NP č.426 > Téma číslaŠílenství bez domovaRad Bandit

Duševní nemoc a psychické potíže jdou ruku v ruce s životem bez domova. Nabízí se ale mimo jiné otázka: Zblázníte se poté, co přijdete o domov, anebo se zblázníte první, a na ulici zůstanete až pak?

 

Když postel vzplála, byl perfektně při smyslech. Škrábance a výkřiky z periferie jeho vize nemohly být doopravdy. Věděl to moc dobře, není hloupý. Jenomže vysvětli sám sobě, že to, co se po tobě sápe, je jen výplod elektrických impulzů v mozku. Vědomí, že tam ve skutečnosti nejsou, neznamená, že se nemusíš bránit. Chtěl je zničit do základu, už na věky. Věděl, že když zapálí tenhle zpropadenej byt, už sem nepřilezou a dají mu pokoj. Hasiči ho strhli k zemi, když tam jen tak stál a pozoroval plameny. Pak se všechno nějak zpomalilo, až zastavilo. Nechápal, co po něm policisté chtějí, ale nechal je, aby si něco opsali z jeho občanky. Vyvedli ho na ulici. Něco se ptali, lidé křičeli. Někdo po něm něco hodil. Za záře modrých blikaček vyrazil směrem na Kolín. Když se krátce otočil, znovu je zahlédl za levým ramenem a přepadl ho strach.

Od té doby uběhlo několik let. Ke stínům, které ho roky pronásledují, se přidali nově i exekutoři. Škodu na majetku, kterou tenkrát způsobil, vyčíslili na tři sta tisíc. Rodina už to taky vzdala, a tak poté, co ztratil práci, bydlení a kamarády, s ním zůstala už jenom věrná přítelkyně – paranoidní schizofrenie. Když je mu dobře, zvládne si zařídit ubytovnu, nebo vyhledá pomoc noclehárny. Když mu ale stíny nedají pokoj, musí se schovávat. Ulice se mu stane útočištěm, po celé týdny až měsíce, než se i ta zhroutí. Pak na řadu přichází léčebna, a znovu ulice.

Tomášův příběh je v lecčems typický. Chudoba a neschopnost pracovat, která se s jeho stavem pojí, znamenala i v jeho případě, že se stal bezdomovcem již po první vážnější atace svého onemocnění. Není divu. Bezdomovectví a život bez stálého přístřeší totiž postihuje především zdravotně znevýhodněné jedince. Statistiky uvádějí, že například lidé, kteří využívají nocleháren, vykazují až osmkrát častější přítomnost duševního onemocnění ve srovnání s bydlící populací. U lidí, kteří jsou přímo na ulici, je to až jedenáctkrát tolik. Proč se ale nemocní lidé ocitají na ulici? Čeho jsme tu vlastně svědky?


Hranice normality

Je známo, že v Česku se nouzové bydlení poskytuje tradičně poté, co osoba bez domova dosáhne určité úrovně stabilizace. Znamená to, že člověku je poskytnut pobyt v noclehárně či azylovém domě až poté, co může prokázat určité životní dovednosti – například střízlivost nebo schopnost vyběhat si doklady a sociální dávky, také musí být způsobilý za ono ubytování zaplatit. Ne každý tuto schopnost má. Zejména pak, pokud se potýká s přidanou zátěží duševní choroby. Jak tedy nakládáme s lidmi, kteří trpí vážnými psychickými problémy a ocitli se na ulici?

Typické projevy zhoršeného zdravotního stavu, jako jsou agresivita, poruchy vnímání, impulzivita, konflikt, anebo i banální neschopnost si po sobě ustlat a přijít ráno na nástup, mohou vést k vyhození z azylového domu. „Třikrát nedorazíš, dostaneš varování, a pak letíš. Nikoho nezajímá, jak ti je,“ vzpomínám na slova Heleny z jednoho azylového domu v Ostravě. Kde se stala chyba? Ze statistik víme, že lidé bez domova trpí zvýšenou duševní zátěží a onemocněními, přesto po nich vlastně vyžadujeme normalitu a „předpisové chování“ solidního občana. Chcete, abychom vám pomohli? Musíte si to zasloužit, hlavně nebýt divní, nefunkční a opilí. Že je alkoholová závislost, nota bene často získaná až pobytem na ulici, sama psychiatrickou diagnózou? Na to se v oblasti pomoci s bydlením nehraje, pravidla jsou pravidla. A tak paradoxně ti, kteří to potřebují nejvíce, nám před očima propadají nevelikým sítem pomoci lidem bez domova, která v Česku funguje.


Abychom nebyly šušu

Když jsme se o šílenství ztraceného domova bavily s ženami bez domova v Ostravě, bylo parné léto a vlastně to ještě tolik nerezonovalo. Teď je ale říjen, poprvé mrzlo a jejich slova najednou dostávají zostřený smysl.

„Sobota je nejhorší den v týdnu. Obchody otvírají až v osm, v devět,“ říkala tehdy čtyřicetiletá Jana. Ten den ji vyhodili z noclehárny v šest ráno. Měla totiž smůlu, a když se předešlou noc losovalo, zbyla na ni už jen podlaha ve vestibulu. Tam vás celou noc někdo překračuje a odejít je třeba ještě za tmy, aby klientky nenarušovaly svojí přítomností chod zařízení. V případě Jany to znamenalo dvě tři hodiny venku, než se mohla umýt a ohřát na záchodě v Globusu. „Fakt to leze na nervy,“ říkala. Byla patnáct hodin venku, než se mohla vrátit na noclehárnu, znovu losovat a znovu se bát, jestli se na ni dostane. Dívala jsem se na ni s obdivem – jak se něco takového dá zvládnout? Když jsem se ale zeptala, opověděla kategoricky: „Nedá. Jen chodíš a modlíš se.“

„Je to o ztraceném sebevědomí, o strachu, nevyspání, úzkosti a strašném stresu,“ říkaly shodně ženy, které si zažily bezdomovectví na vlastní kůži. „Lidé se po vás otáčejí, policajti vám zakážou vykrádat popelnice,“ přidávají i humornější historky. Když ale mnohé z nich přišly do azylového domu poprvé, do smíchu jim nebylo. „Probrečela jsem tři dny, myslela jsem si, že jsem ve vězení, že jsem něco strašlivého provedla,“ vzpomínala Helena. Není divu. Je jí ke čtyřicítce a sdílí pokoj s paní, kterou neznala, vypíná lampičku s nočním klidem a ráno musí na nástup v osm třicet. „Jsem psychicky zdeptaná. Začala jsem brát prášky na hlavu. Tady je určitý režim, který musíte dodržovat, ale vidíte, že tu není na každého stejný metr.“ Na azylu může zůstat standardně rok. „Není to domov, ale už dnes mám hrůzu z toho, že zase budu zvedat kotvy.“

Namixujte stres, životní změny a útok na sebeúctu, se kterými se musejí nejen tyto ženy dennodenně vyrovnávat v sociálních službách, ve společnosti a ve styku s úřady. Přimíchejte absenci soukromí, špetku chudoby a mizerné vyhlídky na budoucnost, o kterých lidé bez domova ve svých příbězích vyprávějí. Co se stane? Uvaříte téměř přesnou definici jedné z příčin vzniku duševních onemocnění: Sociální a environmentální, tak jak je definována Světovou zdravotnickou organizací. Zahrnuje dlouhodobý stres, absenci podpůrných vztahů, ztrátu zaměstnání, chudobu a sociální izolaci. „Pak abychom z toho nebyly šušu,“ říkala tenkrát Jana. „Někdy nemám chuť ani ráno vstát. Kdybych se neprobudila, všechno by se vyřešilo.“ Sebevražedné myšlenky má prý často. S krátícím se časem v azylovém domě se navíc její úzkost a příznaky deprese stupňují.


Posunout paradigma?

Přestože duševní nemoc nevede automaticky k bezdomovectví (stejně jako bezdomovectví nemusí nutně vést ke zhoršení psychického zdraví), není pochyb, že zvýšené riziko se dá předpokládat v obou případech. Extrémní situace provokují extrémní reakce a ztráta domova se mezi takové situace dozajista řadí.

V příbězích Tomáše i žen bez domova z ostravského azylového domu vlastně rezonuje jeden společný bod. Potřeba stálého a bezpečného bydlení, bez ohledu na výkyvy jejich zdravotního stavu. Bez domova, který v životě poskytuje onen prvek stability a bezpečného prostoru, je zlepšení duševního zdraví poněkud nepravděpodobné. A tak lidé, kteří se kvůli šílenství dostávají na ulici, a lidé, kteří pod tlakem bezdomovectví teprve šílet začnou, nemají vlastně v systému služeb valnou šanci. Něco zde obchází v kruhu.

Posun v tradičním zacykleném systému pak přináší například finský přístup „Housing First“. V duchu radikálního pohledu na problematiku lidí bez domova a duševního onemocnění jde totiž o jediné. Poskytnout stabilní dlouhodobé, důstojné a finančně dostupné bydlení za každou cenu. Podle finské myšlenky totiž bydlení představuje první bod zotavení. Všechno ostatní může počkat.

Něco na tom bude. Když totiž Tomáš na své příští cestě z léčebny vyrazí někam „domů“ místo na ulici, existuje šance, že se nebezpečná spirála zastaví. Stejně tak šanci na cestu ven z deprese a úzkosti dostane i Jana. Bydlení je totiž jedním ze základních stavebních kamenů zdraví a pohody, bez kterého je šance na zlepšení psychického stavu minimální. Bez něj zůstanou lidé bez domova pouhými lidmi bez domova, jejich kapacita postarat se o sebe a své blízké zůstane nízká, za to nároky na zdravotnický systém a sociální služby budou stále stejně zátěžové. Není trochu bláznovství udržovat věc v takovém stavu?

Autorka je spolupracovnicí redakce a spoluzakladatelkou sdružení Jako doma.


 

 

 

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv