NP č.381 > Téma číslaDěti, které nepláčouZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

Se světově uznávaným odborníkem na problematiku pěstounské péče Chrisem Gardinerem o pěstounství, zranitelnosti nejslabších i současných nepokojích ve Velké Británii...

 

Do Čech jste se dostal oklikou přes Ukrajinu. Jaká byla Vaše tamní zkušenost?

Vedl jsem tam projekt UNICEF, jehož cílem byla změna systému péče o děti v ústavech. Strávil jsem tam pět zim. Byly to sice čtyři roky, ale vzhledem k té strašné zimě to nejde počítat jinak (smích). Na začátku bylo ve více než tisíci ústavech celkem 170 tisíc dětí a pro pěstounskou péči neexistoval ani název. Fungovala jen neformálně, skrze rodinné známé, prarodiče, často „babušky“. Když na Ukrajině v 90. letech došlo ke kolapsu systému a přestaly chodit penze, tyto „náhradní“ rodiny patřily mezi nejohroženější. Pro děti to bylo utrpení. Jen v ocelářském průmyslu tehdy velice rychle zaniklo na šestnáct tisíc pracovních míst. Spousta lidí najednou neměla vůbec žádné peníze. Pět procent populace rychle zbohatlo, ale ostatní čelili velkým problémům, které nejhůře dopadaly právě na děti. Mnoho sociálních výhod pro ně zmizelo – rušily se školky, družiny, bezplatné letní tábory. Zdravotní péče nebyla nic moc, ale byla aspoň nějaká. Nyní je za ni potřeba platit, což si rozhodně nemůže dovolit každý.

 

Jsou děti obzvlášť v ohrožení tam, kde se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými?

Bezbranní vždy trpí jako první. Ani vy nezahazujte vše, co jste měli. Mnohem užitečnější je změnit jen to, co nefunguje.

 

Jste tu už deset let. Jaký dojem na Vás udělal český systém péče o děti?

Zpočátku jsme objížděli ústavy a hledali odborníky. Našli jsme jich velice málo. Většina měla, a část z nich stále má, dojem, že ohrožené dítě stačí umístit do instituce, která zajistí jídlo, přístřeší a vzdělání. Deprivační teorie přitom není nijak složitá. Děti potřebují někoho blízkého. Potřebují slyšet blízký hlas, vyměňovat si pohledy, cítit kůži. To vyvolává chemické reakce potřebné pro vývoj mozku. Nikdy později se to dohnat nedá. Byli jste někdy v kojeneckém ústavu? Je tam většinou ticho. Člověk nečeká, že na místě, kde je tolik malých dětí, bude ticho. Ty děti to totiž vzdaly. Takže jen leží a mají strach, protože když křičí, tak většinou nikdo nepřijde. Rozhodně přitom neobviňuji personál – zdravotní sestra, která se stará o osm dětí, nemůže nahradit stálou blízkou osobu. Viním systém.

 

Ostatní evropské země jsou s náhradní péčí mnohem dál. Čím to?

V Česku je politická pozornost soustředěna výhradně na ekonomiku. Zájem o systém sociálních podpor tu nebyl a není. A kde chybí požadavek, politická vůle se nezmění. Zvlášť když jde o někoho, kdo nemůže volit.

 

PODPOŘIT CHUDÉ

Co by se mělo změnit nejdřív?

Měl by být navržen systém státní sociální podpory, zaměřený na chudé a zdravotně slabé rodiny s dětmi. Pro všechny je nejvýhodnější, když dítě zůstane doma. Je zde mnoho rodin, které nezvládly platit nájem a přišly o byt. A stát, místo aby jim pomohl s nájmem či s hledáním sociálního bydlení, raději umístí třeba čtyři děti do ústavu.

 

Není ale ošidné pomáhat chudým? Každý je přece zodpovědný za své činy a bez práce nejsou koláče, nemyslíte?

Skutečně? Stát nemá zodpovědnost za své chudé a zranitelné? Rozumné a slušné společnosti ji vždy měly a mají. Platí lidem důchody, nenapadne je vykopávat je na ulici ani brát jim děti kvůli tomu, že nemůžou platit nájem. Stát se k tomu nakonec zavázal v mezinárodních úmluvách, které podepsal. Ty neplatí? To nedává ekonomický smysl a především to nedává smysl z hlediska vývoje dítěte.

 

Jak by měl vypadat systém náhradní péče?

Pokud podpora původní rodiny nestačí a dítě je ohrožené, měli by profesionálové spolupracovat na tom, aby dítě nemuselo do ústavu. Proč se nejdřív nerozhlédnout po širší rodině? Nemůže se postarat třeba sestra nebo babička? Pokud ne, je čas na pěstounskou rodinu. Pěstounství se tu ale zatím blíží spíše adopci. Dítě je odebráno z rodiny, soud rozhodne o tom, že jeho rodiče nejsou dost dobří a dá je jiné rodině. Kontakt s vlastními rodiči tak často končí, někdy dokonce – navzdory tomu, že to je protiprávní – změní pěstouni dítěti příjmení a zcela tak odmítnou jeho předchozí identitu. Nemůžeme čekat, že dítě na svou původní rodinu zapomene. Naopak. A když budete s rodinou pracovat, můžete zastavit její rozpad. Dítě nebude muset odejít, nebo jen na krátkou chvíli. Pokud však rodina dlouhodobě nefunguje, dítě je tam ohroženo, hodně se tam zneužívají drogy, je tam násilí či skutečně chaotické prostředí, je třeba dlouhodobé pěstounská péče nebo adopce. Určitě by mělo fungovat více typů pěstounské péče, tak aby pro každé dítě bylo možné vybrat ten nejlepší.

 

Stojí změnám v cestě ještě něco dalšího?

Sociální pracovníci jsou s třemi sty případy na člověka přetížení. Jedna z mých pěstounských dcer pracuje jako sociální pracovnice v Londýně, kde má na starost čtrnáct případů a už tak má pocit, že je to víc, než může odpovědně zvládnout. Myslím si také, že sociální pracovníci jsou tu ve vztahu k hodnocení života rodin často předsudeční. To platí zvlášť pro romské rodiny, jejichž způsob života se jim často nezdá dost dobrý. Možná ale, že pro dítě je naopak dobrý dostatečně, možná je dítě doma dobře krmeno a je tam milované a šťastné, možná je bytová situace rodiny chaotická, ale pokud je dítě v bezpečí a milované, tak má, co v tu chvíli nejvíc potřebuje.

 

KAŽDÝ!

Jaká je Vaše osobní zkušenost s pěstounskou péčí?

Do naší rodiny přišly jak děti, které s námi už zůstaly, tak děti, s jejichž rodiči jsme spolupracovali na jejich návratu. A skutečně se to dařilo. Většinou se jednalo o velice chudé rodiny, které se potřebovaly hodně učit, protože rodiče třeba sami vyrůstali v ústavu. V době, kdy jsme si brali první děti, mně bylo dvacet šest a mojí první ženě dvacet osm. Byli jsme manželé tři roky a vlastní děti jsme neměli.

 

Jaké to bylo pro Vás osobně?

Moc dobré. Naše manželství sice nevydrželo, ale trvalo celou dobu, po kterou u nás byly děti. Díky této zkušenosti jsem se začal zajímat o práva dětí a stal se ze mě bojovník (smích). S našimi dětmi jsem dodnes v kontaktu. Navštěvujeme se, platím jim svatby (smích). I s mojí druhou ženou, se kterou žiji v České republice a se kterou máme vlastní dítě, pomáháme jednomu tatínkovi s péčí o postiženou holčičku.

 

Jaké předpoklady by měl splňovat člověk, který se chce stát pěstounem?

Pěstounem se může stát každý. Každý bez sklonů k násilí a závislosti. Nemusíte mít nic extra. Děti často přicházejí z obyčejných dělnických rodin a jejich umístění do středostavovských rodin vysokoškoláků ani nemusí být to nejlepší, co je potká. Znám pěstounské rodiče z celého světa a mnoho z nich není nijak zvlášť vzdělaných. Jsou to jen dobří lidé. Mohou žít sami, mohou to být gayové…

 

Britský systém péče nyní působí v Česku jako inspirace, šest krajů podle něj chce reformovat svůj systém. Vy jste ho mnoho let pozoroval zevnitř, můžete srovnávat…

Když jsem v roce 1972 začínal, bylo v britských ústavech sto tisíc dětí. Nyní jich je šest tisíc. Velká část změn souvisela s tlakem veřejnosti, která si uvědomila, že posílat děti do ústavů není v pořádku a nechtěla to nechat být. Britové se během této doby stali mnohem citlivější vůči zranitelnosti dětí.

 

ODCIZENÁ SPOLEČNOST

Soupeří dnes obraz zranitelného dítěte s obrazem dítěte jako hrozby?

Asi se ptáte na to, co se nedávno odehrálo v Londýně. Myslím, že pokud není o děti dobře postaráno, výsledkem je nevyrovnaná společnost. Z dětí, které jsou deprivované, se stávají násilničtí dospělí, kteří postrádají empatii. Rodiče občas potřebují s dětmi pomoci a je úkolem státu, aby se o to postaral. Ne všichni budou pravděpodobně sdílet můj pohled, ale myslím si, že děti by měly být chráněné.

 

Můžete to rozvést?

I v Británii máme dysfunkční rodiny. Často jsou navíc odcizené od společnosti. Dospělí tu možná nemají práci – na ně samé třeba v dětství kašlali, možná žijí namačkaní v malém bytě na sídlišti, možná berou drogy… To je stejné v Praze jako v Manchesteru. Postoj dětí potom není překvapivý – srát na společnost, srát na místo, kde žiju, srát na všechno.

Jedna z mých pěstounských dcer je sociální pracovnice v Hackney ( jedna z čtvrtí, v nichž se odehrály nepokoje – pozn. red.). Syn je odborářský právník a bydlí také v oblasti. Nedávno jsem za nimi byl a oba něco podobného předvídali. Lidé tam nejsou se společností, která jim nic nenabízí, nijak identifikováni. Je jim cizí. Poslední dobou je to horší – žádný výhled na práci, škrty v sociální oblasti, beznaděj. Já neomlouvám kriminální chování v ulicích, ale řekl bych, že to pro ně musela být docela legrace. Nicméně se to dalo čekat.

 

Převládajícím obrazem účastníků nepokojů jsou v českých médiích zpovykaní mladí lidé, kteří sice nežijí v luxusu, ale mají všechno. Co si o tom myslíte?

Británie není chudá, je to pátá nejbohatší ekonomika na světě. I chudoba je ovšem relativní. Někteří ze souzených mají práci, univerzitní diplomy. O tom to ale není. Mají sice velkou televizi a boty od Nike, ale necítí se být součástí společnosti, ve které žijí. Nejsou s ní spojeni. S kým taky? Podívejte se na vládu, kde jsou dvacet dva ministři ze dvaceti čtyř milionáři! Ti nemají ani ponětí, jaké to je žít v dysfunkční rodině, v chudobě, která je sice oproti zbytku světa relativní, ale ve vaší společnosti je to stále chudoba.

 

 

Chris Gardiner (65) Původním povoláním učitel, od roku 1972 pěstounský rodič. V roce 1996 opustil místo na britském ministerstvu školství a jako manažer projektu deinstitucionalizace ústavní péče odjel na Ukrajinu. Od roku 2001 žije v České republice. Je zakladatelem Britské národní asociace pěstounské péče, jedním ze zakládajících členů Mezinárodní organizace pro pěstounskou péči, jejímž byl dlouholetým prezidentem. V současné době působí jako lektor a odborný konzultant několika projektů reforem náhradní rodinné péče především ve Střední a Východní Evropě. 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv