Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký.
Ostatně všechny mé fejetony jsou psány vědeckou metodou.
Před tvorbou tohoto jsem kupříkladu nahlédl do Ottova slovníku naučného. K mému lehkému překvapení jsem se zde o Štědrém dnu dočetl, že je to „chvíle tajemná, plná kouzel a čárů, kdy veškerá příroda jest oživena, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří a člověku odhaluje se budoucnost“. Zpočátku se mi zdálo, že to rakousko-uherští encyklopedisté s tou vědou nemysleli tak úplně vážně, ale po chvilce dedukcí, měření a extrapolací jsem musel uznat, že jejich definice je vlastně exaktní, skoro by se dalo říci i přesná.
Tak nejprve k té oživené přírodě. Ono, když uplácáte tuny hroudiček z mouky, cukru a tuku, a k tomu navrch přidáte zbraň hromadného ničení eufemisticky nazývanou bramborový salát, nelze se divit, že příroda, v tomto případě zastoupená žlučníkem, se probouzí a ozývá. „Čáry“ bych v tom ovšem úplně nehledal, leda ty přes rozpočet.
Nejsilnější definicí Ottovou se mi zdá „čas, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří“. Tak tomu skutečně jest, neboť o Vánocích již nelze nadále předstírat, že toho máte v práci moc, je nezbytné přeci jen dorazit domů a dlít hodiny, ba dny, s těmi záhadnými lidmi, kterým se říká rodina, a o nichž naivní lidová tradice soudí, že s nimi máme něco společného. Čemuž ovšem může věřit jen jedinec onoho druhu, co bez obav vstupuje do mexické restaurace s tím, že dobrého nepálí. Taková moudra našich babiček mohou být smrtící, jak ví ten, kdo potkal démona jménem jalapeňo. Nechráněný styk s blízkými může být velmi nebezpečný a na naší nervové soustavě se může vyřádit více než jalapeňo na sliznicích. Hezkým příkladem toho, kterak spolu domácí hovádka rozprávějí, byly vánoce loňské u nás.
- Dělej něco s tím dědkem. Zas ucucával vaječňák a teď chce odlívat olovo.
- Co s nim mám dělat, je to tvůj dědeček, tak mu řekni něco ty.
- Víš, že se mnou nemluví od tý doby, co jsem odmítl přispět na pomník generála Svobody.
- Dědo, dejte mi ten autogen.
- Autogen ti vadí, ale že tvůj syn bere drogy, je ti jedno. Včera mi bezostyšně řek, že si bere na záchod tablety.
- Tablet dědo. Skořápky si pouštějte, na olovo zapomeňte.
- Bude z něj hejhula.
- My víme, dědečku, hejhula, obejda, vágus, platfusák, budižkničemu, marodér, cápek, lempl, sígr, syčák, vagabund. Zapomněl jsem na něco?
- Kvůli tomuhle sem žral na Dukle trávu. Měli vás schramstnout Němci, to byste si zasloužili.
- No co, aspoň bysme měli Bayern a ne ty naše lazary.
- Tos neměl, teď zas bude celý svátky trucovat.
- Aspoň nezapálí barák. Kde je vůbec mladej?
- Kde asi. Na záchodě.
- To mi řekni, co tam ty hodiny dělá.
- Já nevim jak ty, ale já to vědět nechci.
- Jo, kdyby aspoň masturboval! To bych děkoval nebesům. Ale von furt jenom čumí do tý placky a hraje nějakou ‚strategii‘. Včera se chlubil, že už může postavit silo a koupit plemennýho bejka. Mě přijde, že by ho měl vyšetřit psychiatr. Ví vůbec, že jsou Vánoce? Zabouchej na něj. Ať jde taky něco dělat, milostpán!
- Že tys toho letos tolik udělal, už tejden se tě doprošuju o ty blikátka na okno.
- Hlídám dědka. Víš, že má v kůlně samopal špagin a sou Vánoce, znáš to...
No a konečně je zde Ottovo přesvědčení, že o Štědrém dnu se člověku zjeví jeho budoucnost. Jistě, tato vize působí nejvíce nevědecky. Ale ono stačí vcítit se do osudu našeho kapra: Nejdříve vás všichni hladí a očumují, ale to je baví tak den, pak už na vás každý kašle, sotva týden plavete od jednoho konce vany ke druhému (oba jsou úplně stejné), pořád čekáte, že něco přijde, a když to konečně přijde, zjistíte, že přišel roztřesený amatér s paličkou, co do vás půlhodiny tluče, aby to umírání bylo dostatečně pomalé a bolestivé. A nakonec ještě všichni remcaj, že jste měl moc kostí a že by pořádnej řízek byl lepší, no a za rok si možná tak vzpomenou na to, že ta šupina z vás, co ji strčili pod talíř, jim stejně žádnej majlant nepřinesla. V tom se nějaká ta budoucnost člověka zahlédnout dá, co říkáte.
No ale neklesat na duchu, přátelé. Paliček se nelekejte, buďte na svoje kosti hrdí a všem remcalům vzkažte: nejsem tady pro vaše hrtany.
A šupiny odkažte svazu vegetariánů.
