NP č.451 > Dějiny přítomnostiKniha pro lágr a prasečákOndřej Slačálek

Pětisetstránková kniha Tábor smrti Lety – vyšetřování začíná může vyvolávat obavy. Počtu stran se ale nelekejte, ta kniha se opravdu dobře čte. Jenže název trochu klame. Kniha není o táboře smrti. A vlastně ani moc o Letech.

Jsou to vlastně hned dva příběhy v jednom. Ten první je děsivý – pojednává o vyvraždění českých Romů, kterých z šesti a půl tisíce přežilo válku zhruba pět set, což je pro nacisty jedno z nejúspěšnějších skóre v Evropě. Zatímco někteří Romové putovali rovnou do Osvětimi, jiní byli zhruba rok vězněni v koncentračních táborech s českou správou v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Zejména v přeplněných Letech, kde předtím fungoval „kárný pracovní tábor“ pro „osoby práce se štítící“, se romské rodiny setkaly s krutým zacházením a otřesnými životními podmínkami. Kromě toho je dozorci a patrně též velitel tábora Janovský okrádal o potraviny. Vysílené a vyhladovělé vězně kosily v zoufalých hygienických podmínkách nemoci, což vyvrcholilo epidemií skvrnitého tyfu. V táboře zahynulo 326 lidí, z toho 241 dětí.

Ten druhý příběh je příběhem přezíravosti. Až na jediného dozorce, který dostal důtku, nebyl nikdo z dozorců tábora včetně velitele po válce odsouzen. Památku Letů si s výjimkou pár historických publikací nikdo oficiálně nepřipomínal, a když na místě tábora v sedmdesátých letech vyrostl prasečák, protestoval pouze historik Ctibor Nečas a několik Romů. Po roce 1989 se o táboře začalo znovu mluvit, nejdřív potichu, pak naopak nahlas, neboť se z prasečáku na místě lágru stal mezinárodní skandál. Přes sliby několika politických garnitur tu nicméně stojí dál.

První příběh našel v Paulu Polanském vypravěče, ten druhý protagonistu. Byl to právě svérázný básník a tulák jezdící po Evropě v karavanu, kdo v devadesátých letech vzbudil kolem Letů opravdový rozruch a zájem mezinárodního tisku. Byl to také on, kdo o Letech vydal několik knih – vyprávění přeživších pod názvem Tíživé mlčení, knihu básní Dvakrát tím samým a konečně román Bouře, který sám autor označuje za návod pro budoucího historika a obviňuje v něm rodiny Schwarzenbergů a Havlů z podílu na zvěrstvech v táboře. Byl to také on, kdo se rozhádal skoro se všemi svými odpůrci i mnoha dosavadními spolupracovníky a odjel zklamaně z Prahy s pověstí potížisty a pábitele, který vidí za každým rohem spiknutí a s fakty si hlavu příliš neláme. Po dvaceti letech se k zápasu o Lety vrací, když vydává knihu o své pouti Českem první půle devadesátých let.

 

Příběh, co si hledal autora

Tábor smrti Lety – vyšetřování začíná je údajně deníkem, který si Polansky psal v letech 1992–1995 a na dlouhá léta na něj potom zapomněl. Je-li to pravda, psal si vzato literárně neobyčejně propracovaný deník, který má spád a vtáhne čtenáře i do líčení zdánlivě nudného povolání profesionálního genealoga – muže, který pátrá v archivech po rodokmenech svých zákazníků. Právě genealogie přiváděla Polanského, potomka českých exulantů z 19. století, do Čech a právě ona ho přivedla k tématu tábora v Letech, k šoku a údivu nad tím, že český lágr budí spíš rozpaky, nezájem a zakrývání. Polansky popisuje pátrání po archivech, setkání s lidmi i své sny. V knize si nakreslil dobrý portrét – totiž takový, který nelze zarámovat a pověsit na stěnu jako vzor pro mládež. Nevyhýbá se popisu drobných i větších lží, díky nimž se dostává k informacím (a jimiž vzbuzuje rozpačité otázky nad tím, jak potom nakládá s informacemi samotnými). Nevyhýbá se popisu některých obav, které zpětně působí až paranoidně – jak po něm jdou, jak jej sledují, jak se ho už už chystá v archivu zatknout tajná policie... Skutečný paranoik nebo manipulátor by podobné obavy po jejich prožití a odeznění smáznul, Polansky se nám vydává i s některými slabostmi. A jak připomíná v předmluvě ke knize Petr Pithart, to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou…

A konečně dává Polansky všanc i své líčení tehdejšího Česka – popisuje ho jako zemi hospodského rasismu, vražd Romů páchaných nejen skinheady a také jako stát diskriminačního zákona o občanství, který po rozpadu federace ve snaze nahnat co nejvíce Romů „zpátky“ na Slovensko zbavil tisíce lidí občanství státu, ve kterém po desítky let žili. Není divu, že prezident takové země se mění z autorova morálního hrdiny v objekt kritiky, ba snad i umanutosti a zášti. Není divu, že ve spojení s četbou děsivých lejster o koncentráku v Letech se autorovi všechno slévá do snad přece jen trochu zkreslujících zkratek typu: „Ve skutečnosti však má česká vláda blíže k tomu, aby Lety znovu otevřela jako koncentrační tábor, než aby z nich učinila národní památník.“

Úplně si Polanského nad stránkami knihy představujete... Určitě dokázal být okouzlující, strhující – ale také zklamávat a snad i trochu vylekat. Lidé jej následovali v naději, že se konečně dozví „pravdu o Letech“, a pak se odvraceli, když zjistili, že místo pravdy se dozvídají neuvěřitelné dohady, které někdy znějí až jako spiklenecké teorie. I ti, kteří byli ochotni kritizovat Václava Havla, ač pro ně byl morální autoritou a dávným přítelem z disentu, tak chtěli činit na základě přesných faktů, ne dohadů, básní či povídky. Ne na základě tvrzení, u nichž nevíte, co je „autorská licence“ a fabule románu, a co už tvrdá fakta.

Ostatní autoři, kteří o táboru píší, říkají, že jím prošlo 1309 cikánských vězňů. Přes tři stovky jich zemřely, ostatní byli posláni do Osvětimi. V předchozím kárném pracovním táboře pro „osoby práce se štítící“ se vystřídalo několik tisíc káranců, většina jich tam ovšem zůstala jen tři až šest měsíců; pobyt v tomto táboře byl časově omezený, jakkoli ho správa tábora svévolně prodlužovala „za trest“. Polansky tvrdí, že tyfus je uveden jako důvod úmrtí pouze u osmi vězňů tábora, a domnívá se, že většina obětí byla českými dozorci prostě zavražděna. Tvrdí navíc, že vězňů tábora a zejména jeho obětí bylo mnohem více, než se uvádí – mluví až o tisících mrtvých.

„Pár minut stačí na to, aby se člověk ujistil, že Lety byly táborem smrti, kde zemřely tisíce lidí,“ cituje Polansky sám sebe v knize, v níž hovoří o Letech jako o „vyhlazovacím táboře“. To by znamenalo těžko představitelnou situaci, že v již tak přeplněném lágru v Letech bylo vedle tisícovky evidovaných vězňů další stejné nebo větší množství vězňů, které běžná táborová evidence nepodchycovala (a žádná kontrola na to nepřišla, nebo to nepokládala za potřebné zaznamenat). Důkazy pro svá tvrzení Polansky nepřináší, v takto pojaté knize ostatně ani nemůže. Místo toho mluví o Letech jako o „táboru smrti“ i v názvu knihy. Jenže tábor smrti (což je ekvivalent slova vyhlazovací tábor) je termín: označení táborů, jejichž účelem bylo vyvražďovat. Pokud by toto byl smysl Letů, proč by pak Romové pokračovali do Osvětimi? Vydávat krutosti dozorců nebo možná i vraždy za cílené vyhlazování nelze. Skutečně nestačí otřesné zločiny, které protektorátní úřady a četníci spáchali? Je nutné je zveličit a udělat z nich jakousi malou českou Osvětim? Byly by bez téhle představy ony zločiny málo zločinné? Nemyslím si. Byly bohužel i tak zločinné až příliš.

Aktivistům z Antify, kteří knihu vydali s cílem znovu otevřít boj o prasečák v Letech, jistě imponovalo, jak výrazně dokázal Polansky debatu o Letech v devadesátých letech otevřít. Právě tak imponoval Petru Pithartovi, který ke knize napsal strhující předmluvu (druhou, civilnější, ale o nic méně působivou napsal romský aktivista Jozef Miker). Jenže nepřispěl Polansky krom otevření debaty také k jejímu uzavření? Nedal svým bohémským přístupem k faktům snadnou příležitost apologetickým historikům k tvrzením o české nevině? Nenahnal trochu zbytečně do tábora obhájců české neviny i jediného historika, jenž se táborem před ním seriózně zabýval, Ctibora Nečase, který měl zřejmě poctivou snahu poznat tábor v Letech a přispět k důstojnému uctění jeho památky (jakkoli měl také poněkud dřevěný jazyk a starosvětsky otrocký přístup k historickým pramenům, tedy dokumentům, které psali zločinci o svých zločinech)? Nedal Polansky různým popíračům české viny, jako jsou Klaus, Ransdorf či nověji Okamura, lacinou příležitost tvrdit, že jejich odpůrci, diletantští a hysteričtí aktivisté, o Letech lžou – a k vytvoření kouřové clony, v níž mohou sami lhát o to více?

Jistě, právě v kontrastu s českými popírači i historiky vyniknou i přednosti Polanského přístupu. Jak je z knihy jasně vidět, své pátrání bere osobně: „Někdy se postavy samy snaží najít své autory… něco mě určitě draplo pod krkem a vrazilo mi to nos do záznamů z Letů.“ Polansky má detektivní vášeň, která ho možná zavádí na scestí, ale aspoň ho nutí neustále klást otázky. Skoro se zdá, že právě tato vášeň chyběla jinak asi profesionálním a lidsky slušným historikům jako Ctibor Nečas, kteří stavěli svůj obraz tábora na dokumentech v archivu a nešli ani po dalších pramenech jako zprávy lékařů, kteří tábor navštívili, nebo soudní akta z procesu s velitelem tábora Janovským. Ty objevili až Paul Polansky a Markus Pape, jehož kniha A nikdo vám nebude věřit zůstává i sedmnáct let po svém vydání asi nejlepším shrnutím historie tábora.

 

Dovozce ponížení

Když se vracíme ke sporu mezi českými „popírači“ a zahraničním „přeháněčem“, upoutá v knize ještě jeden rozměr. Polansky nepůsobil v porevolučním Česku jako pan nikdo. Měl v záloze sice jediný trumf, ale zato pořádný. Přijel totiž jako Američan do země, která se snažila vší silou dostat na Západ. Československo a posléze Česká republika se ocitly v trochu ponižující roli pochybného žadatele, učedníka, který skládá zkoušky z demokracie. Paul Polansky má pas impéria a přinejmenším zdánlivě v zádech vládu nejmocnějšího státu světa, státu, o jehož přátelství se navíc Češi snaží.

Přiznejme si, bylo to trochu nefér. USA nebo třeba Francie nikdy žádné „zkoušky z demokracie“ neskládaly, nikdy nereagovaly na popohánění go west, nikdy se neocitly v roli neplnoprávných dětí, které se mají prostě učit. Polansky nikde nereflektuje svou roli občana impéria, který přišel kázat lidem v poníženém postavení o jejich zločinech, a neobtěžoval se ani naučit jejich jazyk nebo hlouběji seznámit s jejich společností. Prozápadní přizpůsobivosti si všímá, jen když mu kazí chuť bublinky nově přidávané do českého piva, aby chutnalo Američanům. Nikde si neklade otázku, jestli i jeho aktivismus v sobě nemá něco z takových bublinek přidávaných do piva. Jenže moment ponížení Západem hraje v českém vztahu k Romům svou roli dodnes. Jsou-li Romové vnímaní jako menšina, která požívá až mýtické „zvláštní ochrany shora“, jsou-li kvůli nim Češi pranýřováni na Západě jako rasisté (často právem, často přehnaně, často těmi, kteří mají sami kostlivce ve skříních), mohou se vůči Romům o to víc zatvrdit. Jakákoli aktivita, přicházející sebevíc zdola, cílící na evidentní diskriminaci a sebelépe zamýšlená, je tak posuzována jako další privilegium již tak údajně zvýhodňované menšiny. Zvlášť když se spojí s ne vždy citlivě formulovaným obviňováním většiny (jako by kolektivně mohla za činy svých rodičů a prarodičů za protektorátu).

Jistě, v devadesátých letech a tváří v tvář pogromistickým tažením rasistických skinheadů (a zdaleka nejen jich) asi nebyla jiná možnost než spoléhat na elity a zdůrazňovat, že rasismus je přece na Západě fuj a překonaný. Dnes, když vidíme pogromistické nálady i na Západě, jsme možná o to citlivější na negativní důsledky této strategie. I v devadesátých letech ale snad šlo být citlivější, vnímat, že barnumská kampaň v americkém stylu a střílení paušálních obvinění od boku může také ledasčemu uškodit. To by ovšem autor musel projevit víc empatie. Je sporné, jestli to umí.

Adorno kdysi řekl, že je nemožné psát básně po holocaustu. Jiří Peňás zase v recenzi Polanského básní o genocidě Romů položil otázku, zda je vkusné a etické rozložit fakta ze vzpomínání pamětníků do básní, v nichž je vždy prvořadá role autora. Peňás je někdy jako kritik nesnesitelný, ale tady se strefil a platí to i pro Polanského nový text. Je skutečně možné vydat knihu, na níž je velký nápis Tábor smrti Lety, a pak psát celou dobu – o sobě?

 

Pohled do zrcadla

Nové generaci historiků po sobě Polansky zanechá spoustu práce: budou muset zvážit, jak pracovat s ne zcela důvěryhodně zaznamenanými svědectvími přeživších v Tíživém mlčení, prozkoumat, kolik přesně zemřelo v Letech lidí a z jakých příčin, a snad i napsat příběh tábora, který bude pravdivý, a přitom vzkřísí pohled těch, o kterých úřední dokumenty z archivu mluví spíš jako o věcech než o lidech. Nepochybné je to, že v lágru v Letech zemřely stovky lidí a ještě více dalších z něj bylo odesláno do Osvětimi. I pokud jich většina zemřela na tyfus, rozšířil se v podmínkách, které měli na svědomí čeští dozorci a česká správa tábora, za což nebyl ani po válce nikdo potrestán. Přinejmenším z tohoto hlediska má Polansky pravdu a my i dnes musíme hovořit o české vině.

Místo tábora je dnes ve správě Památníku Lidice. Paměť Romů je podřazena pod paměť většiny, jejíž utrpení jako by vážilo víc, nehledě na to, že sama měla na utrpení menšiny aktivní podíl. A především zatímco v Lidicích je monumentální památník, v Letech stojí na místě utrpení prasečák. Když se provokatér Polansky ptá, proč to není naopak, je jeho provokování zcela na místě.

Jak napsal Petr Pithart ve své předmluvě, tahle kniha není ani tak o Paulu Polanském, jako o nás. Je to zrcadlo. Už mockrát zazněly námitky, že je to zrcadlo někdy křivé, hysterické. Jenže zasloužíme si, s prasečákem na místě koncentračního tábora, nějaké lepší a méně rozporné?

 

Paul Polansky: Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná 1992–1995, Praha: Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií 2014.


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Krutí hrdinové / Ondřej Slačálek > NP č.435 > Téma čísla Dříve představovali jasné zlo, ukrajinské fašisty. Dnes mají být tak trochu dobrem - hrdinnými bojovníky proti nacismu a bolševismu. Je to ale o dost složitější příběh. číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Setkání s černým partyzánem / Ondřej Slačálek > NP č.422 > Rozhovor Z českých historiků má nejdelší zkušenost s Husákovými kriminály. Kritičnost, která ho přivedla do vězení za normalizace, jej neopouští ani dnes. Autor Mnichovského komplexu se dál věnuje historické práci – připravuje k vydání vzpomínky Josefa Serinka, cikánského uprchlíka z koncentračního tábora v Letech, který se stal partyzánským velitelem. číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Izrael je jako milenec / Ondřej Slačálek > NP č.384 > Rozhovor Setkat se s Tamarou Moyzes nebylo nic snadného. Rozhovor jsme museli vtěsnat mezi její příjezd z Izraele a brzký odjezd tamtéž. Řeč nebyla jen o aktuálním dění na izraelských ulicích, ale také o její umělecké práci.   číst dále Jednou za rok / Ondřej Slačálek > NP č.417 > Téma čísla Každý rok se do Letů u Písku sjíždějí významní truchlící, avšak vina jako by zůstávala stát někde opodál. Uchováme si neposkvrněnost? A potřebují Romové svou vlastní národní paměť? číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále
celý archiv