NP č.451 > Téma číslaJak jsem se stala východní NěmkouAlena Wagnerová

Bylo sjednocení Německa osvobozením, nebo kolonizací? Čtvrtstoletí poté přibývá nepříjemných otázek. Podle autorky, která žije od roku 1969 v Saarbrückenu, si Německo nedokázalo osvojit některé důležité prvky východní zkušenosti.

Musím se přiznat, že za mých socialistických časů mi východní Němci sympatičtí nebyli. A myslím, že jsem nebyla sama. Zatímco Němci ze Západu, pokud člověk s nimi přišel do styku, v sobě měli jakousi eleganci, byli pohybliví, komunikativní, působili zkrátka evropsky, Němci z NDR, Endéráci, jak jsme jim říkali, splňovali všechny české předsudky a představy o Němcích: Byli hluční, ale zároveň zaražení a neobratní, chodili ve skupinách, a když se rozšoupli, působili obhrouble.

Byly to jistě všechno pouze povrchní dojmy, ale v dané situaci nedostatku informací se měnily v úsudky. Svou roli v tomto netrpělivě negativním a povrchním pohledu hrála ovšem dogmaticky úzkoprsá politika NDR, kterou jsme v době, která se u nás otevírala k Pražskému jaru, chápali jako brzdu politického pokroku, a dokonce jako jeho ohrožení. O těch jiných východních Němcích věděli tehdy jenom ti, kteří měli přístup k širšímu spektru informací, a k těm bezvýznamní mladí lidé nepatřili.ˇ

 

Pachuť nadřazenosti

Rozdělení Německa byla pro mne skutečnost, která se mne příliš nedotýkala. V Sársku na francouzsko-německé hranici 700 kilometrů od rozděleného Berlína, kde jsem od roku 1969 převážně žila, to také nehrálo žádnou roli. Jen pravidelné vánoční balíkové akce do východního Německa, které organizovaly různé společenské organizace, mi byly od počátku z duše protivné. Kus dobré vůle v tom jistě byl, ale ve své podstatě šlo o projev nadřazenosti vůči těm, kterým se „nedaří tak dobře jako nám a potřebují naši pomoc“, a posilovalo především sebevědomí oné „šťastné části“ Německa blahobytu. Nadřazeností, kterou tyto balíkové akce signalizovaly, jsem se asi mimoděk cítila být postižena i já jako bývalá občanka socialistického státu. K tomu, a to zraňovalo víc, se zde člověk stále znovu setkával s tím, že „komunistický“ východ Evropy tu byl prakticky odepsán. I geograficky. Sársko například leželo podle mínění Oskara Lafontaina v srdci Evropy. Evropský Západ se tím posunul do atlantické brázdy směrem k USA, což se svým způsobem také skutečně stalo, ovšem politicky, ne zeměpisně.

Stejně tak se západní Evropa chovala, jako by byla Evropou celou; třeba už tehdejším názvem Evropské hospodářské společenství, i když se týkalo jen její západní části. I ty balíčky byly jen lízátky v boji dvou ideologií. Jak dnes už víme, měl Západ také své obavy, že by jiskra socialismu mohla přeskočit i tam, a tomuto nebezpečí se kapitalismus snažil předcházet strategií sociálního tržního hospodářství. Po rozpadu východního bloku už těchto ohledů a obav třeba nebylo a neoliberální kapitalismus se mohl vydat na svůj vítězný a ničivý pochod globalizovaným světem. Čtyřicet let studené války pěstované předsudky o evropském Východu a falešné představy a idealizace Západu tomu podstatně napomohly.

 

My na východě

Východní Německo jsem až do roku 1989 znala jen z několika návštěv ve východním Berlíně. Přechod ze západního do východního sektoru na stanici S-dráhy ve Friedrichově ulici nebyla právě příjemná zkušenost. Vševládnoucí atmosféra nedůvěry ke všemu a ke všem, čekání ve frontě před neprůhlednými plechovými dvířky, která se občas otevřela, vpustila dalšího a zase neprodyšně zaklapla. A než se v pasu objevilo razítko, člověk měl dojem, že se ocitl ve Faradayově kleci, v níž je suspendováno všechno lidské. Až poměrně pozdě, na nádraží v Kolíně nad Rýnem, jsem pochopila, co pro Němce rozdělení jejich země citově znamená: Nástupiště plné lidí, nervozita, napětí, rodiny s květinami v ruce a pak vlak z Lipska. Lidé nedočkavě stoupající na špičky, rozrušené obličeje v oknech vagónů, objetí a slzy. Scéna, kterou člověk tak dobře znal z válečných filmů, kde se lidé setkávali a rozcházeli na život a na smrt. A to bylo rozdělení Německa. S delegací sárského svazu spisovatelů jsem měla možnost poznat NDR zevnitř až na začátku roku 1989 při návštěvě Cottbusu/Chotěbuzi, s níž měl tehdy Saarbrücken družbu. Na rozdíl od frustrovaného Československa tu všechno působilo spořádaným dojmem. Leccos mi připadalo známé, fronty na knihy, dobře fungující kulturní dům mládeže, omezená nabídka v obchodech. Překvapilo mne, jak silné identifikační My – Wir tato část německé společnosti měla. Na Západě zatím vládlo neosobní se – man.

Zatímco moji kolegové se obávali nástrah bezpečnosti, byla jsem našim hostitelům, byli to všechno spisovatelští funkcionáři, podezřelá hlavně já. Asi jsem nebyla dobrá soudružka, když jsem se mohla zamilovat do kapitalistického Němce. Přesto se mi jeden z nich, byl to dělnický autor a kádr, nakonec svěřil se svými obavami z rozpadu socialistického tábora: V Polsku a Maďarsku už je to na spadnutí. A co bude dál?

Co bylo dál, už víme.

 

I tady žili lidé

Samozřejmosti, že NDR byla tvrdou diktaturou, která své občany sledovala skoro na každém kroku a pád Berlínské zdi jim přinesl dosud nepoznanou míru svobody, ponechám stranou. Zdálo se mi ale, že poslední tři čtvrtě roku své existence se NDR nejvíc příblížila tomu, čím by bývala mohla být – zemí demokratického socialismu.

Z lidí jakoby spadla tíha totality, v níž žili, celá společnost se dala do pohybu a v řadě platforem, jakými bylo například Neues Forum založené již v září 1989 nebo Demokratischer Aufbruch, si začala klást a diskutovat základní otázku po sociálně spravedlivém demokratickém společenském pořádku. A člověku jako by se teď otevíral pohled i na to, čím vedle diktatury NDR také byla: obyčejným lidským světem.

Na Západ jiskra tohoto velkého společenského pohybu bohužel nepřeskočila. Víc než o sjednocení Německa šlo mnoha představitelům občanské opozice o jinou, demokratickou NDR. Aktivistka Nového fóra Bärbel Bohley to formulovala jednoznačně: „Chceme rozhodovat sami o sobě a ne si to, v čem nám bylo čtyřicet let zabraňováno, nechat vzít spolkovou republikou.“ Jenže právě to se nepodařilo. Nejen proto, že moc nebyla na jejich straně, ale i proto, že občanská hnutí podcenila nutnost své institucionalizace do politických stran.

A tak se ze sjednocení Německa stalo pouhé připojení východního Německa k západnímu, svým způsobem jeho kolonizace. Podle Willyho Brandta mělo srůstat to, co k sobě náleží, jenomže k tomu chyběl základní předpoklad rovnosti obou partnerů. Jestliže se rozpad východního bloku definoval jako vítězství kapitalismu nad socialismem a konec dějin, pak se východní Němci stali poraženými. A s podepsáním smlouvy o sjednocení ztratili i své autentické politické zastoupení. Předsudky, pěstované čtyřicet let ideologií studené války, převzaly spolu s neznalostí režii při přestavbě východního Německa do podoby západního. Že by se i Západ mohl něco naučit od Východu, bylo prostě nepředstavitelné, a nebylo to ani politicky žádoucí.

 

Bohatší o jednu zkušenost

Na jedné straně sice Západ investoval, a ne málo, ale byla to tak říkajíc přestavba kladivem, bez porozumění a vůle porozumět. K tomu přistoupily zájmy kapitálu. Pro ty byla NDR prostě kořist. Neobstálo nic, co zde bylo, podniky, instituce, univerzity, školský a zdravotní systém, domy mládeže, mateřské školky. A o všem rozhodovali tak zvaní Wessi, západní Němci. Obraz NDR se zredukoval na monolit moci státní bezpečnosti, jako by i zde neexistovala za vysokou zdí totalitního státu ona hölderlinovská zahrada žitého světa se svými květy a plody. Neznalost a politický zájem si přihrávaly.

Lidé tím ztratili půdu pod nohama, znehodnotilo to jejich životy. Stali se i sami pro sebe Němci druhého řádu. A celá poválečná historie Německa se smrskla na historii jeho západní poloviny. Není to tak dávno, kdy německý historik Hans-Ulrich Wehler prohlásil, že existence NDR je v dějinách jen poznámkou pod čarou.

Mimochodem za způsob, jakým bylo Německo sjednocováno, se stydělo a stydí i mnoho Wessis. Já sama jsem se k východním Němcům přiblížila právě ve chvíli, když se zhroutil jejich svět, protože jsem s nimi sdílela zkušenost života za socialismu se všemi temnými i světlými stránkami, které měl. Měli jsme prostě společnou minulost, oni to rychle vycítili, a to vytvářelo pocit důvěry. Byla jsem prostě pro ně i pro sebe Ossi. A na tom se dodnes nic nezměnilo. Je mi tu prostě dobře. Život je tu nějak přirozenější, spontánnější, prostší, lidé nemají potřebu pořád ukazovat, čím jsou, srovnávat se, jsou si rovnější. Že by ještě stále existovala východoněmecká identita?

Podle statických dat je hospodářská kapacita nových spolkových zemí ještě stále o třetinu nižší než starých. Podle letošního výzkumu veřejného mínění sjednocení Německa pozitivně vidí 75 % východních Němců, ale jen 48 % západních (!). Na prvním místě žebříčku výhod, které sjednocení přineslo, vidí 96 % východních Němců mladších 29 let ještě stále svobodu cestování a svobodu osobní. A především z těchto dvou důvodů opustilo v letech 1949 až 1990 NDR 3,8 milionů jejích občanů. Teprve za nimi uvádějí mladí východní Němci hospodářství, kvalitu života a větší možnosti pracovního vzestupu. Lepší ale byly podle 78 % Němců v NDR, a toto číslo rok od roku stoupá, sociální jistoty, rovnoprávnost ženy a muže a školní a zdravotní systém. Přibližně 30 % východních Němců nechodí k volbám, protože se necítí být současnou politikou zastoupeni a systém politických stran nepřijali, stejně tak Joachima Gaucka a Angelu Merkelovou, oba původem z NDR, nepovažují za své. Vcelku lze říct, že východní Němci výhody, které jim sjednocení Německa přineslo, sice ve své většině uznávají, ale ještě stále to není jejich stát, se kterým by se plně identifikovali. Možná že vědomí, že nic nemusí zůstat tak, jak to je, je zde přece jen silnější. My z „Východu“ jsme totiž bohatší o jednu zkušenost, kterou lidé na Západě nemají: Jak rychle se zdánlivě neohrozitelná moc může během několika dnů zhroutit jako papírový tygr a jakou roli přitom mohou hrát nenásilná občanská hnutí. Kdo to jednou zažil, nebude už nikdy zcela věřit v nepřekonatelnost nějakého systému moci. Řekla bych, že to je naše šance při hledání alternativ k systému neoliberálního kapitalismu, v němž dnes žijeme.

 

Autorka je spisovatelka.


autor / Alena Wagnerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv