NP č.463 > FejetonVyjíst život rohlíkemJan Stern

Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos.

Nejdřív mi říkali, že v dějinách proti sobě stojí vykořisťovatelé a vykořisťovaní. Pak že staré a nové struktury. Posléze že pravdoláskaři a klausovci. Nakonec jsem se dozvěděl, že na dvou stranách barikády dějin shlukuje se lumpen-kavárna a nóbl-bufáč. Jenže dnes už vím, že mi celý život lhali. Lidé se dělí zcela jinak. Na umazávače a rohlíkáře.

O člověku se dozvíte úplně všechno, když se podíváte, jak jí vlašský salát. Můj děda, který tuto pochoutku kupoval ještě v papíru, vždy ji z tohoto papíru vytřel a vyjedl za pomoci rohlíku. Babičku mohl přitom čert vzít a pokaždé apelovala: „Nemůžeš si vzít aspoň lžičku?“ A děda odpovídal: „Když si vezmu lžičku, budu jí pak muset umejt.“ Načež babička vyla, že je neuvěřitelné, jak je ten dědek línej. Jenže dědek nebyl línej. Dědek byl génius. Rohlíkový sice jen, ale přesto génius. Neboť v tom aktu vyjedení vlašáku rohlíkem je přeci vše: maximální efektivita, vrcholně ekologický postoj a především exploze imaginace! Neboť vyjíte- -li vlašák rohlíkem, spojili jste nástroj a dílo v jedno a zplodili vyšší, dokonalejší civilizaci. Srovnatelnou kulturní revolucí snad bylo jen to, když naši prapředci objevili, že náročná reprodukce přináší i jistá potěšení a obé lze spojit. Hrdě jsem převzal po dědovi štafetu, nesu se ctí prapor rohlíkové avantgardy lidstva.

Žel, proti nám stojí umazávací reakce. Je pořád ještě zatraceně silná. Ba, má své eskadry smrti. Moje žena je eskadra jak vyšitá. Cíle jí podobných reakcionářů jsou nízké, ale lační po nich o to zuřivěji: Dej si to aspoň na talířek! Lidi se koukaj, vem si příbor! Proboha, snad to nechceš jíst přímo z kastrolu! Bože, pojďte se na to čuně podívat, on to jí přímo z konzervy! Proč si to aspoň neohřeješ?! Musíš ocumlávat tu flašku, nemůžeš si to nalejt do skleničky? Víš, kdo na to všechno šahal?

Jsou přitom tak průhlední! Je tak jasné, o co jim jde. Zaplnit dřezy, tato nihilistická propadliště! Aby vás k nim mohli hnát a vzít vám veškerou radost z jídla, anebo mohli po zbytek života svými pohledy vyčítat, že museli umýt to, co si vynutili zašpinit!

Ale já jsem zcela klidný. Vím, že železné zákonitosti dějin činí mě vítězem už nyní, ve chvíli utěrkového ponížení.

Rohlíkové dilema je dilematem filozofickým. Umazávači za svou zaostalost a iracionalitu vlastně tak úplně nemohou. Tisíce let jsme budovali civilizaci, kde jsme všichni tak či onak byli vyzýváni, „aby tu po nás něco zůstalo“. „Zanechat nějakou tu stopu“. Knížky, sochy, rovnice, nebo, nezbývá-li sil, aspoň umatlané talířky. Leč pár moudrých v minulosti předvídalo, že to takhle donekonečna nepůjde. A že přijde doba, kdy bude nevyhnutelné etiku převrátit naruby a založit civilizaci, v níž po nás, pokud možno, nezbude nic. Neboť tu jinak nebude pro hory soch, rovnic a špinavého nádobí k hnutí.

V rohlíku smočeném do majolkové šlichty je zkrátka víc, než se zdá. Je to f ilozof ický názor.

Vyjíst život rohlíkem, to bude maxima zítřka. A pozítří pak už jen nějak vyzrajeme na ty umělohmotné vaničky, ze kterých se teď vlašáky tak dobře vyjídají, leč rozkládají se nějakých tisíc let…


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Kaboňák český / Jan Stern > NP č.477 > Fejeton Je ošidné o nějakém národě říct, že je takový nebo makový. Většinou jde jen o mýty. číst dále
celý archiv