NP č.441 > Téma číslaZa devatero houštinamiZuzana Brodilová

Mezi neprostupnými akáty, ořešáky a hustou spletí vysokých zelených šlahounů se ukrývá několik svépomocí stlučených chatek, u nichž jsme potkali Moniku, Frantu, Janu a Richieho. Pro někoho bezdomovci, mezi sebou si říkají osadníci. A nás kolemjdoucí vnímají prostě jako turisty.

Jak dlouho tady žijete?

Richie (R): Od úplného začátku, to je čtrnáct let. Jen na nějaký čas jsem si odskočil, protože jsem měl děti.

Franta (F): Já jsem tady osm let, od té doby, co mi ne mojí vinou vyhořel byt. Přišel jsem domů z práce, sousedovi odnaproti doma něco chytlo a já byl vypálenej! Zůstal jsem bez bydlení.


Potřebujete mít nějaká povolení?

R: Chatku začal stavět kamarád, teď je ve vězení. Já jsem k ní pak dodělal ještě verandu a podlahu.

Monika (M): Ono je to dřevěný a ne zděný. Slyšela jsem, že do určité výměry není na dřevo povolení potřeba.

R: Za chatkou jsem ještě začal budovat přístavek pro kámoše, ale není zatím hotový.

 

Takže tu žijete nerušeně?

F: Nebožtík táta to tady měl celé pronajaté, ale co umřel, ty papíry prostě nejsou. Bez něj se to tady změnilo. On uměl pobavit všechny, i policajty.

M: Já jsem pak ještě kvůli papírům běhala, ale řekli mi, že neexistují. Jednou nám řekli, že si je máme obstarat, jindy, že se tady bude bourat a stavět. Jenže my už víme, že tady se stavět nesmí. Oni nás jen tak zkouší.

F: Nikoho neobtěžujeme, nikdo neobtěžuje nás. Tady nemá komu co vadit, a tak na nás nemůžou.

 

NA STRÁŽNÉ BRÁNĚ

 

Nejste v okolí jediná chatka, kolik vás tu dohromady žije?

M: K téhle chatce nás patří pět, ale celkem tady žije devět lidí.

F: Na začátku jsme to byli my dva s tátou, pak se přidávali další osadníci. Šlo to postupně. Nejvíc nás zde mohlo být dvanáct, nejméně asi dva.

 

Vás jsme ale potkali jako první...

R: My jsme něco jako strážná brána. Víme první, když je někdo blízko. A kdo chce projít, musí jít kolem nás. 

 

Máte další zájemce o bydlení?

R: My sem nikoho dalšího nepustíme. I ostatní osadníci vědí, že nikoho dalšího už ne. Tady je to prostě uzavřené, aby byl klid.

M: Necháme tu třeba přespat kamarády, ale déle to nejde, prostě není místo.

 

Jak dlouho máte stop-stav? Proč k tomu došlo?

F: No, deset let určitě...

M: Jednou nastal problém, že jednu známou pustili z vazby, ona byla s klukem tady odsud a chtěla po něm, aby jí dal dárek. No a přišel sem úplně cizí kluk, otevřel flašku... jenže oni ho pak obrali o notebook. Dáreček se opravdu prodražil. A od té doby se řeklo, že už nikdo cizí. Těm, co se mají vrátit z vězení, to pohlídáme, aby se měli aspoň kam vrátit. Ale když si někdo někam odjede na dlouho, tak má smůlu.

 

Vyrostly tady za ta léta nějaké děti?

M: To ne, na to tu podmínky nejsou. Ale byly tady děti, jenom tu nebyly furt. Třeba Ríša sem jezdil s klukem.

R: Měl to jako prázdniny.

F: Další osadníci teď čekají dítě, ale pro ně to znamená, že se budou stěhovat.

 

Co se stane s jejich chatkou, nezkusíte ji pronajmout?

F: Ne, to my neděláme.

Jana (J): Oni ji stejně mají jakoby vypůjčenou...

M: Maximálně se řeklo, že když tady budou maminky nebo někdo, kdo potřebuje větší prostor, tak tam mohou jít, ale jinak se vyčistí, zadělá a bude zavřená.

R: Kdyby přišel kdokoli zvenku, není tu místo.

 

Daly se zde v osadě dohromady třeba nějaké páry?

J: My jsme se tady dali dohromady s Richiem asi před čtyřmi lety...

R: Nejdřív jsem ji našel pod mostem, jak tam sedí jako hříbeček. Tak jsem se jí ujal a teď se na podzim chceme brát.
J: To je blbec (smích).

M: Trvalé vztahy tady ani nevznikly, a když už tu někdo skončí s někým v křoví, tak se o to nestaráme.

 

Jaké je zde postavení žen?

F: Ty nám velí, normálně, v pohodě!

M: Nebo taky vojna a mír. Prostě funguje dělba práce, kluci nás k těžkému nepustí, ale když je potřeba, pomůžou někdy i s vařením. Jde to jako by samo, normálně... jako za indiánů!

F: Jednou se měšťáci hrozně divili, když přišli a viděli mě vytírat. Prý, vy uklízíte? Říkám, že to, že jsem bezďák, přece neznamená, že musím žít v humusu. A nakonec nechtěli ani občanku.


VEČERY U RÁDIA

 

Museli jste tu někdy mezi sebou řešit zásadní konflikty?

M: Někdy se trochu pohádáme, vybublá ponorková nemoc, ale pak se druhý den zase pozdravíme a je to. Aby tu mezi sebou musel někdo volat policajty, to ne, to by nikdo neudělal. To se z toho můžu radši vyspat.

 

Když už nějaký spor vznikne, čeho se týká?

M: Většinou blbostí. Třeba že ten nemá co pít, někdo někomu něco vypil, tys mi nedal napít nebo ty mě sereš.

 

Jaký je tady vlastně denní rytmus?

M: Přes den se lidi trousí pryč a vrací se odpoledne. Chodí do města na papír, na sběr a tak.

F: My jsme teď s bráchou dělali dva dny na střeše v tom vedru, ještě jsem seškvařenej jako škvarek. Ale nejhorší je, když děláte práci a frajer vám nakonec nezaplatí. Tyhle lidi, kteří vám neřeknou nic na rovinu, jsou právě nejhorší. Člověk čeká měsíc, dva měsíce, pořád poslouchá sliby a nic. Dneska už je to skoro normální.

J: Nepochopím, proč se nezmění legislativa ohledně zaměstnávání lidí, vždyť je to fakt blbý. Vezmou vás jen na zkoušku, po týdnu vás vyhodí a vydělá jenom zaměstnavatel. Na úřadu práce mi řekli, že to mám chtít rovnou na papíře, jenže to mi hned nikdo nedá.


Musí v osadě vždycky někdo zůstat, například kvůli krádežím?

F: Nenecháváme to tu samotný. Aspoň psa tu vždycky nechávám, ale většinou tu někdo zůstane. Aspoň tady u nás vždycky někdo musí být, když je to hned na ráně.

 

Jak si uděláte příjemný večer?

M: Když se sejdeme, sedneme si a pokecáme, otevřeme si pivko nebo vínko, něco uvaříme, pustíme si rádio a posedíme klidně do dvanácti do večera. Do rádia koupíme baterky, když tu nemůžeme mít elektriku a televizi.

 

Vaříte společně pro všechny?

M: Teď jenom takhle pro nás čtyři, ale nedávno jsem zase po dlouhé době vařila úplně pro všechny, pro celou osadu. Na to jsme se složili. Buďto se sejde jídlo nebo obejdu lidi, že budu vařit a každý dá svoji částku. Jídlo se pak nakoupí v Penny nebo v Kauflandu.


Kontejnery mají zamčené? My takhle někdy chodíme vybírat zeleninu...

M: Většinou už to pozamykali. Jako dá se, ale když jde člověk jenom tady ten náš okruh, tak toho musí projezdit opravdu hodně. Taky se kvůli tomu vstává třeba ve čtyři ráno.

 

STAČÍ NÁM, JAK JSME

 

Zmínili jste, že jste tu první na ráně. Často k vám někdo zabloudí?

F: Dost lidí, říkáme jim „turisti“. Včera sem zrovna přišlo asi patnáct dětí a dvě učitelky (smích). Oni chtějí procházet do nového parku, který je poblíž, ale to nejde. Tak jim to musíme vysvětlovat a posíláme je zpátky.

R: Nedávno jsme uklidili příjezdovou cestu a zase jsme tam chytili chlapa s kolečkem. Lidi nám tady z toho dělají smetiště.

M: A ještě exhibicionistu jste potkali, když jste šli do práce, ne? (smích)

R: To bylo předevčírem. Byl v dámských kalhotkách a zpíval si. Koukám na něj a říkám si, no co to je?

 

Policie je u vás častým hostem? Jakou s ní máte zkušenost?

R: S měšťáky je to vždycky horší. Přijedou ve dvě ráno, všechny vás vzbudí a nejhorší je, když vás pak nechají hodinu v zimě čekat venku, ani si nemůžete vzít zevnitř něco na sebe.

F: No, taky spíme normálně ve slipech!

J: V zimě se stane, že přijdou, podívají se, jestli někdo neumrzl, a pak zase slušně odejdou.

F: Ale taky už jsem na měšťáky musel volat státní policii. Rozbili mi tady okno!

 

Netoužíte po tom bydlet někde jinde?

R: V zimě jsem dostal nabídku jít na Hermes, ale proč bych tam chodil, když si tady můžu uvařit a zatopit?

M: Já jsem bydlela na ubytovně, ale bez mého vědomí mi byla přidělena spolubydlící, která mě okradla. Peníze za půl roku byly najednou fuč.

F: Už teď taháme dřevo na další zimu. Ono to pak později není jednoduché, kolikrát nenajdeš ani rozbitou skříňku.

J: My si nemůžeme stěžovat, máme tady všechno, co potřebujeme.

 

A kdybyste měli kouzelný proutek, nechtěli byste tu třeba něco změnit?

M: Když nám to opravdu stačí, jak jsme. Fakt.

R: Kdyby byl kouzelný proutek, tak Američani prohrajou...

J: Prosím tě, tobě jde zase o fotbal! (smích)


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Cesty do dospělosti / Jan Kratochvíl, Zuzana Brodilová > NP č.419 > Rozhovor Kde potkáte nejšťastnější děti? A co dnes člověk může udělat pro to, aby se stal dospělým? Pořídit si občanku, sexuální zážitek nebo volební právo? S americkým psychologem Bretem Stephensonem o společnosti, která ztratila schopnost umožnit dětem stát se dospělými... číst dále Bublání v Janově / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.424 > Reportáž Téměř přesně pět let od dne, kdy se v litvínovském Janově strhla pouliční válka, se nad panelovým sídlištěm rozprostírá program „nulové tolerance“. Rozmohlo se tu vymáhání pravidel, anebo vznikl prostor pro nevídané výjimky? číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Válka proti tamtěm / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.329 > Téma čísla Chudoba cti netratí, poučovalo starosvětské přísloví ještě v dobách našich babiček. O pár desítek let a nedospaných ideových kocovin později zmizela přísloví i se svým obsahem v propadlišti dějin. Diskuse o chudých naší doby opanovaly slogany vytvrzené údernými hesly o nepřizpůsobivých a neplatičích. Co se změnilo? číst dále