jsem si, že jsem takhle kdysi přemýšlela. Hrozně tomu pomohly taky děti, které jsou úplně dobré a líbí se mi (smích). A taky hudba, co máme s Ondřejem.

 

Vracíte se zpátky? Říkala jste, že v Srbsku se toho příliš nezměnilo, z čeho usuzujete?

Ta politika... Na vedoucích místech jsou pořád zvláštní lidi. Taky je tam obrovská nezaměstnanost, místy až osmdesát procent. Lidi tak nějak přežívají. A pořád mluví o penězích, což mě rozčiluje. A je zase rozčiluje, že mi to vadí. Když jsme v Unii, všechno je tu v pořádku a máme se dobře, tak nemám co říkat. Třeba jsem se sestřenici zmínila, že se mi líbí, že Srbsko v Unii není a v obchodě jsou k dostání jiné věci, zatímco ve všech evropských zemích už si koupíte jenom to stejné. A ona mi na to řekla: „Tobě se to líbí, ale nám ne, tak se přestěhuj a uvidíš.“

 

V Bělehradě nedávno proběhlo obsazení kina Zvezda – dlouho opuštěné kino osquatovala skupina lidí, kteří zde začali pouštět filmy a rádi by zde vybudovali kulturní a sociální centrum. Sledujete tamní situaci?

O tom nic nevím. Dřív tam žádné umělecké squaty nebyly, ale jinak se tam squatuje pořád. Třeba v Belé Crkvi bylo kousek od centra pár hezkých budov ve vlastnictví firmy, která zmizela. Lidi, kteří neměli kde bydlet, se tam nastěhovali. Nikdo je nevyhodil a teď už je to jejich.

 

Ráda uteču

Skupina WWW, ve které zpíváte, bývá řazena k alternativnímu proudu hip hopu. Jak jste se i jako žena sžila s českým hip hopem?

(Smích) Já to takhle neberu. Vůbec o tom nepřemýšlím, ani nevím, co se děje v českém hip hopu. Moc ho neposlouchám, jen Prago Union se mi líbí.

Sama jsem začínala zpívat ve sboru na gymnáziu, pak chvíli v nějaké kapele, ale pak jsem na to úplně zapomněla. A když jsme se s Ondřejem poznali, žádnou hudbu jsme neřešili. Spíš z legrace jsme udělali Metro, písničku, kterou pak nechal na desce. Nazpívala jsem to jenom tak doma, ani jsme s tím nebyli ve studiu. Začalo mě to bavit, poslední dobou víc a víc, ale vždycky to pro mě bylo spíš hobby. Poslední dobou přemýšlím, že bych zkusila napsat i nějaký text, ještě v Srbsku jsem to dělala. Jen nevím, jestli bych toho byla v češtině schopná, musím najít tu pravou řeč. Chci se tomu věnovat víc, WWW mám hodně ráda.

 

Poslední deska vám vyšla předloni, budete mít další?

Ondřej má nějakou hudbu, jednu píseň jsme rozdělali... Já ale vůbec nevím, jsem v tom trochu ztracená. Teď mi jeden kolega říká, že bych měla využít tu srbskou melodii, ten „balkánský původ“. Ale jak?

 

Neozývá se náhodou i v hudbě, kterou už máte?

Ondřej občas něco použije. Má zběsilé nahrávky z různých svateb, taky si nahrával, jak můj děda hraje na trumpetu... On už teď nehraje, ale měl pohřební kapelu, kterou tvořili tři Češi a zbytek byli Romové. Myslím, že je to slyšet třeba v Tanci sekyr.

 

Dneska máte koncert, těšíte se?

Těším, protože jsme nehráli už dlouho. Pokaždé je to trochu jiné, ale vždycky se do toho dostanu.

 

Ještě bychom se rádi zeptali na jednu věc a omluvili se zároveň. Před lety už jeden rozhovor s WWW v Novém Prostoru vyšel, ale vás jsme tehdy úplně zazdili. Mluvili jsme s Ondřejem a Lubošem Typltem, vy jste tehdy jezdila s kočárkem kolem, ale nezeptali jsme se vás na nic…

Já strašně ráda uteču, kdykoliv můžu, z jakéhokoliv rozhovoru. Nevím, proč bych se vyjadřovala. Jsem ráda, když nemusím vůbec mluvit. Ono je to asi dobré, že si člověk utvoří názory, když začne přemýšlet nad odpovědí na otázku. Já názor mám, ale neumím to dobře definovat, tak jsem o tom začala přemýšlet, že bych asi měla začít mluvit. Ale na druhou stranu si pořád říkám, proč mám já něco někomu říkat.

 

 

Milesa Anděra Zrnić (nar. 1977) je architektka a zpěvačka skupiny WWW. Narodila se v Belé Crkvi v srbské autonomní oblasti Vojvodina, studovala architekturu na univerzitě v Bělehradu (1996–1999) a po příchodu do Česka na pražské ČVUT (1999–2003). Spolu se skupinou WWW vydala tři alba, Neurobeat (2006), Tanec sekyr (2009) a Atomová včela (2013). Je partnerkou frontmana skupiny Ondřeje Anděry, spolu mají dvě děti. 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále
celý archiv