NP č.470 > UličníciCestou do NěmeckaTomáš Havlín

Martin Broža sehnal práci, takže bude Nový Prostor v Brně prodávat už jen měsíc. A plánuje další změny.

Podařilo se vám najít práci…

A mám k ní i bydlení, bylo to jako dárek pod stromeček! Den před Štědrým večerem jsem dostal klíče od bytu v bývalé věznici na Cejlu. Jsem tam sám, dům je poloprázdný, skoro z toho na mě šel strach. To víte, jsem zvyklý spát v jedné místnosti třeba s šestnácti lidmi, z nichž polovina chrápe. A teď najednou ticho a nikde nikdo (smích).

 

Je to velký rozdíl proti noclehárně?

Samozřejmě, ještě si pamatuju, jaký šok pro mě byla první návštěva Armády spásy v Brně. Tehdy bylo po Klausově amnestii a bylo to strašný. Já byl poprvé bezdomovec a nevěděl nic. Tehdy jsem se naučil všechno zamykat, mobil strkat pro jistotu do trenek… K tomu vás z noclehárny brzy ráno vyhodí a je jen na vás, jak se do večera zahřejete. Nedá se to srovnat.

 

V každém případě gratulace…

Vím, že sehnat práci může být někdy hodně těžké. Sám mám trvalé bydliště na úřadě, a když někde žádám o práci, dívají se kvůli tomu na mě jako na vraha. Míval jsem problémy s automaty, nadělal jsem dluhy a rodiče to tak udělali, aby nepřišli o majetek… Na druhou stranu jsem vyučený, nejsem nemocný ani jinak hendikepovaný, tak bych nerad prodával NP celý život – pomohl mi, když jsem byl na dně, tehdy pomocnou ruku prostě potřebujete, ale je čas jít dál.

Práce, kterou jsem sehnal, je pro mě takový restart. V létě bych přemýšlel o stěhování do Čech, kde je to finančně lepší. V první řadě si chci ale práci udržet. Ne všichni mi samozřejmě při prodeji časopisu na Orlí fandí, ale spousta lidí jo. Co bych jim potom vyprávěl…

 

Když začala selekce

Kde vlastně pracujete?

V pekárně, také na Cejlu. Je tam takový stroj, do kterého dám chleba, který ho pokrájí a dá do sáčku. Pak to jde dál, přijde na to sponka a další skládá chleba do bedýnek. Takové pomocné práce. Jsme na to s kolegyní dva, a když se domluvíme na rychlosti, dá se to zvládnout.

 

Těší vás ta práce?

Jsem tam deset dní a už vědí, že jsem schopný a využívají toho. Tenhle týden jsem měl končit v pátek, ale přišla za mnou paní mistrová a říká: „No, já bych potřebovala, abyste v sobotu vytahoval chleba, přijďte na sedmou.“ Odpověděl jsem, že mám volno, jenže řekla, že nemá lidi… U nás na ranní směně momentálně chybí patnáct lidí a jsem si jistý, že za ty peníze je neseženou. Takže tam lidi fakt honí, ale na druhou stranu se to zvládnout dá. Pamatuji se, že když jsem byl ve Vysokém Mýtě, kolegyně pracovala na pásu vedle jedné Mongolky, která mluvila celkem dobře česky a jezdila dělat do pardubického Foxconnu. Říkala jí, že ženy, které menstruují, tam musí nosit zvláštní pásky na rukávech. Nechtělo se mi tomu věřit, tak jsem se jí šel zeptat a prý to tak je… To mi připadá úplně šílené, ponižující. Ve srovnání s tím je pekárna bez problémů.

 

Je pro vás stěhování za prací běžné?

Jsem v podstatě z poslední generace, které zažila kousek komunismu v práci. Pamatuju si, jak byl ten systém nesmyslný – na jednoho dělníka připadali tři úředníci, vytvářely se absurdní pozice, nezaměstnanost oficiálně neexistovala, ale bylo to takové umělé…

Po listopadu pak začala okamžitá selekce. Z lidí, kteří neuměli dělat nebo byli těžko zaměstnatelní, se stali v podstatě první bezdomovci – někdo se z toho dostal, někdo ne… V Brně začaly krachovat továrny, jednu po druhé zavírali a rozprodávali zahraniční kupci, jejichž hlavním cílem bylo zrušit konkurenci. Pamatuju si, jak lidi demonstrovali kvůli zavírání Zetoru, ale tehdy to šlo trochu mimo mě, protože až do roku 2013, kdy jsem se stal poprvé bezdomovcem, jsem vždycky nějakou práci našel. Nejdřív ve skomírajících brněnských podnicích, pak po celé republice. Ale nejhorší je, že ze mzdy se nedá pořídit byt. Jedině na hypotéku, a to znamená se zadlužit.

 

Říkáte, že někdo se z toho dostal, někdo ne…

Přišly automaty, kterým podlehla spousta lidí včetně mě. Pak řada lidí řešila problémy alkoholem… Myslím si, že může existovat vztah mezi pitím a kočováním za prací. Já jsem třeba v posledních letech opakovaně pracoval v jedné subdodavatelské firmě pro automobilový průmysl ve středních Čechách. Ta práce mě bavila, dělal jsem na CNC ohraňovacím lisu, což je počítačem řízený stroj, na kterém podle zadaného výkresu ohýbáte plechy do různých tvarů. Jenže továrna vždycky nasála lidi a po půl roce je zase vyplivla na dlažbu. Byl jsem tam dohromady třikrát…

Když za takových podmínek někam přijdete, jste sám, nikoho neznáte, bydlíte na nějaké ubytovně. K pití je tam docela blízko. Když se pak seznámíte s lidmi, je to lepší. Můžete se občas opít, ale není to norma. Také si spolu můžete pronajmout byt. Jenže pak zase podnik zavře.

Já jsem měl naposledy problém s alkoholem ve Vysokém Mýtě, kde jsem žil poslední dva roky. Našel jsem si tam ženu, šli jsme do společného bytu a já bral šestnáctky, abych ho zařídil. Pak to ale krachlo a konce vztahů nějak nezvládám. Loni v listopadu jsem pak docela na mizině přijel do Brna a myslel si, že se upiju k smrti, jako ve stylu Leaving Las Vegas. Nepodařilo se mi to a teď se uvidí, co bude dál. Znovu skončit na „áčku“, to bych ale už nepřežil.

 

Nezbyde než makat

Představa podniků, mezi kterými cirkulují námezdní dělníci žijící na divokých ubytovnách, působí celkem pochmurně…

Tady je problém, že neexistuje žádné sociální bydlení. Kdybych si mohl od města za rozumnou cenu pronajmout byt, tak už si najdu práci. Jenže takhle je ubytovna jediné řešení, protože nájmy jsou předražené. Je to řešení pro začátek, ale pro někoho i konečná.

Já kdybych vyhrál ve sportce, tak si pořídím ubytovnu. V Mýtě jsem bydlel na jedné o padesáti pokojích, z každého inkasoval majitel devět tisíc měsíčně. Šestkrát ročně jezdil na dovolenou do zahraničí a byl vysmátý. Do konce života bych z toho žil.

 

Mluvil jste o listopadu ´89, jak jste ho prožíval?

Mně bylo sedmnáct, chodil jsem tehdy na královopolské učiliště, které už neexistuje, a zajímaly mě víc večírky a holky. S jednou jsem se ostatně seznámil, když jsme cinkali klíči na Svoboďáku (smích).

 

Měl jste od listopadu nějaká očekávání, vyplnila se?

Myslel jsem, že budeme druhé Německo, ale to se ani v náznaku nevyplnilo. Třicet let po revoluci je tahle země děs a hrůza. Od bytové politiky jsem čekal, že bude daleko lepší. Vím, že když se naši za komunistů vzali a pak jsme byli my, tak dostali nějaký byt. Tak jsem předpokládal, že bude něco podobného. Když jsem ale po svatbě zažádal na úřadě, řekli mi, že tak za dvacet let. Kdybych byl mladší, asi bych v tomhle státě nebyl. Řešil bych to nějakou Anglií nebo jiným západním státem, kde to funguje. Viděl jsem jeden dokument, jak tam žijí bezdomovci a je to nesrovnatelné.

 

Vidíte naději do budoucna?

Snad se to změní během dalších dvou nebo tří generací, kdy přijdou do politiky noví lidé a vymění staré tváře. Ale jediné, co vím jistě, je, že mi do konce života nezbyde než dělat, začít na ubytovně a pak se zkusit seznámit s nějakými lidmi a najít podnájem, i když je to hrozně drahé. A doufat, že se nedostaví problémy, které jsem měl.

 

Takže zatnout zuby a makat?

Ano, i když si nejsem jistý, nakolik je to opravdu řešení. Lidi tady tvrdě pracují, jenže z toho nemají nic. Všechny zisky se odvádějí do zahraničí, podívejte se třeba na Valentu, krále hazardu, který daní někde na Kypru. Proto je také takový deficit.

 

 

Po nevydařeném vztahu a ztrátě práce i bydlení se Martin Broža (42 let) ocitl loni v listopadu znovu v Brně, odkud pochází. Vyučený obráběč kovů začal prodávat Nový Prostor a podle svých slov se „restartoval“. Jelikož televizi nemá, rád si čte po práci NP. „Článek o zimě na ulici v posledním čísle jsem četl snad osmkrát,“ říká: „Přesně se mi vybavilo, co jsem zažíval taky.“ 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv