NP č.470 > Téma číslaOd lustrací k siderickému kyvadélkuStanislav Holubec

Co se jmény bývalých spolupracovníků tajné policie? Československá společnost po roce 1989 řešila řadu otázek. Jedna z nich zněla: Má udat udavače?

Každá společnost po revolučních převratech hledá viníky minulého zla a pokouší se je potrestat. Příkladem ze starších dějin může být československé vyrovnání s protektorátem: Záhy po osvobození 1945 se rozběhly retribuční soudy, které začaly velmi rychle a velmi tvrdě trestat. Tyto orgány vynesly nad stovkami českých kolaborantů s nacismem tresty smrti, další tisíce skončily ve vězení a desetitisíce byly odsouzeny k menším trestům. Mnozí mezi nimi byli samozřejmě nevinní a tzv. retribuční spravedlnost byla zneužívána k osobním mstám. Tehdy ale nevznikla nějaká nařízení či zákony zakazující členům protektorátních organizací výkon určitých zaměstnání, ačkoli v dotaznících se vyskytovaly otázky o činnosti během protektorátu až do sedmdesátých let. Nikdo také nepublikoval seznam členů Ligy proti bolševismu. Princip kolektivní viny byl aplikován pouze vůči sudetským Němcům.

Nebo se podívejme na pád starého Rakouska: Celkem nic se nikomu nestalo, ačkoli válečná léta byla nepochybně daleko represivnějším obdobím než normalizace. Vysoká byrokracie odešla do důchodu, nekonal se žádný soud s generálním štábem či císařem, kteří byli odpovědní za miliony mrtvých. Potrestáni nebyli ani soudci vynášející rozsudky smrti za nevinné hospodské řeči v oblastech poblíž fronty (např. severní Morava), ani vojenští správci průmyslu ukládající zaměstnancům fyzické tresty. Nebyl publikován ani seznam konfidentů rakouské policie.

 

Minimální varianta

V roce 1990 byla cesta z roku 1918 nepředstavitelná, neboť veřejné rozhořčení bylo příliš silné. Nabízí se otázka, proč se Československo nevydalo po roce 1989 cestou z roku 1945, tedy soudit lidi za konkrétní trestné činy. Odpověď zní, že tentokrát by tímto způsobem bylo odsouzeno jen velmi málo pachatelů, což by určitě vzbudilo rozhořčení veřejnosti. Nebyl představitelný ani nějaký norimberský proces s vládou a Ústředním výborem Komunistické strany Československa. Nový režim přijal kontinuitu práva, a tak bylo možné trestat někoho jen za porušení tehdy platných zákonů. Kromě Miroslava Štěpána nebo Bohouše Chňoupka proto neskončil za mřížemi z nejvyšší politické špičky nikdo, což veřejnost pochopitelně frustrovalo. Aby byla nastolena jakási revoluční spravedlnost, byla tedy přijata v roce 1991 koncepce určité kolektivní viny zvaná lustrace (z lat. lustration, tj. očištění). Zjednodušeně řečeno: kdo měl významnou funkci (nebo spolupracoval s tajnou policií) před listopadem, nesměl mít významnou funkci po něm. Problémy byly dva: Jak definovat tuto skupinu a jak stanovit, co tato skupina nesmí dělat? Bylo zřejmé, že není možné podrobit lustracím všechny členy KSČ, neboť jich byl milion, mnozí byli na velmi významných místech. Jejich vyhazov by poškodil fungování země, a navíc se mnozí z nich stali předními organizátory transformace. Přesto bylo členství v KSČ vnímáno jako škraloup, např. při kandidatuře na nějaký vysoký post se dodnes bere jako problém, přinejmenším příznak kariérismu a selhání.

Byla zvolena jakási minimální varianta a jako nepřátelé nového režimu, jimž měly být upřeny významnější veřejné funkce, byli lustračními zákonem z roku 1991 definováni funkcionáři KSČ, příslušníci Lidových milicí, příslušníci a spolupracovníci StB, celkově skupina asi osmdesáti tisíc lidí. Někdy se tvrdí, že právě lustrace nasměrovaly skupinu bývalých špiček režimu k podnikání, ve kterém jim nikdo bránit nemohl. Z této skupiny se tak stala část ekonomické elity, a to jim zajistilo postavení snad i významnější, než kdyby zůstali ve veřejném sektoru. Těžko říct, mnozí by odešli podnikat jistě i bez lustrací. Problematické bylo i nerozlišování mezi dobou členství ve vrcholných orgánech v minulosti. Zákon pohlížel stejně na vedoucí reformátory z roku 1968 jako na normalizační oportunisty.

 

Name and shame

Ze skupin vyjmenovaných lustračním zákonem byli spolupracovníci Státní bezpečnosti postiženi navíc zveřejněním svým jmen. V tomto případě to nebyl stát, ale skupina radikálních antikomunistů vedená brněnským disidentem Petrem Cibulkou, která se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou, a když získala od jednoho člena komise vyšetřující činnost StB ony seznamy, neprodleně je v roce 1992 publikovala. Na seznamech figuruje 200 tisíc osob ze seznamů, což kontrastuje se 75 tisíci jmen zveřejněnými ministerstvem vnitra v roce 2003. Tento rozdíl se vysvětluje tak, že Cibulka publikoval seznam všech osob kontaktovaných StB, nikoli pouze skutečné spolupracovníky. Svou matku ovšem prý ze seznamů vyškrtl, čímž její spolupráci s tajnou policií zajistil o to větší pozornost v následných debatách.

Odhlédněme od těch, kteří se na seznamech ocitli náhodou. Bližší pohled na ty, kteří skutečně podepsali, napovídá, že ani zde není snadné vynášet jednoznačné soudy. Můžeme jenom spekulovat, jaké motivy vedly lidi k podpisu spolupráce. Nakolik to byl strach odmítnout policii, nakolik si lidé vůbec uvědomovali, co podepsali? Nakolik to byla touha finančně si polepšit, někomu se pomstít, možná i skutečně bojovat proti nepřátelům vlasti? Lidé si bezpochyby vytvářeli sami před sebou omluvné strategie, např. že kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný, nebo když to budu dělat, aspoň někomu pomůžu. Motivy mohly být různé. Někteří podepsali a pak spolupráci různě sabotovali. Skandál byl s uveřejněním seznamů o to větší, že mnozí, kteří podepsali, působili na velmi významných místech, jednalo se o kvalifikované odborníky, jezdili často do zahraničí, ostatně právě o takové lidi StB šlo. Také se jednalo často o lidi, kteří byli v blízkosti opozice, protože právě ta tajnou policii velmi zajímala.

 

Co vyvolat v objektovi

Zájem o agenty Státní bezpečnosti má někdy za následek, že si moc nevšímáme druhé skupiny: oné desítky tisíc příslušníků StB (mimochodem, „příslušník“ je pozoruhodné slovo, které se zcela vytratilo, podobně jako skautské a pak fašistické „činovník“). Ani zde nemáme úplný obrázek, kdo byli tito muži a jaké byly jejich motivy. Jen málokdo z nich chce mluvit. Představuji si, kdo se asi nechal v sedmdesátých a osmdesátých letech naverbovat k StB? Možná byla motivem touha dělat kariéru, nebo mít snazší život než chodit hákovat do fabriky, možná touha po dobrodružství nebo rodinná tradice. Nikde jsem se ale nedočetl o příběhu nějakého českého estébáka podobného německého filmu Životy těch druhých, který by v určitém momentu zjistil nelidskost systému a začal by tajně pomáhat svým „objektům“.

Máme tu ale různá zobrazení ze strany opozice nebo historiků: od sadistů a blbů k pragmatikům a profesionálům. Např. disident a pozdější velvyslanec Petr Pospíchal vypravuje, jak ho coby osmnáctiletého mladíka sadističtí estébáci někdy na počátku osmdesátých let dostrkali k okraji skály a vyhrožovali, že ho shodí dolů. Pospíchalovou smůlou možná bylo, že nepatřil k mezinárodně známým disidentům, vůči kterým si StB tolik nedovolovala. Máme tu i případ písničkáře Vlastimila Třešňáka, kterého pálil sadistický estébák zápalkami na rukou. Také je tu Pavel Kohout, o němž StB psala, že plánuje různými způsoby vzbudit v „objektovi“ „stresové situace“, např. tím, že mu otráví psa (což ale už v dokumentech neuváděli). V jiných případech se estébáci snažili spíše přesvědčovat, nabádat a manipulovat psychicky.

Práce historiků o filozofické fakultě UK za normalizace líčí důstojníka StB odpovědného za fakultu jako chlapce poměrně prostoduchého, propadajícího na odborném učilišti, který nicméně skrze kariéru v této složce nakonec vystudoval vysokou školu SNB a získal i titul JUDr. Po roce 1989 zahájil soukromé podnikání v oboru bezpečnostních agentur. Naopak od předsedy Jazzové sekce Karla Srpa máme slova uznání o promyšlenosti a perfektní přípravě akcí StB. V každém případě se tato struktura rozpadla po sametové revoluci natolik, že patří do říše báchorek představy StB budující podzemní organizaci působící v žoldu Ruska, umísťující bombu na Staroměstské náměstí v červnu 1990, instruující své členy, v čem začít podnikat apod.

 

Co by bylo, kdyby…

Abychom mohli pochopit význam lustrací a seznamů, případně zpřístupňování svazků StB jednotlivcům, pokusme se představit si, co by se stalo, pokud by ani jedno z těchto opatření nebylo zavedeno. Domnívám se, že faktický dopad lustrací nebyl příliš velký: Nejexponovanější jedinci by byli odejiti z politiky a veřejných služeb tak jako tak, mnohé státní a stranické instituce by byly stejně rozpuštěny a jejich zaměstnanci by se ocitli mezi nezaměstnanými. I kdyby k lustracím nedošlo, z části nomenklatur by se vytvořila ekonomická elita.

Mnozí příslušníci nomenklatury byli také jistě ochotní otočit doprava a sloužit nové moci. Princip kolektivní viny byl samozřejmě problematický stejně jako skutečnost, že lustrace se staly klackem pravicové politiky na levici. Vydání Cibulkových seznamů přineslo bezpochyby více zla než dobra – ani jejich vydavatel moc velké štěstí neudělal. Druhdy odvážný disident skončil v roli paranoika z profese, odhalujícího bolševiky siderickým kyvadélkem v televizním přenosu…

Asi nejblíže korektnímu přístupu měla možnost poskytnutá sledovaným osobám nahlédnout do vlastního svazku. Ani tomto případě však nesmíme zapomínat, že archivní dokument představuje jen výsek informace, vzdálený komplikovanosti života. Ani lustrace nezabránily vzniku mafiánskému kapitalismu. Ačkoli byla ČR spravovaná negativně lustrovanými lidmi, nevyvíjela se nějak bůhvíjak úspěšně. Na druhou stranu není jisté, že by tomu bylo v případě neuskutečnění lustrací a nezveřejnění seznamů jinak. Síly transformující českou společnost ke kapitalismu (semi)periferního typu byly příliš silné, než aby na tom něco mohly změnit k lepšímu či k horšímu parlamentem schvalované zákony. Ostatní postsocialistické země lustrace v devadesátých letech neměly a nijak drasticky je to nepoškodilo, ovšem neplatí ani levicová představa, že lustrace významně pomohly nastolit antikomunistickou hegemonii. Ta by panovala i bez nich a je možné, že pokud by se nenasytila lustracemi, mohla na sebe vzít i agresivnější podobu, jakou můžeme pozorovat u dnes vládnoucích sil v Polsku a Maďarsku.

 

Autor je historik


autor / Stanislav Holubec VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Jak jsem se stal teroristou / Tomáš Zelený > NP č.470 > Téma čísla Jaké to je, probudit se v americkém akčním filmu v režii české policie? Upřímně řečeno, nic moc. Přinášíme svědectví nedobrovolného účastníka policejní akce Fénix. číst dále Všichni se bojí neděle / Martin Bastl > NP č.470 > Téma čísla Někteří lidé chtějí prožít klidný život. Jiní potřebují bojovat za vyšší ideály. Za dobro. Proti uprchlíkům, za uprchlíky, za velryby, proti extremistům, pokaždé a jedině za dobro. Začnou se pak hlásit k ekologickému hnutí, neonacistickému hnutí, psát do novin – nebo vstoupí do řad policie. Představy dobra se liší… číst dále Vraždy s pomocí státu? / Tomáš Havlín > NP č.470 > Téma čísla Těchhle deset mrtvých otřáslo Německem. Nejen kvůli osobám a ideologii pachatelů. Němci především nevědí, nakolik mohou důvěřovat vlastním bezpečnostním složkám. číst dále Konec jedné vlny? / Tereza Virtová > NP č.470 > Pošli to dál Do argentinského růžového prezidentského paláce usedl v prosinci známý manažer Mauricio Macri. Proslavil se jako primátor Buenos Aires a šéf fotbalového klubu Boca Juniors a teď se mu podařilo utnout více než dekádu trvající vládu levicové Frente para la Victoria, jíž vtiskli tvář manželé Néstor a Cristina Kirchnerovi. Pravice bouchá šampaňské a těší se na seškrtání sociálních programů, liberalizaci zahraničního obchodu a utužení vztahu s USA. číst dále