NP č.463 > FejetonVyjíst život rohlíkemJan Stern

Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos.

Nejdřív mi říkali, že v dějinách proti sobě stojí vykořisťovatelé a vykořisťovaní. Pak že staré a nové struktury. Posléze že pravdoláskaři a klausovci. Nakonec jsem se dozvěděl, že na dvou stranách barikády dějin shlukuje se lumpen-kavárna a nóbl-bufáč. Jenže dnes už vím, že mi celý život lhali. Lidé se dělí zcela jinak. Na umazávače a rohlíkáře.

O člověku se dozvíte úplně všechno, když se podíváte, jak jí vlašský salát. Můj děda, který tuto pochoutku kupoval ještě v papíru, vždy ji z tohoto papíru vytřel a vyjedl za pomoci rohlíku. Babičku mohl přitom čert vzít a pokaždé apelovala: „Nemůžeš si vzít aspoň lžičku?“ A děda odpovídal: „Když si vezmu lžičku, budu jí pak muset umejt.“ Načež babička vyla, že je neuvěřitelné, jak je ten dědek línej. Jenže dědek nebyl línej. Dědek byl génius. Rohlíkový sice jen, ale přesto génius. Neboť v tom aktu vyjedení vlašáku rohlíkem je přeci vše: maximální efektivita, vrcholně ekologický postoj a především exploze imaginace! Neboť vyjíte- -li vlašák rohlíkem, spojili jste nástroj a dílo v jedno a zplodili vyšší, dokonalejší civilizaci. Srovnatelnou kulturní revolucí snad bylo jen to, když naši prapředci objevili, že náročná reprodukce přináší i jistá potěšení a obé lze spojit. Hrdě jsem převzal po dědovi štafetu, nesu se ctí prapor rohlíkové avantgardy lidstva.

Žel, proti nám stojí umazávací reakce. Je pořád ještě zatraceně silná. Ba, má své eskadry smrti. Moje žena je eskadra jak vyšitá. Cíle jí podobných reakcionářů jsou nízké, ale lační po nich o to zuřivěji: Dej si to aspoň na talířek! Lidi se koukaj, vem si příbor! Proboha, snad to nechceš jíst přímo z kastrolu! Bože, pojďte se na to čuně podívat, on to jí přímo z konzervy! Proč si to aspoň neohřeješ?! Musíš ocumlávat tu flašku, nemůžeš si to nalejt do skleničky? Víš, kdo na to všechno šahal?

Jsou přitom tak průhlední! Je tak jasné, o co jim jde. Zaplnit dřezy, tato nihilistická propadliště! Aby vás k nim mohli hnát a vzít vám veškerou radost z jídla, anebo mohli po zbytek života svými pohledy vyčítat, že museli umýt to, co si vynutili zašpinit!

Ale já jsem zcela klidný. Vím, že železné zákonitosti dějin činí mě vítězem už nyní, ve chvíli utěrkového ponížení.

Rohlíkové dilema je dilematem filozofickým. Umazávači za svou zaostalost a iracionalitu vlastně tak úplně nemohou. Tisíce let jsme budovali civilizaci, kde jsme všichni tak či onak byli vyzýváni, „aby tu po nás něco zůstalo“. „Zanechat nějakou tu stopu“. Knížky, sochy, rovnice, nebo, nezbývá-li sil, aspoň umatlané talířky. Leč pár moudrých v minulosti předvídalo, že to takhle donekonečna nepůjde. A že přijde doba, kdy bude nevyhnutelné etiku převrátit naruby a založit civilizaci, v níž po nás, pokud možno, nezbude nic. Neboť tu jinak nebude pro hory soch, rovnic a špinavého nádobí k hnutí.

V rohlíku smočeném do majolkové šlichty je zkrátka víc, než se zdá. Je to f ilozof ický názor.

Vyjíst život rohlíkem, to bude maxima zítřka. A pozítří pak už jen nějak vyzrajeme na ty umělohmotné vaničky, ze kterých se teď vlašáky tak dobře vyjídají, leč rozkládají se nějakých tisíc let…


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále Psanci této země / Jan Stern > NP č.495 > Fejeton Když jsem byl malý chlapec, zaslechl jsem čas od času něco o vykořisťování. Protože jsem se však staral více o Třeskoprsky a samolepky Šmoulů, nezachytil jsem, co to přesně je a kdo koho vlastně v tom kapitalismu za kopcem vykořisťuje. Nakonec ovšem kapitalismus kopec přelezl, doplížil se až k Blaťáku a já dostal možnost si tu věc prostudovat takříkajíc zblízka. Dnes už mám zcela jasno. Důkazů jsem nashromáždil hafo: Vykořisťování existuje. Nelze vskutku nevidět, jak zaměstnanci vykořisťují své zaměstnavatele. číst dále
celý archiv