NP č.428 > RozhovorNení třeba se skrývatZuzana Brodilová

Rychlostní deblkanoisti Jaroslav Radoň a Filip Dvořák jsou mnohanásobnými mistry svého oboru. Kromě toho se ale také zajímají, co se děje kolem nich.

Měli jste velmi úspěšnou sezónu, deset medailí z velkých akcí, mezi nimi dvě bronzové z mistrovství světa, loni jste byli pátí na olympiádě. Máte i nějakou opačnou zkušenost? Byli jste někdy „biti“?

Jaroslav Radoň: Jako dítě jsem hrál fotbal. Můj první zápas za Nymburk proti Kostomlatům jsme prohráli 36:0.
Filip Dvořák: Já jsem hrál zase hokej a jednou jsme s Kobrou Praha prohráli na Spartě 42:0. Když jsem pak jel už jako kanoista na první mezinárodní závody do Szegedu, byl to propadák. Byl to závod „Olympijských nadějí“, já byl malý a hubený a od stejně starého Sebastiana Brandla jsem tam dostal asi sto padesát metrů na kilometr, což je srovnatelné s tou Spartou. Pak se to ale naštěstí začalo nějak vyrovnávat.

 

Nemá pak člověk chuť vzít pádlo a otočit to někam jinam?
JR: No, někam do rákosí (smích).

 

Z loňského pátého místa na olympiádě jste byli trochu zklamaní, jak dlouho takový pocit člověku vydrží?
JR: Zpětně jsme si uvědomili, že páté místo je velký výsledek. Už jen dostat se na olympiádu pro nás bylo úžasný, spíš nás mrzelo, že ten rok nám forma úplně negradovala. Jinak zase nejsme takoví, že bychom se upínali jen na výsledky. Nezajeli jsme na olympiádě, tak se nám svět nezhroutí. To by ani nebylo dobrý.

FD: Jde o to být v tomhle ohledu trpěliví, dostatečně cílevědomí a schopní ledacos obětovat. Pak se člověk upne na nějaký další cíl, začne makat a znovu ho to začne bavit.

 

U pádla

 

Jak jste se ke kanoistice dostali?
FD: Já jsem v tom odjakživa. U nás je to rodinný sport, táta jezdil, děda s babičkou dodnes dělají správce loděnice. Místo do školky jsem chodil tam a to prostředí na mně zanechalo stopy tak velké, že jsem se od toho nikdy nedokázal a asi ani nechtěl odlepit.

JR: Mě přivedla ke kanoistice sestra Lucie, která s ní začínala dva roky přede mnou. Před tím jsem hrál fotbal, kterému se dodnes věnuje jako funkcionář můj táta. Má pro něj velkou vášeň, ale i tak jsem skončil u pádla.

 

Jak dlouho už jezdíte spolu? Trávíte společně hodně času?
JR: Od roku 2009 a toho času je skutečně dost. Na cestách se teď už snažíme bydlet odděleně a někdy to může být náročné, ale zase bych řekl, že oproti jiným sportovním párům to dáváme celkem bez problémů.
FD: Hlavně Italové byli známí tím, že sedli do lodi, měli společný cíl, tak jeli a na břehu se potom servali. My se občas pohádáme, ale to tu situaci spíš vyčistí. Rvačky si nedokážu představit, to by mě ani nebavilo.

 

Zároveň jste vojáci, absolvovali jste vojenský přijímač ve Vyškově. Jaké to bylo? a jde se v ČR věnovat profesionální kanoistice i jinak než skrz armádní sport? 

FD: V Česku je vždycky středisko vrcholového sportu přidělené k nějakému vládnímu resortu. Dukla, za kterou jezdíme, je ministerstva obrany, takže je to armádní oddíl. Když tam člověk dosáhne určitých výsledků, dostane nabídku, že se může stát vojákem z povolání. Ze sportovního hlediska je to jednoznačně nejlepší a nejvýhodnější. Ale zpočátku jsem samozřejmě nevěděl, co mě čeká. Vyškov byl nejdřív jako v těch amerických filmech. Pořád na člověka řvou, občas ani není za co, ale vždycky se něco najde. Je to o zvyku.

JR: Pro mě to nakonec byla příjemná zkušenost. Nechtěl bych se tedy v armádě nějak dál angažovat, ale zkušenost to bylo dobrá. Člověk se naučí držet basu s ostatními. U nás v četě to bylo tak, že četa je tak silná, jako její nejslabší jedinec, což automaticky znamená neustále pomáhat slabším. Všichni stáli při sobě. A to mně třeba teď ve společnosti chybí.

 

Jak je tohle v kanoistice? Dá se tam projevit nějaké nesportovní nebo nefér jednání?
FD: Ze strany sportovců těžko, je to bezkontaktní sport. Ale rozhodčí to ovlivnit mohou, protože existuje pravidlo pěti metrů. Dráhy jsou sice vybójkované, ale je pravidlo, že člověk nesmí jet blíž než pět metrů od lodi na vedlejší trati. Je-li totiž v určité vzdálenosti za ní, může chytit vlnu a pak jede v háku. Takže to se úzkostlivě hlídá.

 

A co doping?
JR: Doping je asi to nejhorší porušení fair-play. Kanoistika by na něj byla teoreticky docela vhodná, protože to je silově-vytrvalostní sport. Ale v Česku jsem se s tím tedy nesetkal. Ono to taky něco stojí.

 

Existují i názory, že za daných okolností by už bylo nejpřirozenější doping legalizovat. Jak se na to dívate?

FD: S tím jednoznačně nesouhlasím. Jednak by se tím sport neuvěřitelně prodražil, ale také by se v něm zcela ztratili sportovci a jejich zdraví. To už by nebyly závody lidí, ale závody farmaceutických společností o to, kdo vymyslí lepší preparát. Veškeré etické hranice by vzaly za své.

 

Někdy se také říká, že vrcholový sport devastuje tělo i bez dopingu. Pociťujete to nějak?
FD: Celkové přetížení je určitě velké, ale na druhou stranu mi to nepřijde víc škodlivé, než když člověk dvanáct hodin denně sedí v kanceláři. Ale je pravda, že na výkonu se pak podepíše ledacos. Samozřejmě člověk nemůže chlastat a kouřit nebo chodit každý den do fast foodu.

JR: Já to zatím nijak negativně nepociťuji. Možná je to zdravější způsob života než u řady lidí, kteří chodí každý den do kanceláře.

 

Kanoista jede dopředu

 

Jaký máte názor na nesportovce?
JR: Myslím, že je to každého věc, ale přijde mi, že speciálně v Čechách si lidé zdraví moc neváží. Mluvím o nadměrné konzumaci alkoholu, kouření, nadváze nebo totálním nepohybu. To ale neznamená, že bych nechápal, když mi někdo řekne, že je nesportovec...
FD: Když má člověk život naplněný něčím, co ho baví a čemu se věnuje, tak je samozřejmě jedno, jestli je to sport, nějaká umělecká činnost nebo cokoliv dalšího. Spíš nechápu lidi, kteří jdou do práce, která je sere, čekají celý den na to, až půjdou domů a tam si sednou k seriálu nebo čekají, až se o víkendu zase ožerou. Takhle bych dopadnout nechtěl.
JR: Je to škoda, protože věcí, co se dá dělat, nejen těch sportovních, je spousta. Člověk nesmí být líný a hledat.

 

Téma tělesné výchovy a sportu se občas dostává do politiky, naposledy třeba hnutím někdejšího ministra Dobeše. Jak vnímáte tyhle aktivity?

FD: Tady neznám pozadí a necítím se kompetentní to nějak komentovat. Pokud jde ale čistě o propagování aktivnějšího života, tak s tím souhlasím. Vrcholový sport ve své extrémní podobě nemusí být zdraví úplně prospěšný, ale myslím si, že aktivnější život a rekreační sport jednoznačně zdraví fyzickému a podle mě i psychickému prospívá. Spíš je pak problém, aby to nedopadlo jako se Sazkou nebo s ČSTV, a aby se z toho pro lidi, kteří podobné iniciativy rozjíždějí, nestala dílna na peníze a způsob jak okrádat stát. Koneckonců nemusí jít o sport v extrémní podobě. Stačí, když se lidé půjdou o víkendu projít.

JR: Byl jsem několikrát v rámci studia na pedagogické praxi na základce i na střední. Musím říct, že základka mě překvapila, děti tam ještě sport a tělocvik baví. Na té střední škole už je to ale absolutní nezájem – z dvaceti kluků cvičili tři. Jde ale i o rodiče dětí. Rozšířila se taková představa, že když z rozvrhu odeberete tělák, děti se budou víc věnovat jiným předmětům, třeba matice, což je nesmysl. Ale to je pořád o tom samém. Když rodiče nemají na děti čas, koupit jim počítač je to nejjednodušší. Kdežto chodit pravidelně na tréninky, převlíkat, zavazovat kopačky, to už je hrozný problém.

FD: Přitom stačí, aby dítě při tělocviku zjistilo, co ho baví, nemusí tomu věnovat veškerý volný čas. Stačí, když se pak domluví s kamarádama a jdou si někam zahrát fotbal.

 

S vrcholnou politikou jste ale nedávno do kontaktu přišli – premiér Rusnok Vám gratuloval k vítězství na závodech, kterých jste se ale vůbec nezúčastnili, navíc se nesoutěžilo v kanoistice, ale ve veslování. Co se stalo?

FD: On si spletl akce, protože my a veslaři jsme měli úplně stejné termíny závodů, takže nám v dopise pogratuloval k tomu, že jsme vyjeli medaili v Koreji, kde jsme vůbec nebyli. Ale k tomu bychom se už neradi dál vraceli. Myslím, že to bylo uměle a úplně zbytečně nafouknuté médii.

 

Pletou si lidé často kanoistiku a veslování?
JR i FD zároveň: Pletou!
JR: Oboje je na vodě, takže nějaká základní podobnost tam je. My se taky nevyznáme ve všem, takže je to pochopitelné.

FD: Jsou to ale úplně odlišné sporty. Oni veslují, my pádlujeme. Ale především veslař couvá, kdežto kanoista jede dopředu.

 

S kamerou v zádech

 

Jako první čeští sportovci jste letos podpořili antifašistickou kampaň Good night white pride, jak k tomu došlo?

FD: Oslovili nás kluci z kapely Kung-fu Girlz, se kterými se známe. Jeden z nich kdysi jezdíval na kajaku, závodili jsme proti sobě, oslouchali jsme stejnou muziku, jezdil jsem na koncerty jejich kapely.. no jsme kamarádi už dlouho. Většinou se to motalo kolem punk-rocku, kde je postoj k rasismu, xenofobii a neonacismu dost jasný a to mi z té hudby zůstalo doteď. Oslovili nás s tím, že by chtěli, aby ta kampaň byla přístupnější a nezůstávala uzavřená jen v hudební subkultuře. No a my jsme se nijak nerozmýšleli, naopak jsme měli radost, že jsme dostali příležitost říct svůj názor a jsme rádi, že to vyšlo.

 

V krátkém klipu je celkem malý prostor ke sdělení. řešili jste, co a jak říct?
FD: Ono to bylo velice rychlé. Kluci přišli s kamerou a řekli: „No tak něco řekněte...“ My jsme tedy něco řekli, oni na to, že je to dobrý a že jdeme točit na vodu. Myslím, že je dost bavilo jezdit na motorovém člunu (smích).

JR: Říkali jsme si, že to bude jen na chvíli, ale oni pořád lítali. Najezdili jsme asi osm kilometrů, ale bylo to super. Bezva spolupráce.

 

Jaké byly ohlasy?
FD: Většinou se to líbilo. Ve sportovním prostředí byly reakce jednoznačně kladné. Dost lidí říkalo, že by se k tomu také chtěli přidat. I když hlavně na Facebooku se nějaké útoky objevily, často bylo podle profilovek poznat, že se jedná o příznivce extrémní pravice. Co mě ale potěšilo, že ač ty negativní reakce ojediněle na internetu byly, tak se tam do nich vždy někdo okamžitě pustil za nás a přeargumentoval je. My

jsme se o to vůbec nemuseli dál starat. Asi nejvtipnější reakce byla, že jsme si z těch peněz, které jsme za video údajně dostali, zaplatili přípravu (smích). To bylo skutečně top..

JR: Když se pak objevily komentáře videa v internetových denících, měli jsme možnost vidět v diskusích reakce lidí, kteří se o tyhle témata moc nezajímají. Z toho bylo dost cítit, jak je v současnosti společnost nastavená a že ty rasistické tendence tu jsou. I když třeba hloupě formulované.

 

Museli jste svojí účast na kampani projednat s Duklou?
JR i FD zároveň: Ne, to ne.
JR: Myslím si, že to ani není potřeba. Nepropůjčujeme své jméno žádné politické straně a řekl bych, že s vyjádřením proti rasismu a ultrapravici by vedení souhlasilo.

 

Zvažovali jste i podporu někoho jiného? Nedávno byly volby, neoslovila Vás třeba s žádostí o podporu taky nějaká politická strana?

JR: To ne, na to jsme asi malí páni (smích). A ani si nemyslím, že bychom do toho šli.

 

Občas se mluví o tom, že by sport neměl mít s politikou nic společného, zároveň se v součanosti i historii mnoho sportovců nějakým způsobem politicky angažovalo. Jaký je váš názor na propojení sportu a politiky?

FD: Myslím, že není primární rolí sportovců poskytovat nějaké politické komentáře, ale samozřejmě když cítí potřebu vyjádřit svůj názor, tak by měli. Ale měli by si dávat pozor na to, že někteří z nich jsou veřejně známí a mohou tak ovlivnit spoustu lidí.

 

Řada lidí se poslední dobou setkává s rasismem ve svém bezprostředním okolí, jaká je vaše zkušenost?
FD: Já jsem z Prahy, navíc to sportovní prostředí... v tomhle ohledu se pohybuju v takovém uzavřeném mikrovesmíru. Ve svém bezprostředním okolí proto tyhle tendence nevnímám, ale samozřejmě si nejde nevšimnout celkové nálady ve společnosti, která je čím dál negativnější a tohle do toho akorát zapadá.

JR: Já osobně tuhle zkušenost nemám. Spíš s takovými tendencemi, kdy ti lidé, jak už jsou hotoví z politické situace, že nemají peníze a že jejich život neběží tak, jak si představovali, se uchylují k hledání nějakých zástupných cílů. Hledají prostě na koho to hodit. To považuji za úplně největší zbabělství. S tím se můžete setkat běžně v hospodě, takový ten typický český rasista „nejsem rasista, ale cikány nemám rád“. Věřím, že jsou místa, kde je vyhrocená situace, určitě před tím nejde zavírat oči, ale spíš mám dojem, že ti lidé hází vinu za své špatné životy na nejdostupnější terče. Pocházím z Nymburka, kde je to markantnější než v Praze, lidé jsou méně a méně spokojení a o to víc vedou tyhle řeči. Podle mě se ale za ně jen skrývají. 

 

 

Filip Dvořák (1988) – pochází z rodiny kanoistů a v pražských loděnicích tak prakticky vyrostl. Je dvacetipětinásobným mistrem republiky. Na medailových příčkách se umístíl rovněž ve světových pohárech a mistrovstvích. Vystudoval Mezinárodní obchod na Metropolitní univerzitě v Praze, titul bakalář získal za práci o trhu s fair-trade kávou. 

 

Jaroslav Radoň (1986) - začínal jako fotbalista v Polabanu Nymburk. Kanoistiku si přidal ve dvanácti letech. Zpočátku se prosazoval především v hromadných posádkách, od roku 2009 jezdí s Flipem Dvořákem za Duklu Praha. Je dvacetišestinásobným mistrem republiky, medaile si odnesl také z několika světových pohárů, mistrovství Evropy i mistrovství světa. Na Olympijských hrách v Londýně 2012 se s Filipem Dvořákem umístili na pátém místě. Studuje na FTVS UK.  


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Milý Ježíšku / Alena Zemančíková > NP č.428 > Ženská stránka Milý Ježíšku, naše společnost touží po autoritě. Musíme si to přiznat, jakkoli navenek předstíráme, že milujeme nezávislost, že se rádi rozhodujeme sami a nikdo nám nebude za naše peníze rozkazovat. A pak jdeme a tam, kde můžeme alespoň poněkud do věcí mluvit, zvolíme tak, aby nám přece jen rozkazoval. číst dále Ukryté v každodenosti / Dáša Beníšková > NP č.428 > Kultura | Literatura Máte-li rádi akci, příběhy nabité dějem a hrdiny, z nichž charizma přímo stříká, raději sáhněte po jiném médiu. Klidnou oázu, kterou ztělesňuje kniha Ilustrátorka a jiné obrázky, byste svým rozpoložením rozdupali jako stádo buvolů. číst dále Když na vás nemají kolonku / Anna Hausnerová > NP č.428 > Pošli to dál Představte si, že je vám něco málo přes dvacet. Od doby, kdy jste si ve výchovném ústavu vyzvedli osobní věci, už uběhlo pár let, a vy se protloukáte životem pražských squatů, heren a periferií s partou lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy, sem tam nějaké drogy, občas průšvih… číst dále Chvíle tajemna / Jan Stern > NP č.428 > Fejeton Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký. číst dále
celý archiv