NP č.437 > Pošli to dálZákon slušnostiAnna Hausnerová

Na začátku dubna se v českých médiích objevila kauza dvojice brněnských městských strážníků, přezdívaných Pavouk a Ještěrka, kteří opakovaně bili a šikanovali lidi bez domova.

Na začátku dubna se v českých médiích objevila kauza dvojice brněnských městských strážníků, přezdívaných Pavouk a Ještěrka, kteří opakovaně bili a šikanovali lidi bez domova. V opuštěné tovární hale je mimo jiné tloukli teleskopickými obušky, vyhazovali jejich osobní věci z oken a vyhrožovali jim smrtí. Policisté se u soudu hájili tím, že je celá záležitost jen vykonstruovanou pomstou bezdomovců, kteří se provinili pohoršováním slušných lidi a svým chováním narušovali veřejný pořádek.

Výrok soudu chování strážníků popsal jako „příliš horlivé jednání ve jménu zákona“ a udělil podmíněné tresty. Jaký zákon městští policisté tak horlivě hájili, není zcela jasné. Z obhajoby obžalovaných vyplývá, že si žádného profesionálního selhání nejsou vědomi a že si za svým chováním stojí. Oběti násilí, které v kauze vystupovaly jako svědci, byly obhájcem obžalovaných označeny za nedůvěryhodné, ačkoli nikdo z nich nebyl v minulosti trestán.

Celá kauza se může zdát jako námět pro sociální drama z devatenáctého století, její podstata ale vystihuje běžnou realitu ulice. Coby sociální pracovnice jsem v častém kontaktu s lidmi bez domova, kteří své dny tráví především v okolí pražského Hlavního nádraží. Zkušenosti s podobným chováním ze strany policistů jsou téměř na denním pořádku. Pro nezasvěceného je zarážející, že o podobných zážitcích lidé bez domova nemluví jako o mimořádné události, jako o něčem, co by zasluhovalo zvláštní pozornost. To, že někoho zmlátili nebo okradli státní či městští policisté, berou za svým způsobem folklór. Když jsem se vyptávala na podrobnosti, často se mi dostalo mávnutí rukou, jako by šlo o banalitu. Jako by probuzení elektrickým paralyzérem, pepřový sprej v očích nebo preventivní rána obuškem byly součástí života v džungli ulice. „Ty naposled byli docela slušný, když mě vysvlíkali do naha, dokonce mi vykali,“ vypráví Marek s úsměvem. Je běžné, že za námi v terénu přijde člověk, kterému padají boty. Tkaničky se preventivně zabavují při umístění v cele předběžného zadržení a zapomínají se vracet. Vysypané batohy, zabavování léků na předpis, nadávky a ponižování jsou na denním pořádku.

Podání stížnosti na chování strážců zákona je otázkou několika málo minut. V pracovních taškách po zkušenostech nosíme i předtištěné formuláře, během let jsme ale nepoužili ani jeden. Není zájem. Na snahu hnát za podobné ponižování policisty k zodpovědnosti slýcháme stejnou odpověď: „Stejně to k ničemu nebude, a když zjistí, kdo je udal, budeme mít na ulici peklo. Vy na ulici nežijete, nevíte jaký to je.“ K pasivnímu postoji lidí na ulici k policejní zvůli přispívá i další věc. Řada z nich se ztotožnila s myšlenkou, že si za to, že se musí protloukat po ulicích, mohou sami. Každodenní šikanu, vyhánění a bezdůvodné perlustrace přijímají jako součást svého selhání a nepřátelské chování okolí považují často za spravedlivý trest. Tím spíš, pokud násilí přichází od někoho, kdo stojí v pozici formální autority, a navzdory tomu, že by měl zastávat práva všech lidí bez rozdílu. Právě v takovém ovzduší mohou další Ještěrky a Pavouci klidně dál horlivě prosazovat nepsaný zákon slušnosti.

 


autor / Anna Hausnerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv