NP č.428 > FejetonVonechlastáIrvine Welsch

Tuto vánoční povídku napsal skotský spisovatel Irvine Welsh exkluzivně pro vánoční vydání různých streetpaperů po celém světě. Děj příběhu se odehrává v době po románech Trainspotting a Porno a jeho hlavní postavou je nechvalně známý Francis Begbie, kterého ve filmové adaptaci Dannyho Boyla z roku 1996 ztvárnil Robert Carlyle. Irvine Welsh je velvyslancem Mezinárodní sítě streetpaperů INSP, která podporuje 122 časopisů prodávaných potřebnými ve čtyřiceti zemích, včetně Nového Prostoru. Irvine Welsh již dříve označil koncept streetpaperu za „jeden z největších společenských úspěchů posledních dvaceti let“.

TO NENI VON



– Zní to sice strašně, Elspeth do sebe obrátila sklenici vína a přešla k velkému francouzskému oknu, – ale já je tady nechci, ani na drink ne. Už ani nespočítám, kolikrát ty Vánoce zkazili. A navíc nám dneska bylo tak hezky…

 

Mávla lahví na Grega, svého manžela, který zavrtěl hlavou. – Ale no tak, zlato, musíme to spolknout, Greg se podíval k hale a jeho hlas přešel v šepot, – kvůli tvojí mámě.

 

Z Elspeth se vydral křečovitý sten. – Já vim… mohly by to bejt její poslední Vánoce… Otevřela dveře na terasu, vykročila ven, z Gregovy perspektivy teď na chvíli zmizela za velikým stromem a pak se znovu objevila, když si zapalovala cigaretu. Gregem otřásl chlad, který se vehnal do pokoje. Sledoval Elspeth, jak natahuje kouř, pak znovu, tváře vcuclé. Pak cigaretu zadusila, vešla dovnitř, odnesla nedopalek do kuchyně, pustila na něj proud vody a vyhodila ho do koše.

 

Když se vrátila do obýváku, všimla si, že se na ni Greg dívá s utrápenou výčitkou v očích. – Já vim, já vim, sem zase začala… Kůli Frankovi je ze mě už teď jenom hromada podělanejch nervů, prohlásila a tón jejího hlasu plynule přecházel v sykot. Do místnosti vcházela Val Begbie, vyzáblá jak tyčka, křehká a s parukou po chemoterapii nasazenou nakřivo.

 

Elspeth pomohla své matce, která jako by nehmotně plula vzduchem, do křesla. – Kuci už sou v posteli? zeptala se skřehotavě Val, čímž myslela své dva malé vnuky, George a Thomase.

 

– Jo. Chtěli bejt vzhůru, až dorazí strejda Joe a strejda Frank, ale to by se tak dočkali…

 

Val se zrovna chystala deklarovat slepou důvěru ve své syny, kterou ve skutečnosti necítila, když v tom zazvonil zvonek a její skoro holé obočí se se zadostiučiněním nadzvedlo.

 

Elspeth otevřela dveře a před ní stál Frank. Čekala kašovitě bledé vzezření vězně, ale Frank vypadal opáleně a fit a hlavně střízlivě. A ještě neočekávanější bylo, že nedorazil sám. – To je Melanie, oznámil a představil jí krásnou, elegantně oblečenou blondýnu, které nebylo ani třicet.

 

– Ráda vás poznávám, řekla Melanie s velikým zubatým americkým úsměvem a s odpovídajícím přízvukem.

 

– Já vás taky… Elspeth jim vzala kabáty a dovedla je do obýváku. Když si sedali a představovali se, všimla si, že Frank, stejně jako Melanie, odmítli pití, které jim Greg nabízel, oba si vybrali raději vodu. Melanie trochu upila a Elspeth, Val i Greg na ni zůstali zírat v naprostém tichu, které hostitelka považovala za svou povinnost prolomit. – Takže, kde ste se vy dva našli?

 

Otázka to byla nevinná, ale její tón Grega naježil. – Zlato, nech…

 

– Jenom se ptám!

 

Melanie se podívala na Franka a Elspeth si něčeho povšimla: na rozdíl od všech jeho předchozích doprovodů tahle Američanka nemá z jejího bratra strach. A on vypadal nezvykle klidně, po tom jeho typickém potemnělém chaosu za očima ani stopa. – To je ok, navázala Melanie. – Jedna moje kamarádka dělá ve vězení arteterapii. To ona uspořádala výstavu, na které bylo i pár Frankových obrazů.

 

– Jasně, zatetelil se najednou Greg, – vo tom sem čet ve Scotsmanovi.

 

To se ti povedlo, Franku!

 

– Na kreslení von byl dycky dobrej, pronesla Val sice nahlas, ale skoro jakoby pro sebe, – teda jako děcko.

 

Oči všech v místnosti se obrátily na Franka, který zůstal zticha a vypadal, že svádí vnitřní zápas, oči a rty zúžené.

 

Melanie se usmála. – Ty obrazy se mi líbily, ukázala jsem je jedné svojí známé sběratelce, a ta je koupila. Samozřejmě, že jsme se chtěly seznámit taky s autorem a… podívala se na Franka.

 

– Melanie mě poznala v kriminále, prohlásil Frank stroze.

Elspeth protočila panenky a doplnila víno. – No jasně, a sme doma.

Val hlasitě mlaskla suchými, svraštělými rty. Greg vrhl vyděšený pohled na svou ženu.

 

– Pak sem votamtať vypad ven, do azyláku, řekl Frank.

– Sem si jenom řikala, že tě uvidim častějc, to je šecko. Val upřeně hleděla na svého syna.  

– Obávám se, že tohle je moje chyba, paní Beg… Val, vysvětlovala Melanie, – Frank trávil hodně času se mnou v Londýně.

– Podivejte se, řekl Frank, – je čas, abysme vyložili karty na stůl, a jeho ruka se nenápadně propletla s Melaniinou – Budeme se brát a vodstěhujem se do Kalifornie.

 

Val ohrnula spodní ret a Elspeth vyprskla víno a vybuchla smíchy. V tu chvíli si poprvé všimla, že bratr začíná vypadat vztekle, takže se podívala na Melanii. – Sorry… jenom mi nepřipadáš jako jeho typ!

 

– Tak teda gratulace vám oběma, zahlaholil Greg. – Měli bysme otevřít nějaký bublinky!

 

Melanie klidně opětovala Elspethin pohled. – No a co ty, ty seš Gregův typ?

 

To Elspeth zaskočilo. Chtěla něco říct, ale nemohla. Greg se zasmál a zatrylkoval: – No, máme spolu dvě děti a vražednou hypotéku na barák, takže rozhodně doufám, že jo!

 

Právě v tu chvíli přepadl Val záchvat kašle, což její dceru donutilo přiskočit na pomoc. – Klid, mami… a zatímco Valiny plíce vrzaly v zoufalé snaze nabrat v místnosti kyslík, Elspeth se otočila na ostatní: – A co Joe? Volal mu někdo?

 

– Zkoušel sem to, řekl Frank, – ale nebere to.

– A jak de podmínka, Franku? Nešlape ti kurátor…, Greg si odkašlal, mrknul na Melanii a se špatným americkým přízvukem přechytračele pronesl: – nešlape ti parole officer moc na koule, jak řikaj ve filmech?

Frank Begbie se podíval na svého švagra. – Co to meleš?

 

– Pardon, koukal sem teď hodně na Rodinu Sopránů. Koupili sme komplet řadu. Znáš to?

– Ne, na bednu nečučim.

 

Pak zazvonil zvonek a Elspeth vstala od Val a šla otevřít Joeovi. V potrhané flísce, rozdrbaných džínech a sešlapaných teniskách vypadal dost zanedbaně. Kalnýma očima obhlédl místnost. – No máte to tu útulný, ušklíbl se. Pak se podíval na Val. – Jak se daří mojí matince?

Jak pokračuje chemoška?

– Neni to nic moc, odpověděla Val, které se právě podařilo znovu nabrat dech.

– Ale ty seš bojovnice, mami, řekl Joe stručně a pak mu oči padly na Melanii. Greg mu do ruky strkal plechovku Stelly.

 – Ty zachlastáš, ne, usmál se Greg.

– Cože? vyjel Joe vztekle, ale plechovku stejně otevřel.

– Prošvih si šecky novinky našeho Franka, řekla Elspeth ve snaze odvrátit proud hněvu, který se valil z jejího nejstaršího bratra.

– To je moje holka, Melanie, potvrdil Frank. – Je malířka, z Kalifornie.

 

Vemem se a pak se tam voctěhujem, kouknul na Melanii, pak na ostatní tváře v pokoji a dodal: – Eště ale něco… čekáme taky sviště.

 

Elspeth se s očima rozšířenýma hrůzou podívala na Melanii a zalapala po dechu: – Ježiši Kriste, tak todle je na mě moc!

 

Melanie si jí nevšímala a stiskla Frankovi ruku.

 

– Nový děcka… Kalifornie… vobrazy…, Joe zavřel jedno oko, druhým si změřil Franka, – to má bejt ňákej ftip nebo co?

 

– Jo, řekl Frank potichu, zatímco nálada v místnosti citelně ochladla.

– A tendle bejvák… ty…, ukázal Joe na Elspeth, – šim sem si, že ti nejsme dost dobrý, abys nás pozvala na jídlo, mě s Frankem, a tudle kost z Kalifornyje… pustíš nás sem jenom na drink, dyž sou kuci už v peřinách…

 

– Na máti je toho moc!

– Řiká kdo? Já sem jí neslyšel říct ani slovo!

 

Val začala vzlykat. – Já sem jenom chtěla, abysme měli pěkný Vánoce…

 

Elspeth se očima setkala s Joem, který na ni nasupeně civěl, zpražila ho pohledem a sykla: – Měl bys jít. Hned. Rozčiluješ máti.

 

– Co to kecáš? vykřikl Joe, pak zavrávoral vzad a s pořádnou ránou propadl konferenčním stolkem. Do všech stran se rozletělo sklo a kovové nohy se zprohýbaly. Nastal zmatek. Na schodech se objevili oba kluci a brečeli, a zatímco Frank a Greg pomáhali Joeovi, Elspeth utěšovala Val. Melanie přistoupila k polekaným dětem: – Ahoj, já jsem Melanie…

 

Vyjeveně se na ni podívali.

 

– Budu vaše tetička. Budu si brát vašeho strýčka Franka. Strýček Joe měl nehodu a upadnul, ale nic se mu nestalo. Ale poslyšte, vy dva, vás bych ráda poznala! Nechcete mi ukázat, co jste dostali od Ježíška?

 

Kluci s opatrným nadšením přikývli a mladší z nich, Thomas, Melanii dovolil, aby ho vzala za ruku. Odvedla je nahoru. Jak odcházela, Elspeth jí pohybem rtů provinile a zahanbeně poděkovala.

 

Frank zvedl Joea na nohy a podpíral ho, zatímco Grega odstrčil stranou. – Vemu ho ven. Pude trochu na vzduch a pak do taxíku.

 

– Pomůžu ti, nabídl Greg.

– Ne, to zvládnu sám, řekl Frank tvrdě, pak štěkl na Joea: – Tak poď!

– Kam ho to vedeš? vykřikla v náhlé panice Val.

– Jen ven a pak na hlavní, odpověděl Frank. Greg přikývl, otevřel bratrům Begbiovým dveře a sledoval, jak vrávorají do noci.

 

Elspeth vyšla do patra, kde jí Melanie pomohla uložit chlapce zpátky do postele. Greg uklidňoval Val a uklízel rozbité sklo. – Má teď těžkej život, ten náš Joe, odfrkla Val. – Nespí sice na ulicích, ale u známejch na gaučích jo.

 

Greg se podíval na roztříštěný stolek, pak na ozdobený stromeček a kamenný krb. Už Joeovi skoro odpustil.

 

Frank byl pryč asi hodinu. Když se znovu ukázal, seděli všichni napjatě v obýváku. Melanie vyprávěla o Kalifornii a o své rodině.

Val se najednou podívala na svého nejmladšího syna. – Cos proved našemu Josephovi?

 

– Nic. Jak řikám, jen sem mu zavolal taxika. Dal sem mu dvacku, ale strkat prachy alkáčovi asi nebyl dobrej tah. Frank pokrčil rameny. – Vypadne z taxiku do první hospody a bude dělat problémy. Sadim tu dvacku, že teťka je už někde na ambulanci.

  – Ale ty… ty si svýmu bratrovi neudělal nic, že ne, Franku? Ne vo Vánocích, synku! Ne vo posledních Vánocích tvý mámy!

– Nestrachuj se, máti. Šecko je fcajku, vrkal konejšivě Frank.

 

Elspeth, se sklenicí a lahví vína v ruce, se na něj zadívala. – Ty chceš jako říct, že ses svýho bratra ani nedotk?

 

– Proč bych to dělal? kroutil Frank hlavou, jako by se zbláznila. – Je to můj brácha.

– Protože seš to ty? Elspeth vystrčila vzdorovitě hlavu. – Protože todle je to, cos dělal dycky?

– Bývalí trestanci jsou už tak dost stigmatizovaní společností, přerušila je Melanie a zavrtěla hlavou. – Frank ušel dlouhou a těžkou cestu, aby se naučil ovládat svoje stavy úzkosti a hněvu a od vlastní rodiny by si podle mě zasloužil trochu podpory!

– Promiň, začala Elspeth, – ale podle mě nemáš ani páru vo tom, co by von vod svojí rodiny zasloužil!

– Elspeth, prosim tě! žadonil Greg.

 

Elspeth z Melanie nespustila oči. – Abys mi dobře rozuměla. Mně se líbíš. Mejm dětem se líbíš. Seš dobrej člověk. Právě proto ti řikám, a přitom se podívala na Franka, – že nevíš, do čeho lezeš!

 

– Seš vopilá, řekl Frank své sestře, – a jenom se zesměšňuješ.

– Co se mi to snažíš namluvit? Že ses změnil? Ty ses nezměnil! Ty se nikdy nezměníš!

– A to přesně ty chceš, že jo, pronesl Frank klidně. – To by se ti hodilo, dybych udělal scénu a začal vyvádět. To by ti potvrdilo přirozenej běh věcí: vochlasta Joe, padouch Frank a zlatá holčička Elspeth. No tak tudle satisfakci vode mě nedostaneš. Todle sem dělal věčinu svýho života, ale k ničemu to nevedlo, protože sem věčinu svýho života strávil v lochu. Takže teď na to du jinak, jakože teď se negativity zbavuju. Máš jí celou jen pro sebe, řekl a vstal, – užij si jí.

 

I Melanie se mezitím zvedla z pohovky. – Taky myslím, že je čas jít.

 

– To už stačilo, miláčku, řekl Greg. Frank a Melanie se rozloučili s kašlající Val a odešli do noci.

– Takže teď sem ta špatná já! zakvílela Elspeth.

Venku šli Frank a Melanie chvíli vlahou tmou, než si na hlavní ulici přivolali taxík. – Franku, začala Melanie, – slíbili jsme si, že před sebou nebudeme nikdy mít tajemství. Ublížil jsi Joeovi?

– Ne, řekl Frank s pohledem upřeným přímo do Melaniiných očí. – Jak sem řek, je to můj bratr! Nenech se jima rozhodit, řekl a objal ji. Melanie se zatřásla, ještě i v autě jí pořád byla zima. – Ale to ti povim, těšim se, až budeme v Kalifornii, dodal Frank, – tady je moc zima.



 


autor / Irvine Welsch VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv