NP č.445 > FejetonZastrkávačJan Stern

Nedávno mi kamarád vyprávěl historku. Seděl se svou ženou v autě, když tu mne viděl jít po chodníku. Ona mne neznala, a tak jí kamarád povídá: „Jé, hele, to je ten můj spolužák, jak píše ty fejetony." Manželka po mně bleskla okem a pravila prý: „To jsem si nemyslela, že je to taková socka."


Nedávno mi kamarád vyprávěl historku. Seděl se svou ženou v autě, když tu mne viděl jít po chodníku. Ona mne neznala, a tak jí kamarád povídá: „Jé, hele, to je ten můj spolužák, jak píše ty fejetony.“ Manželka po mně bleskla okem a pravila prý: „To jsem si nemyslela, že je to taková socka.“

Ne, nebojte se, milí čtenáři, ta historka nemohla poranit sebevědomí držitele státních spořicích dluhopisů. Pětiletých. Reinvestičních. Co držitele státních spořicích dluhopisů opravdu štve, že v té stigmatizující větě nešlo o jeho status ekonomický, ale o jeho oblečení. O vkusnou šusťákovou bundičku, o níž se domníval, že je svěže mladistvá, o kalhoty, o nichž se domníval, že jsou prostě černé, a o kecky, o nichž prodavač Nguyen tvrdil, že mu vážně sluší.

S tím oblečením já mám pořád nějaké problémy. Pro mne je to něco jako uzlíkové písmo nebo hieroglyfy. Prostě tomuhle kódu nerozumím. Je to pro mne tajuplné mystérium. Cožpak o to, jsem studijní typ, já když něco neumím, rád se přiučím. Zalezu si jako panic kteréhokoli oboru do knihovny a vyjdu jako rutinně zasunující světák, sdělující už šatnářce, co správně poznamenal ten geniální výstředník šokující svými dadaistickými nápady výstřední snoby (ten s tím srandovním knírkem). Ale u kódu oblečení vůbec nechápu, kde se učí. Jak si ho mezi sebou ti, pro něž je zřejmě mateřským, předávají? Jak mezi sebou zasvěcenci komunikují? Telepatií? Jako termiti? Věda zde zůstává bezradná, soudím.

Jako tuhle. Byl jsem pozvaný na jednu oslavu narozenin. Normálně se takových veselic nezúčastňuji a držím se knihovny, neboť kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. Nicméně tentokrát mi šlo o jednu dívku, která měla také přijít. No, nebudu lhát, dost jsem o ni stál a chtěl jsem na ni trochu zapůsobit. Připravil jsem si pár fórků, nějakého toho čulibrka, chvilku jsem byl také vážný (myslím, že jsem řekl něco jako „jsem tak sám, Ariano“) a nenápadně jsem se zmínil, že jsem v podstatě spisovatel, jakkoli mé knihy se neprodávají tak dobře jako ty s Bobem Sinclairem, neboť se zatím neprodávají vůbec (což jsem decentně zamlčel). No ale nějak jsem hned od začátku cítil, že se „nečapu“, jak se říkalo za mého mládí, což my muži cítíme lépe než termit žížalu. Šel jsem tedy po konci párty za hostitelkou do kuchyně a trochu jsem vyzvídal, neboť jsem věděl, že ona a Ariana jsou si dosti blízké. Když jsem začal zoufale utírat nádobí, hostitelka se nade mnou smilovala, útrpně se na mně podívala a přiznala mi: „Zbytečně se nevysiluj, ona si tě prostě hned otipovala.“

To mne zarazilo. Otipovala? Co to jako znamená? Podle čeho si mě jako „hned otipovala“? Oslavenkyně chvilku váhala, ale pak to z ní vypadlo. Ortel byl nemilosrdný. „Když to chceš vědět, tak podle toho, že si strkáš tričko do kalhot.“

Mozek se mi odkrvil a chvilku jsem koukal jak Kerpof na Pisakův obraz. Cože? Rozhodlo to tričko v kalhotech? A proč se vlastně tričko do kalhot nestrká? Na spartakiádě jsme ho tam strkali. I fotbalisti ho tam strkaj, je to dokonce předepsáno pravidly a sudí má právo si zastrčení dokonce vyžádati během hry! Kdo to kde rozhodl, že už není tričko v kalhotech „in“? Proč o tom někdo nevydá nějakou závaznou vyhlášku? Proč vás na to neupozorní obvodní lékař? Proč o tom wikipedie mlčí? Jak se ke mně má tento vzkaz jinak dostat?

Cítil jsem se jako blbec. Ariana na mě koukla, srkla mochíto a hodila mě do nejspodnějšího šuplíčku s nápisem „zastrkávač trička“, pod nímž už jsou jen „tepláky u hracího automatu“ a „děravé ponožky v sandálech“.

Chápete to ponížení: po třech vteřinách bylo hotovo. Čulibrk už byl zbytečný. Hodinu jsem šaškoval jako kretén úplně nadarmo a jen se propadal hlouběji a hlouběji.

Já a oblečení, to je prostě vztah konfliktní. Nietzsche prý řekl, že když se díváš dlouho do propasti, začne se propast dívat do tebe. Já bych si dovolil na základě své zkušenosti tuto ehce banální myšlenku domyslet: Nesnášíš-li oblečení, ono začne nesnášet tebe. A mstí se. Záludně a zavile. Že šaty dělají člověka? Ale kdeže. Šaty člověku vládnou. Šaty, to je ten hlavní hrdina v tomhle kuse, my, nazí blbci v nich, jim jen sloužíme. Jako chodící věšáky, které jsou trpěny jen proto, že bez nich by Ony nebyly vidět. Je to první světová mocnost a všechny další státečky, jako peníze, rozum či humor, mohou na tuto jadernou mocnost leda hrozit pěstičkou, či maximálně tak dramaticky přepínat gumu ve svém praku.

Odívání je zlo a je pozoruhodné, že před tímto hříchem, zjevně dědičným, nevarují nás vůbec teologové, ačkoli i málo pozorný čtenář biblického textu musel si povšimnout, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje nikoli proto, že by snědli nějaké jablko, ale proto že se následně oděli. To fíkové spoďáry rozpálily Hospodina, nebýt jich, ani by si předčasné sklizně nevšiml. A vy se mu divíte? On jim dá extenzivní zemědělství a oni mu do družstva tahaj módní výstřelky! Právem odsoudil první kolchozníky k životu v pekle. Jenže to peklo nespočívalo v „dobývání chleba v potu tváře“, jak se nám kdosi snaží namluvit. Ač nám to biblický autor zatajil, patrně zmrazen hrůzou, vsadím se, o co chcete, že za branami ráje stála fiflena v converskách, mrkla na fíková tanga a pravila: „bože, to je socka.“

Měla pravdu, samozřejmě. Ale copak jako lidstvo nemáme na víc než na pravdu?


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv