NP č.451 > UličníciChtěl bych vidět mámuTomáš Havlín

Před supermarketem v brněnské Štefánikově čtvrti stává s Novým Prostorem pan Jaroslav Raiskup. Brzy se chce osamostatnit a rád by se viděl s rodinou.

Říká se, že pořádná zima letos ještě ani nepřišla, ale tady u vás to pěkně profukuje.

Zima je na prodávání asi nejhorší, ale pořádně jsem se oblékl a včera jsem vydržel až do tmy. U Nového Prostoru jsem dva roky a pořád mě to baví. Někdy sice neprodáte nic, ale pak třeba druhý den hned pět, a to je hodně. Lidi si na mě zvykli, začali si chodit kupovat časopis hned od prvního dne, co tu jsem, a zůstávají vlastně pořád titíž. Přijdou si za mnou povykládat, až jim někdy říkám, že už musím prodávat (smích). Hlavně jsem ale na vzduchu a nemusím být doma, to je pro mě nejdůležitější. Když si můžu vybrat, jdu raději ven.

 

Lidé na prodejním místě vás rychle přijali, to je fajn…

V Novém Prostoru i tady kolem mám hodně kamarádů. To ale víte, že se všude najdou výjimky. Lidé jsou prostě někdy hodní a někdy zlí. Stalo se mi, že jsem stál na prodejním místě a jeden pán říkal, že jsem bezdomovec. A já na to, že nejsem bezdomovec, já to mám jako práci, no. Působilo to na mě, jako že mě nerad vidí. Ošklivě se na mě podíval, až se to člověka dotklo. Přitom si myslím, že důvod, aby si na mě někdo nemohl zvyknout, zatím není. Jindy je to ale naopak. Ti lidé, kteří mě už znají a které tady kolem sebe mám, mi někdy dávají peníze od cesty nebo mi kupují jídlo. To jim pak vždycky poděkuju. Nebo mi paní dala dvě stovky a ani nechtěla časopis. Jenom mi řekla: Pane, vy si to zasloužíte, že tady stojíte v pořádku. Jako že nikde necourám a že vydržím hodně stát.

 

Navíc prý máte ještě jednu práci…

Dvakrát týdně chodím uklízet noclehárnu Charity na Bratislavské ulici, Nový Prostor jsem si vzal vlastně k tomu. Přijdu tam třeba v devět hodin ráno a uklízím až do jedné. Uklidím chodby, záchody, koupelnu, pokoje, pak schody a každý pátek kanceláře. Když chci peníze, musím to zvládnout.

 

Dokázal jsem svéprávnost

Řada prodejců NP má zkušenosti s noclehárnami, pobytem na ulici… Zažil jste to i vy?

Ne, tu Bratislavskou mi vyřídila jedna paní, já jsem tam nikdy nespal – a ani bych nechtěl. Jsou tam dva velké pokoje, v jednom spí kluci a v druhém holky. V každé místnosti je asi tak třicet lidí.

 

Jak tedy bydlíte?

Teď bydlím v paneláku na Lesné společně se spolubydlícím, každý platíme půlku. Je to už starší člověk, je mu přes padesát let, do práce nechodí a je hluchý. Vycházíme spolu dobře, jenže někdy má špatnou náladu. To se pak raději zavřu do pokoje a pustím si televizi nebo se jdu projít někam ven. Občas mě to štve. Nedávno se stalo, že pustil nějaké lidi do bytu a ti mi ukradli peníze. Musel jsem to vyšetřovat a volat policii. Přemýšlím, že bych se odtud odstěhoval.

 

Býváte z toho často naštvaný?

K nám na Lesnou chodí také každé úterý asistentka, ten byt je totiž v režimu chráněného bydlení. Na jednu stranu je to pro mě vítaná pomoc. Například před vánoci jsme se spolu učili vařit bramborový salát – já jsem ho připravoval a ona mi říkala, co dělám dobře a co špatně. Také se učím hospodařit s penězi, abych všechno hned neutratil, ale nechal si stranou na nákup časopisů nebo na topinkovač, který se mi teď nedávno pokazil, a rád bych si k narozeninám pořídil nový, protože tousty si dělám moc rád. Má to tedy své výhody, ale na druhou stranu už bych se chtěl osamostatnit. Od patnácti let, kdy jsem dostal občanský průkaz, jsem byl nesvéprávný a zastupovala mě asistentka. Měl jsem to napsané v občance, byla to tehdy taková červená knížka. Před dvěma lety jsem ale šel k soudu v Jindřichově Hradci, kde jsem tehdy bydlel. Ptali se mě, co umím, tak jsem dokázal, že umím například číst a psát, a oni mě uznali za svéprávného. Už bych chtěl žít bez asistenta, chtěl bych se osamostatnit.

 

Říkal jste, že když se naštvete, uklidní vás třeba televize nebo cesta někam ven. Co v televizi sledujete? A kam jezdíte?

V televizi se rád dívám na hokejovou Kometu, kterou jsem měl nedávno možnost vidět poprvé naživo a byl to pro mě velký zážitek. Pozvali nás tam, lístky bych si jinak mohl dovolit spíš stěží, protože nejsou zrovna levné. Doma si pak rád pustím DVD, oblíbené mám horory jako například Pach krve, ale o vánocích jsem se zase vydržel dívat na pohádky až do rána. Nebo si prohlížím na počítači fotky míst, kde jsem žil, za ty roky jsem jich prošel několik. Bydlel jsem ve Víceměřicích, potom dvanáct let v domě Horizont v Kyjově a nakonec v již zmíněném Jindřichově Hradci, také v chráněném bydlení… A když mám víc času, sednu na vlak a jedu se podívat za Brno, je to rychlejší než autobusem. Cestovat sám jsem se také musel učit a dělá mi to velkou radost, protože tehdy se cítím svobodný. Jednou měsíčně takhle jezdím do Boskovic, kde mám kamarádku, bývalou učitelku, která tam učila na zvláštní internátní škole i mě. Učila nás matiku, zeměpis i chemii, dnes už je sice v důchodu, ale pořád si mě pamatuje. Když za ní přijedu, zazvoním u dveří, ona mě pozve dál, uvaří mi kávu a povykládáme. Chystám se za ní zrovna v sobotu.

 

Zmínil jste, že byste se z bytu na Lesné rád odstěhoval. Vidíte nějaké možnosti?

Rád bych šel třeba právě do Boskovic, možná už letos nebo příští rok. Je to hezké město, kolem jsou krásné kopce a lesy a znám ho už z dětství. Už by to nebylo chráněné bydlení, ale sehnal bych si nějaký podnájem a snažil se najít aspoň brigádu. Mám navíc pocit, že v Boskovicích by to bylo klidnější, v Brně se mi už několikrát stalo, že mě na ulici přepadli a okradli o peníze i mobilní telefon. Mívám strach, a když se něco děje, radši uteču. Hlavně bych tam ale konečně žil jako normální člověk a nikdo by mě nekontroloval.

 

Zkusím to znovu

Chtěl byste kromě bydlení a samostatnosti změnit něco dalšího?

Chtěl bych vidět rodiče. Nemáme o sobě zprávy, oni ani nevědí, že žiju v Brně.

 

Dlouho jste se neviděli?

No, já jsem byl v mateřské školce v Gottwaldově, v dnešním Zlíně. Tam za mnou maminka ještě jezdívala, ale pak nás všechny sourozence poházela různě po ústavech. Já jsem šel do Boskovic, ale jelikož mi pak rodiče nezaplatili učení na zedníka-obkladače, musel jsem jít do Víceměřic, kde jsme chodili do košíkárny. Dodnes umím uplést pěkný košík nebo třeba pomlázku! Takže jsem vyrůstal v ústavech. Je to smutné, ale asi nás bylo hodně a maminka to nezvládala.

 

Kolik vás bylo?

Jsem prý nejstarší z deseti dětí, z toho dvě umřely. Nikoho ze svých sourozenců ale neznám, ani nevím, jestli se už někdo z nich oženil nebo provdal, jestli už bydlí sami… Jenom jsem se ještě v Kyjově bavil s jedním sociálním pracovníkem, který mi řekl, že mám sestru jménem Jiřina. Takže to vím, že mám sestru Jiřinu, ale nikdy jsem ji neviděl. Přitom bych je chtěl vidět všechny.

 

Dá se s tím něco dělat?

Vím, že moje maminka bydlí v objektu bývalých kasáren v jednom městě nedaleko Brna. Před časem jsme se za ní vypravili s mojí tehdejší asistentkou, ale nedopadlo to zrovna dobře. Na bráně mi říkali, že je doma, ale nepotkali jsme se. Schovávala se přede mnou, asi mě nechtěla vidět. Rád bych to zkusil znovu.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv