NP č.441 > UličníciObčas mluvím v hádankáchTomáš Havlín

Paní Lenka viděla kus světa a dnes by uvítala klidně samotu v přírodě. Kdyby si mohla zvolit zaměstnání, nejraději by se zase věnovala dětem. 

Na rozhovor pro Nový Prostor jste kývla okamžitě, ale pak jste měla obavy. Proč?

Nejsem moc mluvná, jsem spíš takový typ, že si raději hraju s dětmi anebo jim něco ukážu s hračkami. Ale takhle mluvit, na to moc nejsem. Občas mluvím v hádankách a asi to souvisí i s tím, že spousta lidí o mně nemusí vědět spoustu věcí. V tom snad nejsem žádná výjimka – domnívám se, že hodně lidí něco skrývá. A když mě chce někdo poznat, tak ať přijde, chvíli mě sleduje a uvidí sám. To bych ostatně chtěla poradit i dalším lidem. Ať si někdy na chvíli sednou a pozorují lidi, jak se chovají a tváří. Uvidí sami.

 

INDIÁNSKÁ BABIČKA

 

Co podle vás takový pozorovatel uvidí?

Hodně kvaltu a stresu. Já mám času dost, ale spěchá se hodně.

 

Když jsem jel za vámi metrem, pozoroval jsem třeba ve vlaku staršího muže nejspíš s jeho vnučkou. Přišlo mi, že k ní má dost podivný vztah...

Já sice vnuka mám, ale když je se mnou nebo s mým přítelem, dáváme mu dost velkou volnost. Je to jediný kluk v rodině, a tak si říkám, ať si dělá, co chce. Je to dané i tím, že když jsem sama vyrůstala, měla jsem toho doma povícero. Musela jsem se starat o sourozence i o drůbež. Teď, jak je člověk v Praze, tak nic z toho dělat nemusí. Nějakou tu klukovinu mu ráda prominu. Vždyť my jsme byli horší...

 

Byli?

O hodně. Ne venkově je to přeci jen jiné než v Praze. Tady jsou řeky, ale ne takové, aby se z nich dalo vzít bahno a mrsklo se na bílé triko. Do toho malý kamínek a někomu rozbít hlavu nebo vysklít okno. Na venkově se děti mohou víc uvolnit, v Praze to není ono. Docela mi to schází.

 

Nemůže nastat problém, když se některé „klukoviny“ přelijí do dospělosti? Nedávno jsem v jedné venkovské hospodě viděl mladý pár – kluk místo toho, aby se svojí holkou mluvil, tak ji rovnou bil...

I to se může stát, ale záleží, jak si to člověk zařídí. Asi před čtyřmi roky jsem byla v Srbsku u Berouna, byl to takový napůl pionýrský tábor, napůl tramp, jely s námi i děti. Tam už ale byli kluci z Berouna a hned mi říkali „indiánská babičko, ty nám budeš velet“ a takovéhle srandičky. Tak jsem si řekla, že jim dám za vyučenou, aby věděli, s kým mají tu čest. Vzala jsem kýbl a vytopila jim spacáky (smích). Vzali to dobře.

 

Pracovala jste s dětmi někdy soustavně?

Po škole jsem chodila do nemocnice v Krči a dva roky se starala o nedonošené děti. Vzpomínám, jak jsme tam měli holčičku, která se narodila s opravdu velkým rozštěpem a bez lýtek – nohy jí končily u kolínek. Čekala na kojenecký ústav, protože maminka to neunesla a vzdala se jí. Na holčičce se asi pán bůh hodně vyřádil, ale stejně to bylo výjimečné dítě – ta mi dávala tolik energie! Byla strašně šikovná, začínala ťapat v postýlce a dokonce s tím rozštěpem i mluvit. Pak se po roce přihlásil tatínek, vzal ji k sobě domů a začal se o ni starat. To bylo nádherné. Aspoň, že se o ni postaral on, když maminka na ni s prominutím prděla... Později jsem také pracovala v Jedličkově ústavu. Byla jsem tam jako uklízečka, a tak se mi děti leckdy svěřovaly i s tím, co zrovna výchova vědět nemusela. Navíc jsem měla domluvené, že jsem mohla pár dětiček, které o to měly zájem, učit anglicky. I když ty děti byly svým způsobem postižené, byla to krásná práce, ráda bych se k ní vrátila. Jenom bych už asi nechtěla do nemocnice jako na začátku, ale ke starším. Tam nám spousta miminek umírala pod rukama.

 

ZKOUŠET NOVÉ VĚCI

Zmínila jste jazykové kurzy v Jedličkově ústavu. Jak jste se naučila anglicky?

Přeci v Kanadě.

 

Navštívila jste ji? To jste zatím neřekla...

Nemusí o mně nikdo nic moc vědět (smích). To bylo v devadesátých letech a Kanadu mám projetou celou. Byla to nádhera. Kam se na ně my Češi hrabeme s přírodou – bylo tam moc hezky, prostředí bylo čisté. Ale to si každý musí zajet sám a vyzkoušet si, jaké to tam je.

 

Cestovala jste jako turistka?

Ne, měla jsem v Edmontonu 2+kk a k tomu dvě auta. Předtím jsem byla v Torontu, ale tam se mi moc nelíbilo, poněvadž je to betonová džungle. Mně se líbí malinká městečka a hlavně zkoušet nové věci. Prostě jdu do toho a buď se to povede, anebo ne.

 

Čím jste se v Kanadě živila?

Nejdřív jsem hlídala děti a potom jako svářeč (smích). Děti jsem hlídala dva roky, vozili mi je domů, ale pak jsem si řekla, že to stačilo a že je potřeba zkusit něco nového. Když máte známé mezi sudetskými Němci, tak oni už vás dostrkají. Chodila jsem hodně do dílen, prostě jsem se tam chopila práce a oni mě nechali. Dali mi volnou ruku a k něčemu to bylo dobré. Svářeli jsme cokoli, třeba i menší jeřáby.

 

Proč jste se z Kanady vrátila?

Víza a pracovní povolení. Po pěti letech jsem musela zpět.

 

Cestovala jste i po Evropě?

To ani ne. Možná bych se chtěla podívat ještě do Španělska, ale to je tak všechno. Ono stačí pořádně si projít Čechy. A za velkou louží už jsem byla, znovu mě to neláká.

 

Dá se srovnat Kanada s Českem?

Tady to není ono. Mám pocit, že všude v cizině má větší právo domácí než cizina, ale tady je to naopak. Těch věci by se musela změnit spousta, chtělo by, aby se to tady nějak protočilo. Ale já to asi nezměním. To musí ten stát nebo vláda změnit sami.

 

NA HERMESU

 

Když jste se v půlce devadesátých let vrátila z Kanady, měla jste v Praze bydlení?

Mohla jsem mít, ale rodinný domek po rodičích jsem musela prodat, abych mohla vyplatit sourozence. Bylo to tehdy hodně sporné, v každém případě od té doby žiju většinou po ubytovnách.

 

Teď ale přespáváte na Hermesu – lodi pro lidi bez domova. Jak k tomu došlo?

Jednoduše, pracovala jsem na veřejných záchodcích na Masarykově nádraží a majitel mě vyhodil. Penízky došly a ubytovnu jsem si již nemohla dovolit.

 

Jak byste čtenářům popsala nocleh na Hermesu?
To by chtělo, aby se lidi zašli sami podívat... V půl osmé vás pustí dovnitř, pak se musíte honem navečeřet nebo si aspoň zalít čínskou polévku, rychle se dojít vykoupat, rádoby něco přemáchnout v umyvadle a honem jít spát, protože v půl sedmé ráno musíte odejít a já se budím už ve čtvrt na pět. Občas je tam hodně těsno, v jedné kajutě máte šest postelí, a já jsem navíc na „déčku“, kde jste společně s chlapama. To není právě dobrý pocit, radši bych byla jinde.

 

Z Hermesu si vybavuji, jak si tamní vedení přivolává nocležníky lodním rozhlasem za pomoci dost nevybíravých nadávek...

Jsem tam už půl roku a ze začátku jsem jim dala hodně důrazně najevo, že když něco chtějí, tak si pro mě mají přijít a ne mě vyvolávat kecafonem. Placení jsou na to dost. Ale vztahy máme korektní. Je tam pán, vysloužilý kriminalista, kterého beru skoro jako tátu. Občas za ním zajdu, když potřebuju s něčím poradit.

 

Tamní zaměstnanci vůbec budí dojem spíš ostrahy než sociálních pracovníků. Daří se jim aspoň zamezovat případným konfliktům?

Oni do toho nevidí. To se dělá všechno tak, aby o tom nevěděli. Ale mám tam třeba kamaráda, který je kickboxer a za slabší se dokáže postavit. Ten toho brání dost.

 

Ubytovnu si teď dovolit nemůžete?

Chtěla bych si mít kde lehnout a trochu zrelaxovat, když zrovna potřebuju, jenže z Nového Prostoru se na to ušetřit nedá. Musíte si koupit hygienu, musíte si koupit spodní prádlo, když se vám zrovna rozpadá, večeři a přes den něco k jídlu, a já žádné dávky nemám. Možná by to šlo, ale pomoc příliš využívat nechci. Vždycky jsem se snažila o sebe postarat a tak nějak to vycházelo.

 

Jak byste si představovala své bydlení?

Hlavně nemít kolem sebe spoustu lidí, nevadila by mi ani samota. Líbila by se mi zahrádka nebo mít kolem sebe pejsky. Když někdy doprodám časopisy o kousek dřív, zajedu si k altánku do Krčského lesa. Říkám tomu samotka, protože tam nechodí moc lidí. Kochám se lesem, vzduchem a hlavně tichem. Ráda tam trávím i víkendy. 

 

...

 

Paní Lenka pochází z jižních Čech, ale v sedmnácti letech se s rodinou přestěhovala za prací do Prahy. V první polovině devadesátých let žila v Kanadě, kde pracovala mimo jiné jako svářečka. Nový Prostor prodává s přestávkami sedm let a potkat ji můžete na prodejních místech u stanice metra Kačerov nebo na Smíchovském nádraží. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Vytváříme prostor / Tomáš Havlín, Aran Epochal > NP č.355 > Rozhovor Čtenáři Nového Prostoru si mohou Martina Hůlu alias Bourka pamatovat z vánočního večírku NP kde jim hrál s kapelou Sporto. Z rozhovoru, který mimo jiné vysvětluje, jak si vytvořit autonomní zónu a proč je přitom důležitá ulice, vychází najevo, že tohle spojení nebylo náhodné.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv