NP č.428 > RozhovorNení třeba se skrývatZuzana Brodilová

FD: V Česku je vždycky středisko vrcholového sportu přidělené k nějakému vládnímu resortu. Dukla, za kterou jezdíme, je ministerstva obrany, takže je to armádní oddíl. Když tam člověk dosáhne určitých výsledků, dostane nabídku, že se může stát vojákem z povolání. Ze sportovního hlediska je to jednoznačně nejlepší a nejvýhodnější. Ale zpočátku jsem samozřejmě nevěděl, co mě čeká. Vyškov byl nejdřív jako v těch amerických filmech. Pořád na člověka řvou, občas ani není za co, ale vždycky se něco najde. Je to o zvyku.

JR: Pro mě to nakonec byla příjemná zkušenost. Nechtěl bych se tedy v armádě nějak dál angažovat, ale zkušenost to bylo dobrá. Člověk se naučí držet basu s ostatními. U nás v četě to bylo tak, že četa je tak silná, jako její nejslabší jedinec, což automaticky znamená neustále pomáhat slabším. Všichni stáli při sobě. A to mně třeba teď ve společnosti chybí.

Jak je tohle v kanoistice? Dá se tam projevit nějaké nesportovní nebo nefér jednání?
FD: Ze strany sportovců těžko, je to bezkontaktní sport. Ale rozhodčí to ovlivnit mohou, protože existuje pravidlo pěti metrů. Dráhy jsou sice vybójkované, ale je pravidlo, že člověk nesmí jet blíž než pět metrů od lodi na vedlejší trati. Je-li totiž v určité vzdálenosti za ní, může chytit vlnu a pak jede v háku. Takže to se úzkostlivě hlídá.

A co doping?
JR: Doping je asi to nejhorší porušení fair-play. Kanoistika by na něj byla teoreticky docela vhodná, protože to je silově-vytrvalostní sport. Ale v Česku jsem se s tím tedy nesetkal. Ono to taky něco stojí.

FD: S tím jednoznačně nesouhlasím. Jednak by se tím sport neuvěřitelně prodražil, ale také by se v něm zcela ztratili sportovci a jejich zdraví. To už by nebyly závody lidí, ale závody farmaceutických společností o to, kdo vymyslí lepší preparát. Veškeré etické hranice by vzaly za své.

Někdy se také říká, že vrcholový sport devastuje tělo i bez dopingu. Pociťujete to nějak?
FD: Celkové přetížení je určitě velké, ale na druhou stranu mi to nepřijde víc škodlivé, než když člověk dvanáct hodin denně sedí v kanceláři. Ale je pravda, že na výkonu se pak podepíše ledacos. Samozřejmě člověk nemůže chlastat a kouřit nebo chodit každý den do fast foodu.

JR: Já to zatím nijak negativně nepociťuji. Možná je to zdravější způsob života než u řady lidí, kteří chodí každý den do kanceláře.

Kanoista jede dopředu

Jaký máte názor na nesportovce?
JR: Myslím, že je to každého věc, ale přijde mi, že speciálně v Čechách si lidé zdraví moc neváží. Mluvím o nadměrné konzumaci alkoholu, kouření, nadváze nebo totálním nepohybu. To ale neznamená, že bych nechápal, když mi někdo řekne, že je nesportovec...
FD: Když má člověk život naplněný něčím, co ho baví a čemu se věnuje, tak je samozřejmě jedno, jestli je to sport, nějaká umělecká činnost nebo cokoliv dalšího. Spíš nechápu lidi, kteří jdou do práce, která je sere, čekají celý den na to, až půjdou domů a tam si sednou k seriálu nebo čekají, až se o víkendu zase ožerou. Takhle bych dopadnout nechtěl.
JR: Je to škoda, protože věcí, co se dá dělat, nejen těch sportovních, je spousta. Člověk nesmí být líný a hledat.

FD: Tady neznám pozadí a necítím se kompetentní to nějak komentovat. Pokud jde ale čistě o propagování aktivnějšího života, tak s tím souhlasím. Vrcholový sport ve své extrémní podobě nemusí být zdraví úplně prospěšný, ale myslím si, že aktivnější život a rekreační sport jednoznačně zdraví fyzickému a podle mě i psychickému prospívá. Spíš je pak problém, aby to nedopadlo jako se Sazkou nebo s ČSTV, a aby se z toho pro lidi, kteří podobné iniciativy rozjíždějí, nestala dílna na peníze a způsob jak okrádat stát. Koneckonců nemusí jít o sport v extrémní podobě. Stačí, když se lidé půjdou o víkendu projít.

JR: Byl jsem několikrát v rámci studia na pedagogické praxi na základce i na střední. Musím říct, že základka mě překvapila, děti tam ještě sport a tělocvik baví. Na té střední škole už je to ale absolutní nezájem – z dvaceti kluků cvičili tři. Jde ale i o rodiče dětí. Rozšířila se taková představa, že když z rozvrhu odeberete tělák, děti se budou víc věnovat jiným předmětům, třeba matice, což je nesmysl. Ale to je pořád o tom samém. Když rodiče nemají na děti čas, koupit jim počítač je to nejjednodušší. Kdežto chodit pravidelně na tréninky, převlíkat, zavazovat kopačky, to už je hrozný problém.

FD: Přitom stačí, aby dítě při tělocviku zjistilo, co ho baví, nemusí tomu věnovat veškerý volný čas. Stačí, když se pak domluví s kamarádama a jdou si někam zahrát fotbal.

S vrcholnou politikou jste ale nedávno do kontaktu přišli – premiér Rusnok Vám gratuloval k vítězství na závodech, kterých jste se ale vůbec nezúčastnili, navíc se nesoutěžilo v kanoistice, ale ve veslování. Co se stalo?

FD: On si spletl akce, protože my a veslaři jsme měli úplně stejné termíny závodů, takže nám v dopise pogratuloval k tomu, že jsme vyjeli medaili v Koreji, kde jsme vůbec nebyli. Ale k tomu bychom se už neradi dál vraceli. Myslím, že to bylo uměle a úplně zbytečně nafouknuté médii.

Pletou si lidé často kanoistiku a veslování?
JR i FD zároveň: Pletou!
JR: Oboje je na vodě, takže nějaká základní podobnost tam je. My se taky nevyznáme ve všem, takže je to pochopitelné.

FD: Jsou to ale úplně odlišné sporty. Oni veslují, my pádlujeme. Ale především veslař couvá, kdežto kanoista jede dopředu.

S kamerou v zádech

Jako první čeští sportovci jste letos podpořili antifašistickou kampaň Good night white pride, jak k tomu došlo?

V krátkém klipu je celkem malý prostor ke sdělení. řešili jste, co a jak říct?
FD: Ono to bylo velice rychlé. Kluci přišli s kamerou a řekli: „No tak něco řekněte...“ My jsme tedy něco řekli, oni na to, že je to dobrý a že jdeme točit na vodu. Myslím, že je dost bavilo jezdit na motorovém člunu (smích).

JR: Říkali jsme si, že to bude jen na chvíli, ale oni pořád lítali. Najezdili jsme asi osm kilometrů, ale bylo to super. Bezva spolupráce.

Jaké byly ohlasy?
FD: Většinou se to líbilo. Ve sportovním prostředí byly reakce jednoznačně kladné. Dost lidí říkalo, že by se k tomu také chtěli přidat. I když hlavně na Facebooku se nějaké útoky objevily, často bylo podle profilovek poznat, že se jedná o příznivce extrémní pravice. Co mě ale potěšilo, že ač ty negativní reakce ojediněle na internetu byly, tak se tam do nich vždy někdo okamžitě pustil za nás a přeargumentoval je. My

jsme se o to vůbec nemuseli dál starat. Asi nejvtipnější reakce byla, že jsme si z těch peněz, které jsme za video údajně dostali, zaplatili přípravu (smích). To bylo skutečně top..

JR: Když se pak objevily komentáře videa v internetových denících, měli jsme možnost vidět v diskusích reakce lidí, kteří se o tyhle témata moc nezajímají. Z toho bylo dost cítit, jak je v současnosti společnost nastavená a že ty rasistické tendence tu jsou. I když třeba hloupě formulované.

Museli jste svojí účast na kampani projednat s Duklou?
JR i FD zároveň: Ne, to ne.
JR: Myslím si, že to ani není potřeba. Nepropůjčujeme své jméno žádné politické straně a řekl bych, že s vyjádřením proti rasismu a ultrapravici by vedení souhlasilo.

Zvažovali jste i podporu někoho jiného? Nedávno byly volby, neoslovila Vás třeba s žádostí o podporu taky nějaká politická strana?

JR: To ne, na to jsme asi malí páni (smích). A ani si nemyslím, že bychom do toho šli.

Občas se mluví o tom, že by sport neměl mít s politikou nic společného, zároveň se v součanosti i historii mnoho sportovců nějakým způsobem politicky angažovalo. Jaký je váš názor na propojení sportu a politiky?

FD: Myslím, že není primární rolí sportovců poskytovat nějaké politické komentáře, ale samozřejmě když cítí potřebu vyjádřit svůj názor, tak by měli. Ale měli by si dávat pozor na to, že někteří z nich jsou veřejně známí a mohou tak ovlivnit spoustu lidí.

Řada lidí se poslední dobou setkává s rasismem ve svém bezprostředním okolí, jaká je vaše zkušenost?
FD: Já jsem z Prahy, navíc to sportovní prostředí... v tomhle ohledu se pohybuju v takovém uzavřeném mikrovesmíru. Ve svém bezprostředním okolí proto tyhle tendence nevnímám, ale samozřejmě si nejde nevšimnout celkové nálady ve společnosti, která je čím dál negativnější a tohle do toho akorát zapadá.

JR: Já osobně tuhle zkušenost nemám. Spíš s takovými tendencemi, kdy ti lidé, jak už jsou hotoví z politické situace, že nemají peníze a že jejich život neběží tak, jak si představovali, se uchylují k hledání nějakých zástupných cílů. Hledají prostě na koho to hodit. To považuji za úplně největší zbabělství. S tím se můžete setkat běžně v hospodě, takový ten typický český rasista „nejsem rasista, ale cikány nemám rád“. Věřím, že jsou místa, kde je vyhrocená situace, určitě před tím nejde zavírat oči, ale spíš mám dojem, že ti lidé hází vinu za své špatné životy na nejdostupnější terče. Pocházím z Nymburka, kde je to markantnější než v Praze, lidé jsou méně a méně spokojení a o to víc vedou tyhle řeči. Podle mě se ale za ně jen skrývají. 

Filip Dvořák (1988) – pochází z rodiny kanoistů a v pražských loděnicích tak prakticky vyrostl. Je dvacetipětinásobným mistrem republiky. Na medailových příčkách se umístíl rovněž ve světových pohárech a mistrovstvích. Vystudoval Mezinárodní obchod na Metropolitní univerzitě v Praze, titul bakalář získal za práci o trhu s fair-trade kávou. 

Jaroslav Radoň (1986) - začínal jako fotbalista v Polabanu Nymburk. Kanoistiku si přidal ve dvanácti letech. Zpočátku se prosazoval především v hromadných posádkách, od roku 2009 jezdí s Flipem Dvořákem za Duklu Praha. Je dvacetišestinásobným mistrem republiky, medaile si odnesl také z několika světových pohárů, mistrovství Evropy i mistrovství světa. Na Olympijských hrách v Londýně 2012 se s Filipem Dvořákem umístili na pátém místě. Studuje na FTVS UK.