NP č.437 > RozhovorKaždé publikum je bytostZuzana Brodilová, Ondřej Slačálek

Když jsme se připravovali na rozhovor s Janem Vodňanským, zjistili jsme, že mnoho veršovánek, které jsme pokládali za lidové, má svého autora. Také nás překvapilo, kolik jich umíme nazpaměť. Jsou z těch, které se umějí zadřít pod kůži.

Vaše texty během let zlidověly. Vracejí se vám verše zpátky?


Lidé mi někdy na potkání říkají mé básničky, a vesměs jsou přesní. S některými se setkávám i v novinách, třeba s Freude, Freude, vždycky na tě dojde. V době listopadové revoluce jsem na jedné stávkové besedě zase vymyslel: Včera sen, dnes realita, jde s námi i Mohorita, není Vasil jako Vasil, každý sklidí to, co zasil. To jsem pak viděl i na plotě.

Zdeněk Svěrák a později i Klusák s Remundou se o své nápady použité v reklamě soudili, máte stejnou zkušenost?


Ne, to mě nikdy nenapadlo. Občas se stává, že mě někdo požádá, abych vytvořil reklamu, což dělám jenom výjimečně. Ale třeba když za mnou po převratu přišel zakladatel Evropy 2, jestli bych mu nevymyslel reklamu, tak jsem mu donesl stoh svých sloganů. Jeden si vybral: ke-ká-vě vé-ká-vé.

Proč nevymýšlíte pro reklamní průmysl?

Nemám ortodoxní zásady, ale baví mě svobodné nápady. Když mě někdo požádá o použití písničky dodatečně, nemívám výhrady. Kdysi se na mě obrátil Besip, zda bych jim nevymyslel slogan, ale to se zase nedá brát úplně jako reklama, když cílem je, aby auta nepřejížděla děti, tak jsem vymyslel Mámo, táto, přesvědč mě, že jezdíme bezpečně. Pak jsem jim napsal ještě několik písniček na téma silničního provozu. Psal jsem je ale svým pravým stylem, takže mi nevadilo, že mi dali námět... Když je to objednávka, která koresponduje s mými vnitřními pocity, tak to vymyslím a jsem rád, že se to ujme.

 

MĚLA TO BÝT JEDNORÁZOVÁ BESÍDKA


Zmínil jste psaní pravým stylem. Máte i nějaké texty napsané nepravě?

Tak jsem to nemyslel. Psal jsem, co jsem chtěl a co mě bavilo. Kdybych psal pravidelně jenom na objednávku, tak bych drhnul, po pár řádcích by se dostavil takový psychický zásek, že bych nemohl pokračovat. Říkal bych si, proč to vlastně dělám, když mě to nebaví.To není otázka peněz. Když jsem po sedmi letech vystudoval strojní inženýrství a po půl roce zjistil, že mě to nebaví, že to nemůžu dělat a že bych v životě nebyl šťastnej, tak jsem odešel a taky jsem si nekladl otázku, z čeho budu žít. Byl jsem svobodný a bez závazků. Když mě pak přijali na filozofickou fakultu, tak jsem chodil s těmi o osm až deset let mladšími studenty, spolužáky, na archeologické vykopávky, co probíhaly při podko­ pávání trasy metra. A byl to pro mě další zážitek. Asi by se dalo říct, že mi chyběl pud sebezáchovy, že chci být autentický bez ohledu na slávu nebo peníze. Sláva a peníze jsou hezké záležitosti, ale ne že bych se kvůli nim obětoval.

Začínal jste v šedesátých letech. Jaká byla pro vás?

Ono se říká sladká šedesátá, ale předtím měla stejnou pověst léta dvacátá. Nemohl jsem stihnout obojí. Mělo to úžasný drajv, jednak jsme byli mladí, a sice tu vládli komunisti, ale den ode dne se to měnilo. Bylo vidět, jak se rozšiřuje prostor svobody. Radovali jsme se z každého nového filmu, který se prosadil, z knížek, článků v novinách, hodně v Literárkách, bylo vidět, že se to hýbe. A pro mě osobně to je potom taky průlom, který jsme udělali s Petrem Skoumalem celovečerním programem S úsměvem idiota. Teď na jaře to bude čtyřicet pět let od premiéry a budeme to hrát zase v tomtéž Činoherním klubu a zase v pondělí, dokonce i datum je stejné: 19. května.

Kdybyste měl tehdy při premiéře možnost vidět do budoucna, byl byste spokojen?


Mysleli jsme, že přijdou jen kamarádi a příbuzní. Skoumal tehdy působil v Činoherním klubu jako hudební dramaturg. Naše písničky tam znali, protože je hrál, třeba když zkoušeli a v souboru potřeboval uklidnit vášně. A Janu Kačerovi, který tam byl režisérem, se to líbilo a několik let Petra pobízel, abychom s tím něco udělali. Ale my pořád nevěděli jak. Pak mi vyšla v Mladé frontě, v edici písničkářů, knížka S úsměvem idiota – podle verše z jednoho textu. Křest měla mít 17. dubna 1969, což byla noc mezi Dubčekem a Husákem – druhého dne odvolali Dubčeka z funkce generálního tajemníka KSČ. A podle toho ta noc taky vypadala. Zavolali nám, jestli bychom tam nevystoupili, byli jsme nejdřív velmi skeptičtí, protože jsme celý osmašedesátý nikde nevystupovali. Každý jsme měli jiné médium. Já to prožíval na filozofické fakultě, Petr v Činoherním klubu. Předtím jsem byl zase na vojně, takže jsme se ani moc nescházeli. Naše publikum tvořilo pár intošů, kteří chodili na text­appealy do Luxoru nebo do Reduty. Nakonec jsme se ale nechali přesvědčit a krom věcí, které byly v knížce, jsme zazpívali i pár novinek: Jak mi dupou králíci nebo Maršálové. A zvlášť ty nový věci měly takový ohlas, že to zacloumalo i Skoumalovou skepsí. Poprvé připustil, že bychom to první celovečerní představení mohli hrát v autorské interpretaci, aniž bychom to svěřili „ profíkům“. Takže kdyby mi tehdy někdo řekl, že to budeme hrát několik let, než to zakážou, tak bych se na premiéře, o které jsme zároveň uvažovali jako o derniéře, asi hodně divil.

Nepodobá se to příběhu Voskovce
a Wericha?


Ano, ale oni byli mladší. Ale i jejich Vest pocket revue měla být jednorázová besídka... protože se považuju za znalce Vestpocketky, tak je nebezpečné se mě na to ptát, ale tam je zajímavé, že i ten začátek byl takový nemastný, publikum nebylo moc orientované, ale pak se to náhodou zlomilo, když jim spadla Eiffelovka ze štaflí a je někdo vystrčil před oponu, ať něco řeknou. Ohlas byl průlomový. Nadšení lidé dokonce běželi o přestávce přes most do kavárny Slavie a křičeli na úplně neznámé hosty, aby okamžitě zaplatili a běželi s nimi zpátky, aby stihli aspoň část té úžasné podívané.

Vy jste se s Jiřím Voskovcem setkal.

Roku 1976, tedy už po Helsinských dohodách a ještě před Chartou, kdy vláda chtěla dát najevo, že aspoň něco dodržuje, nás pustili s mou dívkou Jitkou do USA. Letěli jsme tam na jakousi předsvatební cestu a týden byli u Voskovce na návštěvě. To setkání by ale bylo na samostatný rozhovor...

 

ZÁKON O ROZUMNÉM
ZACHOVÁNÍ TRÉMY


Ve vašem vystupování hrálo důležitou roli to, čemu se říká chemie. Jak to fungovalo?


Se Skoumalem jsme se znali z party, ve které byl i básník Pavel Šrut. Ten psal na začátku šedesátých let pro rozhlas pohádky a vymínil si, že mu texty písní bude dělat jeden strojař, tedy já. A protože mu na hudbu doporučili tehdejšího vojína Petra Skoumala, začali jsme spolupracovat. Zpočátku především na dálku. Po pohádkových textech přišly další, ale v té partě jsme na sebe pořád koukali jako introvert na introverta. Zlomilo se to někdy v roce 1963, kdy jsme se s tou partou toulali Prahou. Svobody přibývalo a v módě byly text­appealy. Každý mohl vylézt na podium a zpívat a recitovat, co si napsal, a nikdo už to nekontroloval. Bylo léto, únava publika. Stavili jsme se na jednom takovém programu, divákům padaly hlavy a Šrut navedl Skoumala, že by bylo dobré tu atmosféru nějak prolomit. Takže se domluvili, že mě doprovodí ve slavném šansonu Milord, ke kterému jsem měl vlastní ruský text, a šli jsme bez jakékoli zkoušky rovnou na podium. Můj text byl rusky o bojových raketách na melodii francouzského šansonu. Byl to „bourák“. Diváci se vzbudili a reagovali. Skoumal zjistil, že když se zmocním mikrofonu, tak do toho jdu naplno. To ho zaujalo. Požádal mě o víc textů, které brzy zhudebnil, a začali jsme s tím vystupovat v Luxoru, první nealkoholické a nekuřácké kavárně.

Neměl jste potíže s trémou?

V tý partě jsem měl pověst, že jsem bez zábran, že mám deficit trémy. Kamarádi, kteří na nás chodili a obsadili vždycky přední stůl, měli pocit, že by měl platit zákon o rozumném zachování trémy na světě, tak si vždycky, když jsme vylezli na pódium, položili hlavy na stůl a drželi palce, abych třeba nezakopl o šňůru od mikrofonu. Hlavy zvedali teprve, když slyšeli první potlesk diváků. Později nás pozval Ivan Vyskočil do klubu Reduta, se kterou jsme později udělali celý půlprogram, z pěti písniček se staly stovky a ta chemie jen rostla s námi. Zážitky ze společného vystupování a ze šikanování režimem to zintenzivňovaly, až došlo k určité únavě. Potom jsme připravili elitní způsob rozpadu autorské dvojice jako krásné umění bez skandálu a udělali jsme Život a dílo. Třetím mužem na scéně byl miláček mnoha múz, režisér Přemysl Rut, který nám s osvěžujícím pohledem mládí poslední rozlučkový program režíroval a též v něm s námi hrál. Posledních deset objednaných repríz v různých městech na jaře 1981 už bylo zakázáno.

A chemie mezi vámi a diváky?

Fungovala tam naše společná záliba v dvojsmyslech a „krátkých spojeních“. Pracovali jsme napůl vědomě a napůl nevědomě s tím, co zdejší generace věděly o světě a kultuře. Pronášel jsem různé improvizované promluvy mezi písněmi, které diváci oceňovali, protože tam byly různé výkladové vrstvy. Já jsem o tom nějak moc nepřemýšlel. Upřímně řečeno, někdy se publikum odbouralo z něčeho, co jsem řekl, ale co mi ani nedocházelo... vzápětí se odboural Skoumal u piána, kterému to došlo s malým zpožděním, a poslední jsem byl já. To je myslím pro diváky exkluzivní zážitek, když interpret nemůže mluvit a musí se smát sám sobě.

 

BÝT TAK TROCHU MÉDIEM

Stalo se to někdy naopak? Překvapila vás někdy situace, kdy jste s touto chemií počítal a ona se nedostavila?

Každé publikum je vlastně individuální bytost, která vás může překvapit příjemně, nebo taky ne. Nedá se říct, že bych čistě improvizoval, měl jsem něco připraveného, ale ten zážitek s živým publikem... Někdy vyskočila věta z podvědomí, která úplně zastínila pointu, byly to naprosto překvapivé zkušenosti. Někdy jsem měl pocit, že jsem svěží a mám na to vystoupení vyloženě chuť... a ono se odehrálo, bez problémů, ale také nijak výrazně. A někdy jsem řídil třeba sto a víc kilometrů, byl jsem vyčerpaný, a najednou to únavou oslabené vědomí umožnilo, aby rozkvetlo podvědomí a zásobovalo komentář překvapivými spojeními. Asi jako když usínáte ve stádiu zdravé únavy a sny se vám začnou všelijak propojovat, naskakují snové obrazy, které mají významové zkraty oproti denní skutečnosti. Někdy právě ta přehnaná intence, když myslíte na ty hezké pointy, co jste si připravili, není dobrá.

Prý vás hodně hříček vzbudilo ze spaní, stává se vám to pořád?


Už ne tak často, ale třeba v těch situacích nedosažitelnosti tužky, v nabité tramvaji nebo potmě v noci, se mi to stává. Uprostřed noci musím vstát a zapsat si to.

Vaše tvorba působí, jako kdyby z vás mluvila sama...


A víte, že mi to občas někdo řekne? Ve smyslu, že jsem takové médium. Ten pocit, že něco takového jsem či mám, mě občas taky napadá. Třeba párkrát, když jsem viděl, jak se mnou publikum zpívá refrén písně Maršálové, který nemohlo znát, nebo když jsem je třeba odboural nějakou větou a jen jsem viděl ten účinek.

Máte pocit, že to, co ve vás mluví, máte pod kontrolou?


Ne, to nemůžu mít pod kontrolou, to by nebylo spontánní. To bych byl neurotik, který stále přemýšlí, co řekne, jak to řekne a co z toho může být za následky. To nejde.

Jan Švankmajer mluví o dítěti v sobě, se kterým člověk, který chce tvořit, nesmí ztratit kontakt...


Samozřejmě. To je dávný objev hlubinných psychologů, surrealistů, možná i futuristů... to je to dítě, které někdo třeba úplně zadupe do země, ale které se dokáže bouřit u každého. Úplně zmasakrované může přivést do blázince, ale kontakt s ním potřebuje každá zdravá psychika. Hravost, díky které se jde přiroze­ ně odreagovat, tu může člověku dát jen jeho vnitřní dítě.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že jste v publiku často mívali potenciální udavače, rušilo vás to?


Někdy jsme si těch lidí i všimli. Oni se třeba vůbec nebavili, jen strnule přemýšleli, jak budou psát to udání, protože se nebylo moc čeho chytit, neříkal jsem nic konkrétního. Ale lidé se pořád něčemu smáli a ten dotyčný se pořád trápil, jak to má „ prásknout “.

 

VZPOURA PROTI KONEČNOSTI

V říjnu 1977, v době, kdy už běžela vlna represí, jste podepsal Chartu. Co vás
k tomu vedlo?


Pohybovali jsme se v okruhu signatářů, už jsme měli za sebou několik zákazů. Navíc nás se Skoumalem nafilmovali na pohřbu profesora Patočky, což řediteli Státního divadelního studia estébáci interpretovali jako podpis Charty. Takže vlastně jako bych Chartu podepsal už v březnu, i když k tomu došlo až v září. Posledním impulzem bylo, když jsem se byl podívat na veřejném procesu proti Václavu Havlovi a několika dalším disidentům. Po cestě mě zastavil mladý dopravák, vypadal mimopražsky a takovým polohláskem, ne moc suverénně, po mně chtěl občanský průkaz. V momentě, kdy jsem mu ho ukazoval, tak si taková gorila dvoumetrová estébácká položila na ta jeho ramínka foťák a cvakla mi zblízka obličej. Tak jsem si říkal, že je vhodný čas podepsat Chartu.

Měl jste někdy strach? Potřeboval jste odvahu?


Já už jsem nebyl úplný zajíc, byl jsem v letech a prakticky jsem věděl, do čeho jdu. Spíš mě překvapilo, že ty represe nebyly tak velký, jak jsem si představoval. Myslel jsem si, že už nebudeme moct hrát na veřejnosti, ale to se kolem roku 1980 začalo proměňovat. Našla si nás malá agentura, která nás zastupovala do roku 1981, kdy nás udali dva funkcionáři z Olomouce. Dovedu pochopit, že někoho zlomili, ale to, jak někteří vycházeli vstříc, mi připadá hnusný. Ale je to případ od případu. Nepřipadá mi, že bych vynikal nějakou extrémní odvahou, dělám pořád to, co mě baví a k tomu po­ třebuji být v pohodě sám se sebou... Teď je to kaž­ dopádně úplně jiný životní pocit než tehdy v kleci. Zároveň si uvědomuji, že to, co tu vzniklo, by jinak a jinde nevzniklo, to je jako s dobrým vínem, taky potřebuje ten lis... Někdy jsme v těch extrémních podmínkách ze sebe vymáčkli maximum. Navíc ten styl, který patří k tradici středoevropského autorského kabaretu, což je docela unikátní fenomén. Nedovedu si představit, že by to vzniklo někde jinde, například v USA. Třeba i tam bych si našel to svoje, ale tady to bylo spjaté s atmosférou střední Evropy, Prahy, s tradicí hudební a literární, jako byli V+W a jejich následovníci... Vstupuje do toho tolik jedinečností, že si nedokážu představit, že by to vznikalo jinde a jindy.

Zaujalo nás, jak často a s jakým zaujetím se zmiňujete o tom, jak jste v dětství vnímal popisy poprav, ale nejsme si jisti, jak se na to zeptat...

Tak já vám tu klidně otázku vymyslím: Jaké jste měl v dětství extrémní zážitky? Protože tohle byl extrémní zážitek. Jako dítě jsem jednou slyšel přenos událostí z amplionu, bylo to z veřejné popravy německého primátora Prahy. To bylo velké auditorium na náměstí na Pankráci, kde bylo narváno. To mě hodně ovlivnilo. Ta představa, že lidi takto organizovaně někoho zbaví života ve vysloveně divadelní podobě... Byl jsem krátce na to v první třídě a pořád jsem všude maloval šibenice a panáčky třepetající nožičkama. Paní učitelka si pak zavolala rodiče do školy s tím, že sice nezlobím a jsem takový tichý a spořádaný, ale tohle že není normální...

Freud spojuje vtip se skrytou agresí, souhlasil byste s ním?


No jasně. Filozoficky vzato je to vzpoura proti naší konečnosti, proti tomu, o čem mnoho nevíme. Nemůžeme prožít a zpětně reflektovat vlastní konec života, stejně jako nevíme, co bylo předtím, než jsme se narodili. A v humoru, jakémkoli, je na dně toho pocitu konečnosti vzpoura. Je to pohled nekonečna na tuto zvlášt­ ní úzkostnost, které je vystaven každý život. Ta vzpoura je v pokusu překonat to, odlehčit, otočit úplně jinak. Proto také ta souvislost humoru, komična a velkých válečných románů, jako je Švejk nebo Hlava XXII.

 

***

Jan Vodňanský (*1941) je spisovatel, zpěvák, herec a textař. Proslul hlavně společnými vystoupeními s Petrem Skoumalem (S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu a jiné). Autor stovek písní a desítek knih včetně tvorby pro děti.

 

 

 

 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Za čisté město / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Jihlavu předchází pověst jednoho z „nejpočmáranějších“ měst v republice. A také města, jehož radnice bojuje proti writerům nevybíravími metodami, aniž by jim nabídla jedinou legální plochu. To zní přitažlivě. Nejde ale jen o populistickou bublinu?   číst dále
celý archiv