NP č.441 > Téma číslaPod jednou střechouRad Bandit

resized/img/clanky/801x268c-3f3b-1727-header.jpg

Žít v komunitě může znamenat leccos a děje se to na sto tisíc způsobů. Na truc zažitým představám o střapatých squatterech, rozevlátých hipísácích a pobožných komunách začněme tedy pěkně odshora. Od severního pólu. 

Světe div se, nahoře na severní polokouli, těsně pod polárním kruhem, žijí lidé společně v komunitách, ačkoli jsou od sebe vzdáleni na kilometry. Od Roba je to k jeho nejbližší sousedce patnáct kilometrů, a přestože se jeho ranč rozkládá na tisícovce hektarů divočiny, kterou sám neobešel už drahně let, večeři nestrávil o samotě minimálně posledních šest roků. Jak je to možné? Vždyť jeho děti už dávno vyletěly z hnízda, ze vzdálené Alberty posílají maximálně emaily, a i jeho bývalá žena se přestěhovalo do vzdáleného Beaverlodge. To, co by někde v Evropě mohlo zavánět receptem na osamění, ale v severokanadské divočině naprosto nepřichází v úvahu. Všichni to totiž vědí: Jeden zde sám nepřežije.

 

Severní Albertu a její nemnohé obyvatele více než společná vize, bůh, myšlenka na lepší svět či hodnota spojuje společné riziko. Kolem jednoho stolu zasedají denně, a to, co bychom v teplejších částech světa označili za podivínské soužití, je zde pouhým receptem proti zbláznění ve zdejších klimatických podmínkách. A tak místní obyvatelé věnují denně třeba více než polovinu svého času společné opravě sousedova plotu anebo jiné, podobné „neziskové“ činnosti. Při porážce bizona a následném vaření, pečení a obecném komunitním škvíření pak tito dospělí lidé s vysokoškolskými tituly skučí při zvuku kytar, tančí podivně trhavé tance, halí se do ženských šatů a jiných kostýmů, hlaholí, hrají na schovku anebo třeba kouří trávu. Druhý den se ve svých toyotách odeberou do zaměstnání a v rolích učitelek angličtiny, trenérů hokeje, překladatelů, vědkyň a farmářů prožijí další den v jejich světě. Pochopitelně. Individualismus si nemohou dovolit. Zatímco jsou pryč, o děti se bát nemusejí, Rob dnes hlídá Mary, Vicky, a Sally – tři děvčata „odvedle“. U něj doma navíc naleznete například obecní kasu a hospodu. Kasa slouží k financování společných akcí i průšvihů, Rob pamatuje, že naposledy to byla povodeň, která na jaře zasáhla dvě z farem, když kilometr pod nimi vystavěli bobři hráz. Hospoda, to je naopak šedivá dřevěná bedna na Robově terase, která v sobě skrývá plechovky a lahve všeho druhu. Za pivo se platí pivem, za whisky se platí whiskou, otevírací doba je nepřetržitá, a pokud někdo touží po rozšíření sortimentu, prostě do bedny hodí, co má rád, když zrovna jede kolem.

 

Znaků, které se pojí s komunitním bydlením, by se však kromě společného ekonomického systému a práce dalo na Robově a dalších osmi provázaných farmách nalézt daleko více. Rodiny se zde například společně rozhodují o tom, jaká zvířata je potřeba pořídit a kdo bude příští měsíc hlídat děti. Dokazují, že komunitní bydlení nemusí nutně být „pod jednou střechou“, stačí, že je spojuje společný prostor a problém – zima, kojoti, tma a potřeba bezpečí. 

 

OKÉNKA „LEPŠÍCH“ SVĚTŮ

 

Tuto úlohu, kterou komunity často plní, lze doma v Evropě daleko častěji nalézt právě mezi čtyřmi zdmi anebo čtyřmi ploty. A tak ve společných domech, ve squatech, na různých farmách, na parkovištích karavanů a v jiných sdílených formách bydlení i lidé napříč naším kontinentem sáhli po ozkoušeném nástroji jak dosahovat společných cílů, anebo naopak jak se bránit společnému problému. Častým takovým společným cílem pak bývá sdílení, týmovost, bezpečí, ekologicky udržitelný životní styl, soběstačnost, seberozvoj a spolutvorba. Některé komunity jsou motivovány politicky, některé duchovně, jiné mohou být čistě užitkové. Ať tak či onak, v každém případě jejich existence vždy vyplňuje nějaké prázdné místo ve společnosti, a stávají se tak malými kritickými okénky dnešní doby. Bydlí-li mladí umělci v jednom domě, aby tam společně žili a tvořili, říkají nám tím, že je na světě málo umění. Bydlí-li rodiny v rakouských ekovesnicích, říkají nám, že svět je špinavý.

 

Bydlí-li deset německých důchodců v jedné vile, říkají nám, že nechtějí do institucionálního bydlení anebo že si ho nemohou dovolit. Všichni zmínění si vybrali nějakou tu výhodu: sociální, ekonomickou anebo ekologickou. Lidé vůbec svými životy v komunitách upozorňují na výjimečný fenomén: prázdnotu, individualismus, vedlejší účinky kapitalismu, nerovnost, chudobu, vysoké nájmy nebo na to, že v dnešní době často nemáme čas na nikoho a na nic, kromě bezhlavého běhání v kruhu práce, placení nájmu a hrazení složenek. Komunitní bydlení má často jako forma „vrcholné spolupráce“ uvolňovat ruce právě od tohoto šíleného kolotoče. Tyto ruce pak, raději než peníze, chtějí tvořit jiné hodnoty. Daří se jim to ale doopravdy?

 

DIVADLO SNŮ

 

„Kdyby neexistoval squatting, nikdy bych ani nevystudoval,“ vzpomíná na své začátky v komunitním bydlení čtyřicetiletý Andrew. Je to již dlouhá historie, během které prošel třicet různých domů se stovkou různých lidí. Studium filosofie na London Metropolitan University nastoupil někdy před dvaceti lety, aby se záhy dozvěděl, že postupná ztráta sluchu u něj bude znamenat, že jednoho dne se propadne do úplné temnoty ticha. „Být zavřený v tichu, které jsem si nevybral, a ještě k tomu v domě rodičů, to byla moje noční můra.“ Z té jej nakonec vytáhla až jeho první squat party, na kterou ho někdo náhodou pozval. Hudba duněla tak hlasitě, že ji cítil v bránici, a to stačilo. Zakrátko nato se s kamarádem už v devadesátkách nastěhoval do prvního squatu, kde s úlevou zjistil, že samota, které se po sdělení své diagnózy tolik děsil, se nekoná. „Na komunitním bydlení je skvělé, že nemusíš chodit do hospody, aby ses s někým potkal. Stačí sejít po schodech dolů do kuchyně,“ říká. Od té doby uplynul dlouhý čas a důvody, proč Andrew dodnes sdílí prostor domova až s dvaceti lidmi, se v jeho průběhu měnily. Od tolerance k jeho „ jinakosti“, kterou pociťoval, lásce ke společnému hudebnímu proudu přes ekonomické důvody až k již zmiňovanému prostoru pro tvorbu. „Tady dole v dílně si klidně můžeš postavit newyorskej ghetto blaster poháněnej párou, když na to přijde.“ Andrew tak poukazuje na prostý fakt, že přestože konstrukce vysněného parního magnetofonu může zabrat roky, komunitní bydlení právě takovou šílenost umožňuje.

 

Potřebuje svět ale parní magnetofony? Podle Andrewa a jeho spolubydlících jistě ano. Potřebuje umění, tvorbu, sdílení, humor, nadsázku a poodstoupení od každodenních kolotočů. „Je to perfektní místo k životu. Víš, že je to divadlo snů...“ Má pravdu, je zde možné leccos. Andrew bydlí v opravdovém typickém squatu. Chaotický prostor plný zajímavých věcí a lidí jistě k tvůrčí činnosti podněcuje. Navíc kdyby svět však náhodou parní magnetofony přece jen nepotřeboval, ekologické výhody života v londýnských komunitách mluví za sebe. V poslední, ve které Andrew žil, měli dvě pračky na dvacet lidí a čtyři roky. To je asi o dvacet praček méně, než kdyby každý bydlel ve svém bytě.

 

SÍŤ POROZUMĚNÍ

 

Prý existuje ale ještě jiný důvod, proč svět potřebuje komunity. I Andrew to zažil na vlastní kůži. Poskytují prostor těm, kteří se v něm jinak těžko prosazují nebo orientují. Moderní anonymizovaná společnost může být poněkud konkurenční, a tenhle boj o prvenství má samozřejmě i své „poražené“. Andrew nebyl sám, kdo pociťoval, že kdyby nebylo squatů, život by jej mohl pro jeho „jinakost“ zavést do izolace. Domov sdílel s imigranty, ekonomicky slabými lidmi, jinými zdravotně postiženými, nemocnými a lidmi na okraji společnosti, kteří na samostatné bydlení a práci z různých důvodů nedosáhli. Společně se tak „umístili“ pod jednu střechu, do sítě porozumění, kde jiné tempo tam venku tolik nevadilo. „Komunitní bydlení ale není jen o výhodách. Člověk musí být pořád připravený pomoci ostatním a podílet se na společné věci, aniž by ti to někdo připomínal. Ve chvíli, kdy přestaneme pracovat spolu a zavřeme se každý do svého pokoje, už nepůjde o komunitu, ale o pouhé spolubydlení.“ Tato podmínka k funkční komunitě je podle Andrewa současně i důvodem, proč bydlení v komunitě není pro každého. Člověk si prostě nemůže moc dovolit přestat táhnout za lano s ostatními. Když převáží soukromé potřeby nad potřebami komunity, lidé se rozhádají, atmosféra zhoustne a pak není divu, že odcházejí nebo potíže neustojí.

 

V jeho případě prý ale bude komunitní bydlení navěky. Přestože nevědí, jestli budou stále squatovat, až jim bude sedmdesát, Andrew a jeho spolubydlící jsou si jisti, že budou vždy bydlet ve společenství s jinými lidmi. Svůj nápad již dnes dovádějí k dokonalosti. Tak nějak příznačně se jim s přibývajícím věkem naskytl nový sen - takový netradiční „domov důchodců“. Prý to bude „barák“ pro staré punkáče a podle ideálního scénáře si jeho obyvatelé budou společně platit punkovou sestřičku a technařského lapiducha, kteří jim budou „zavádět kanyly“. Po tom všem, co společně zažili, prý sedět sami doma rozhodně nepřichází na stará kolena v úvahu.

 

ŽIŽKOVSKÝ EXPERIMENT

 

Také v Česku nalezneme mnohé zajímavé pokusy o sdílené komunitní bydlení, přičemž jedním z aktuálních příkladů může být poměrně mladý a stále se rozvíjející projekt Vily Flory na pražském Žižkově.

 

Její obyvatelé v duchu komunitního bydlení sdílejí společné večeře, společné vaření i nákupy, a v domě je dokonce komunitní „obchůdek“, který slouží nejen jeho obyvatelům, ale částečně se otevírá i veřejnosti. Tak jako většinu obyvatel komunit, i zde spojují skupinu zájmy, životní styl i kamarádství. Podle Jana Pospíšila, který ve vile funguje již od jejího otevření v listopadu, je soužití možné téměř bez pravidel, tedy kromě jediného. Nenásilné komunikace a společné citlivosti.

 

Vila Flora, ač svojí existencí reaguje na srovnatelné společenské nedokonalosti podobně jako squatting, k tomu využívá zcela jiné nástroje. Lidé ve věku od jedenadvaceti do dvaatřiceti
let usilují o vytvoření místa, kde mohou dělat přesně to, co je baví, zároveň ale přiznávají, že je k tomu nutný i komerční úspěch projektu. Ten ale nevnímají jako něco sloužícího k osobnímu obohacení, ale spíše jako bod, který jim umožní věnovat se svým činnostem bez vyrušení a dlouhodobě.

 

Je jasné, že pronájem velkého domu se zahradou v Praze nemůže být levná záležitost a vila si na sebe musí nějak vydělávat. Zřejmě proto je zde deset lidí a deset osobních prostorů, ale také místo na dílnu, zahradu, kuchyni či konferenční místnost, které slouží k výrobě i pronájmu. Obyvatelům se tak daří dvě třetiny nákladů platit tradičním sdíleným nájemným a zbylou třetinu společnými příjmy z projektu a dobrovolných příspěvků. Ty plynou právě z aktivit, které v domě probíhají. Pokus o vytvoření „alternativní“ ekonomiky je zde patrný. Kurzy, workshopy, showroomy a dílny mají přilákat veřejnost. Jan přiznává, že „v tuto chvíli to ziskové není, ale aktivity, které provozujeme, mají finanční potenciál a chceme na tom dál pracovat“. Dodává, že záměrem je taková míra ziskovosti, aby se každý jednotlivý projekt a iniciativy jednotlivých bydlících mohly dále rozvíjet. Skupina zároveň ví, že bez podpory zvenku by to nebylo možné. Na akcích Vily Flory si tak návštěvníci mohou koupit produkty jejích dílen, ochutnat jídlo ze společné kuchyně anebo rovnou něco ze zahrady. Nabízejí se workshopy, kurzy vaření
či ukázky aquaponie. Jan vysvětluje, že „experiment“ má mimo jiné ambici vytvářet příklad a umožnit ostatním lidem, aby se také pokusili o soběstačný, šetrný život. Ten s „přidanou hodnotou“, jak jej vnímá on. Mluví přitom také o „nenásilné revoluci“ - procesu, kdy místo placení účtenek zůstane lidem čas a prostor na nové myšlenky a revoluční „věci“. Napadá mě, že v tom se jeho vize přibližuje našim předešlým příběhům. Zdá se, že lidé bydlící v komunitách kdekoli kolem světa myslí na totéž.

 

Obyvatelé Vily Flora touží stejně jako většina experimentátorů komunitního bydlení po svobodě tvořit. Touží po ní natolik, že jí jsou schopni obětovat „malé svobody“, ty každodenní, bez kterých si většina lidí nedovede představit život. A tak si ještě vyslechnu povídání o tom, jak probíhají třeba rozhodovací procesy tam, kde je deset hlav. Dozvím se o ustanovujícím výboru, který zpracuje podněty a rozhodne, jestli je věc natolik závažná, aby se projednávala za přítomnosti všech členů. Právo veta má ale každý a může jej uplatnit na pravidelné týdenní schůzce. Napadne mě, kdo z nás individuálně bydlících by v každodenním životě a ve svém vlastním prostoru zvládnul takové kategorické ne, jakým je právě právo veta. A pomohlo by nám, kdyby nám, tak jako lidem v komunitách, také šlo o nějaký „vyšší princip“?

 

Autorka je spolupracovnicí redakce.


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Muž v plamenech / Rad Bandit > NP č.389 > Téma čísla Černá Skála je neobyčejné město. Od roku 1991 vyrůstá uprostřed Nevadské pouště a po týdnu opět mizí beze stopy. Letos se sjelo na věhlasný festival Burning Man na padesát tisíc lidí.   číst dále Gender fuck...co? / Rad Bandit > NP č.404 > Ženská stránka Přestože právě proběhl jeho třetí ročník, je možné, že jste o Gender Fuck Festu neslyšeli. Existuje však několik dobrých důvodů, proč mu věnovat pozornost.   číst dále Přítomnost se stává budoucností / Rad Bandit > NP č.484 > Pošli to dál Světová zdravotnická organizace (WHO) se chystá zrušit transsexualitu jako psychiatrické onemocnění. S třicetiletým zpožděním za lesbami a gayi se tak i transsexuálové dočkají „uzdravení“.   číst dále Radikální knihovnice / Rad Bandit > NP č.467 > Pošli to dál Dnes se často mluví o radikální sociální práci – musíme jít ke kořenům, problémy řešit tam, kde vznikají, kriticky nahlížet systém, odstraňovat rozdíly. Vezměme si proto příklad z bojovných knihovnic. číst dále Kde jsi, když tu nejsi? / Rad Bandit > NP č.437 > Téma čísla Na ulici o ně téměř nezavadíte, nenajdete je dokonce ani jako pojem v odborných knihovnách. Pro většinu jsou téměř neviditelné. Řeč je o ženách bez domova. číst dále Kolik zalátáš děr / Rad Bandit > NP č.413 > Téma čísla Asi vás zklamu. Radikální sociální pracovníci, které jsem potkala v Londýně, nemávají rudými prapory, nenosí placaté cheguevarovské čepice a dokonce si občas zavtipkují o starých dobrých časech Maggie Thatcherové. číst dále Když stehy burcují svět / Rad Bandit > NP č.406 > Ženská stránka Mnozí z nás si pamatují naše babičky, jak jehlou a nití zdobí tkaniny do fantastických obrazů. Co se ale stane, když vyšívané motivy zcizí babičkám dvojice holek? A co když příze začne zdobit ulice?   číst dále Šílenství bez domova / Rad Bandit > NP č.426 > Téma čísla Duševní nemoc a psychické potíže jdou ruku v ruce s životem bez domova. Nabízí se ale mimo jiné otázka: Zblázníte se poté, co přijdete o domov, anebo se zblázníte první, a na ulici zůstanete až pak? číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv