NP č.437 > Téma číslaKde jsi, když tu nejsi?Rad Bandit

Na ulici o ně téměř nezavadíte, nenajdete je dokonce ani jako pojem v odborných knihovnách. Pro většinu jsou téměř neviditelné. Řeč je o ženách bez domova.

Proč zase vytahujete ten módní gender? V čem to má žena na ulici těžší než muž? Bezdomovec jako bezdomovec, u nás nikomu nenadržujeme. I takhle může znít reakce na otázku, jak si stojí ženy nejen v zařízeních pro lidi bez domova. Zdá se, že o vlnu ženského hnutí, která například ve Velké Británii formovala sociální práci, jsme v Česku ani nezavadili. Feministická sociální práce se přitom začala objevovat společně s lidskoprávním hnutím už někdy v sedmdesátých letech, v osmdesátkách se dále přetavila do konkrétních strategií, které ovlivňovaly práci se ženami i muži, a v devadesátkách se stala součástí povinného kurikula na vysokých školách leckde v Evropě. Učí se tam dodnes, hned vedle gay a lesbické sociální práce, černé sociální práce a jiných radikálních směrů.

Doma jsme ve zlatých letech lidskoprávní vlny, jak známo, měli zcela jiné starosti. Vlak někam odfrčel a dnes už žezlo převzala „moderní sociální práce“. Ta sice onu esenci specifických léků na specifické potíže různých skupin stále ctí, ale ženství jako takové již zdůrazňovat tolik nemusí. Není to totiž potřeba. Evropa je míle daleko za polemikou, kdo to má těžší a proč, kdo má právo na více či méně pomoci. Specifické přístupy k různým skupinám, včetně žen, jsou prostě zažitou realitou.

 

POLÁMANÝ METR

Důvodů, proč je lepší zahodit stejný metr na všechny lidi bez domova, najdeme víc. Bezdomovectví žen má svou specifickou formu – jde o podobné příběhy s podobným průběhem i koncem. Ukazují, jak rozdílně ženy vnímají a prožívají ztrátu domova v porovnání s muži a jak odlišné strategie volí, aby se s ní vypořádaly. Už jen prostá skutečnost, že jsou ženami, často znamená, že jen s velkými obtížemi využijí centra pomoci, ve kterých převládají muži, jsou jimi zřizována a pro ně jsou také nejčastěji předurčena. Důvod?

Překročte práh denního centra a uvidíte. Pokud jste mužem, můžete zkusit experiment a obléct se do ženských šatů. Čeká vás hraniční zkušenost, se kterou se ženy „tam venku“ potkávají denně. Zřejmě zažijete něco, co valná většina popisuje jako obtěžování, nevyžádanou pozornost, agresi, nadávky, nepřátelskost a pocit „objektu“ nechtěného sexuálního zájmu. Právě různá rizika, sexismus a nenechavé společenské mínění, které pozoruje ženy a jejich selhání přísněji a kritičtěji než muže, je důvodem, proč ženy tančí na tenkém ostří déle a jinak než muži. Pád do bezdomovectví oddalují, často i kvůli dětem a strachu, že jim budou odebrány. Ulice je pro ně prostě příliš nebezpečná a ony to dobře vědí. Drtivá většina žen bez domova zažila násilí na vlastní kůži a třeba právě na útěku před ním o domov přišla. Ty, které jej nezažily, mohly být alespoň jeho svědkem. Když se ocitnou na ulici, jejich situace se navíc zpravidla ještě zhorší. Okradení, napadení a nevyžádaná pozornost i společnost mužů jakoby se s ženstvím na ulici snoubila. Není tedy divu, že na útěku před krutostí ulice se ženy uchylují do partnerských vztahů (často s muži), které více než láskyplný příběh nabízejí především ochranu před daleko nevyzpytatelnějším světem bez pevné střechy nad hlavou. Setrvávání v nežádoucích vztazích, stejně tak jako přespávání na různých podlahách, gaučích, squatech a po známých, je zkrátka strategie, do které jsou ženy bez domova nuceny kvůli absenci specializované pomoci.

 

 

ELIXÍR PROTI NEVIDITELNOSTI

Výsledkem pak bývají ženy, které místo na ulicích, kde by si jich veřejnost a terénní pracovníci mohli všimnout, setrvávají někde za chatrnými zavřenými dveřmi. Z jejich svědectví pak víme, co ohavného se za nimi může odehrávat. Všem statistikám, vládním strategiím a odborníkům navzdory. Zkrátka neviditelnost žen bez domova konzervuje jejich status do té míry, že když se v Česku mluví o lidech bez domova, nejčastěji se užívá maskulinní slovo „bezdomovec“. Koho zvou k vánoční hostině charitativní plakáty s nápisy: Večeře pro bezdomovce!? Zaujmou opravdu například mladou matku s dítětem, která se ocitla bez domova? Udivené výrazy některých sociálních pracovníků, kteří se pohoršují nad „novotou“ ženského bezdomovectví, tak nakonec nejsou tak překvapivé. Ženy zkrátka vlají někde vzadu na samém chvostu problematiky bezdomovectví. Jsou neviditelné, schované mimo dosah navenek neutrálních služeb. Být to tak ale nemusí. Stačí se podívat téměř kamkoli za naše západní hranice. Dánská Kodaň mívala obdobný problém. Anne, čtyřicetiletá sociální pracovnice z ženského nízkoprahového Café Klare, pamatuje časy, kdy ženy bez domova jako by v Kodani ani nežily. Noclehárny tu bývaly klasicky otevřené všem a jejich pracovníci si často lámali hlavu nad tím, proč je ženy nevyužívají. Letmé ohlédnutí prozradí, že alespoň tušení mít mohli: „Několik žen nahlásilo znásilnění v noclehárně. Nikdo z pracovníků ale nic neviděl, bylo těžké to nějak řešit,“ vypráví Anne. Město prý zřídilo ženský prostor z důvodu narůstajícího počtu žen bez domova, s rizikem sexuálního násilí se vůbec nepočítalo. Na kloub se tomu přišlo až se zkušenostmi: „Když míváme plno, tak se samozřejmě snažím ženy odkazovat na další služby, posílat je do jiných organizací, aby nemusely spát na ulici. Ženy ale nechtějí, necítí se tam bezpečně. Noclehárny jsou plné mužů a často tam dochází k sexuálnímu obtěžování, či dokonce násilí.“ Anne také vypozorovala v průběhu let strategie, které ženy využívají, když musí v podobném zařízení strávit noc. Často se dopředu obrní agresivním chováním. To bohužel vede k nepochopení ze strany personálu. „Mnohokrát nám sem poslali ženu, která je údajně agresivní a nezvladatelná, ale my nic podobného nezaznamenali,“ dodává.

Souvislost mezi násilím, obtěžováním a důvodem, proč ženy zařízení nevyhledávaly, se ukázala naplno až s otevřením Café Klare. Centrum totiž dokázalo, že zlepšení situace může být markantní. Ženy prostě jen potřebovaly „svůj“ prostor. „Zjistili jsme, že jim trvalo mnohem déle než mužům požádat o pomoc. Většinou přicházely, když už byly úplně na dně a neměly kolem sebe žádné záchranné sítě, žádné peníze. Bylo tedy poměrně těžké je z této situace dostat.“ Model sociální služby určené výhradně ženám zafungoval v Kodani stejně jako v dalších evropských městech. Když navštívíte Café Klare, uvidíte ženy, které si tu v klidu povídají, smějí se, vaří si navzájem čaj nebo kávu. Vytvářejí domov. Anne kvituje přátelskou atmosféru spolu s nimi. „Některé ženy ani jiný „domov“ nehledají. Často jej mají spojený s utrpením a nepříjemnostmi. Ke spokojenosti jim zatím stačí bezpečí u nás,“ říká.

Prvotní zotavení tak ženy naleznou v Klare a až časem budou moci vyrazit zase o krůček dál. Jejich snem je nejčastěji samostatné bydlení, „aby už je nikdo nebil“, práce a znovu najít sebevědomí, které na své cestě ulicemi poztrácely.

 

KDO JE TADY ŽENA?

Zavřete-li za sebou dveře Café Klare a vyjdete do prosluněné Kodaně, možná vás bude provázet pocit, že příběh o ženách bez domova by si konečně zasloužil víc než jen obvyklou poznámku pod čarou, zavřené oči a představu, že služby „pro všechny“ jsou opravdu pro všechny. Nejsou. Možná vás napadne, že pokud nechceme, aby ženy bez domova nadále mizely bůhví kam, měli bychom se jim věnovat s plnou pozorností a neohlížet se na to, kdo to má horší, koho je na ulici víc, a proč. Porozumění specifikám největší „minority“ bez domova představuje první vykročení k pomoci konkrétním skupinám lidí, kteří si zaslouží naši pozornost. I v Česku bychom si takovým vstřícným krokem mohli ušetřit čas. Poté, co pochopíme, že lidé bez domova nejsou jeden rendlík jedné sourodé kaše, ale že jejich individuální zkušenosti a prožívání předurčují, jak a jestli vyhledají pomoc, můžeme začít rozeznávat další skupiny „neviditelných“ lidí, které zdejší systém pomoci zcela míjí. Objevíme děti a mladistvé bez domova, mladé gaye a lesby, trans ženy a muže, starší ženy, mladé Romy a Romky, objevíme důchodce balancující na hraně bezdomovectví, zkrátka objevíme spoustu lidí, kteří na charitativní štědrovečerní večeři pro „bezdomovce“ letos nedorazili, a pokud se nic nezmění, nedorazí ani příští rok. Do té doby tak bude nadále zažitým představám člověka bez domova vévodit bílý muž ve středních letech, nejspíš s plnovousem. Zatímco specializovaná zařízení v Evropě budou podporovat lidi dle jejich potřeb, je možné, že v Česku budeme „bezdomovcům“ nadále měřit stejným metrem a zarputile pomáhat „všem“.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

 

Hovory z podkroví

Bylo to setkání, které se doopravdy stalo. U jednoho stolu, někdy v horkém odpoledni v podkroví, u cigárka a dvaceti turků. Lítala tam tenkrát slova ode zdi ke zdi, jako v nějaký bouři, zároveň však jakoby se nechumelilo. Slova, věty, výkřiky prokládané smíchem i chvílemi mrtvolného ticha a strnulosti. Myslím, že bys zaslechl špendlík dopadat na dřevěnou podlahu. A to všechno v jitřivém nadšení, že se vůbec někdo zeptal. „Co tě napadne, když se řekne... MUŽ?!“ Ty vole, to radši nechtěj vědět. Nééé, chlap, to je prostě tupej mozek, zvednutý prkýnko, pisoár, ale taky partner, finanční závislost, ach bože, v dnešní době dělají všechno ženy! Chlapi se válej na ubytovně a ženská lítá, kolem jídla, peněz, všeho. Ale nejsou všichni stejný, přece. Jsou muži versus chlapi. Muž je skvělej, stará se, ale chlap to může bejt pěkná hrůza. Blázníš? Je jedno, jak tu osobu nazveme, záleží na charakteru. Někdo se stará, někdo ne. Muži, to jsou pro mě ty cedulky na záchodech, panáčci. Ale pořádný chlap, ten se za tebe umí postavit, umí se postarat o rodinu, děti, o mě.

Já myslím, že muži jsou sex. Nemyslí na nic jiného než na sex, ať dělají, co dělají, mají to pořád v hlavě. Počkej, a ženský ne? Vždyť jsme lidi, můžeme to ovlivnit! Jsou to poserové, na noclehárně mluví pořád o sexu, nic ti ale neudělaj, jen si tím s ženskejma hrajou, mluví o sexu, jako bychom byli slepičky, ale je to o tom, co jim dovolíš, nevím o žádným silným znásilnění. Ale jsou tam i ty ušmudlaný holky s chlapem, kterej ji má jen na to a taky na kradení a shánění fetu, lezou tam za nima.

Chlap je základ rodiny! Základ čeho? Chlap nemusí být nutně rodič, někdy je lepší, když rodičem není. No jo, ne každej má rodinný představy. Když oni mají ego, velký, větší než myšlenky na rodinu. Chlapi jsou zkrátka součást života. A co tě napadne, když se řekne ŽENA? Žena je „Muž, prsa, zadek, matka, bytost, vztah, rodina, dítě, rodič, problém, slabost, síla, hodně práce, žena má v životě jen práci a zodpovědnost“. Od ženství nezdrhneš. Teda jestli se nestaneš chlapem, což ty holky některý taky dělaj. Jsou drsný. Drsnější než nejdrsnější chlap. Nikdo se s nima nebaví, ale nikdo je neotravuje, jsou drsný a dělaj si, co chtěj.

 

 

 

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Soucitná ruka zákona / Rad Bandit > NP č.473 > Pošli to dál Až dvanáct set policistů v americkém Louisville bude vyškoleno pracovníky Mezinárodního centra solidárních organizací  číst dále Přítomnost se stává budoucností / Rad Bandit > NP č.484 > Pošli to dál Světová zdravotnická organizace (WHO) se chystá zrušit transsexualitu jako psychiatrické onemocnění. S třicetiletým zpožděním za lesbami a gayi se tak i transsexuálové dočkají „uzdravení“.   číst dále Stud před make-upem / Rad Bandit > NP č.481 > Pošli to dál Bydlí u mě pět Romáků. Nejmladšímu je pět let a nejstaršímu třicet pět. Je to skvělá rodina se třemi dětmi, z nichž ty dvě starší chodí spolu pěšky do školy do Táborské, po cestě si třeba koupí zmrzlinu a ruku za ruku překrosí křižovatku nad Synkáčem. Mám je rád, píšou mi: „Vážený pane, dnes jsme zaplatili nájemné." „Vážený pane, moc se nám tu libí." - „Vážený pane, utekla nám kočka, nevadí, když si pořídíme psa?" Nevadí. Nevadí mi vůbec nic až na vzpomínku, jak jsem rodinu Kočích poznal.   číst dále Aktivistické cívíčko / Rad Bandit > NP č.469 > Pošli to dál Byla na cestách. Napsali jí, ať prý pošle aktivistický životopis, oni to proberou na plenárním zasedání a dají vědět. Neucházela se o práci, šlo jí jen o to, jestli si může na týden ustlat na podlaze jednoho studeného baráku ve Vancouveru po cestě z druhé strany planety. číst dále
celý archiv