NP č.463 > Pošli to dálTrosečník na ostrově blahobytuRad Bandit

Mám to načtené. Třídní příslušnosti se mi dostane na základě inteligence, bohatství a popularity. Jsem v USA, Mekce kapitalismu. Potud teoretikové nepochybili. Jak ale koupím Coca-Colu?

Od toho je tady zase ekonomický systém, volná ruka trhu, princip poptávka-nabídka. Jak jednoduché. Poptávám, platím, dostávám. Na tom to tu celé stojí... a někdy i padá. O tom ale později. Z centra Seattlu si to plachtím na bicyklu a těch několik špatných odboček znamená, že ač jedu už hodinu a teplota klesá hluboko pod bod Fahrenheita, který by se mi líbil, jedu a pořád jedu. Je tma, došly mi cigarety, jezero Washington nikde, tuším, že jsem ztracen. Pomalu přestává veškerá sranda. Těsně před tím, než veškerá sranda doopravdy přestane, existuje poslední záchranné řešení. Cukr. Udělám proto významné rozhodnutí. Támhle za tou zatáčkou doleva, už jen tři bloky, v dáli se na mě z billboardu kření veselý pán s bradkou. Jsem optimista. Tam vyřeším všechny svoje problémy. Kentucký pán, ať si kuře klidně strčí za klobouk, určitě bude mít lahev tekutého hnědého cukru. Dám si XXXL, a nepochybuju, určitě mi ten hodný stařík poradí, jak se dostanu k jezeru. Jsem zachráněn.

V červeném světle se ukáže, že nejsem jediným půlnočním trosečníkem na tomhle podivném poloostrově. Zařadím se do štrůdlu aut. S nadšením antropologa se těším, jaké to bude dát si poprvé Coca-Colu v její domovině. Když se konečně dostanu k okénku věhlasného drive-thru, s vyčerpanýma třesoucíma se rukama se přidržuji bicyklu a sděluji svojí poptávku. Úsměv ale zmrzne záhy. Větu „Sorry sir, we can´t serve you, you are not in a car“, která se ozve z úst okénkového mladíka, přeložím bez obtíží. Tady muselo dojít k nedorozumění. Co tím myslíte, že nemám auto? Nedostanu Colu? Fahrenheit jde zase o něco dolů. Bohužel, hlásí uniforma, you are on a push bike. To taky vím, že jsem na šlapacím kole, ty chytrolíne, a kdybych přijel na šlapacím autě, tak mi ji prodáte? Zvyšuju pomalu hlas... okénko s úplným klidem odpoví, že ne, že musím mít motor. Počkat, počkat. Všechny možné hypotézy a jejich kombinace zaplavují teď už pěkně naštvaný mozek. Kdybych sem dotlačil auto s motorem, tak mi ji prodáte? Ne, musíte mít benzín. A zapnutý motor, a vůbec, za vámi je další zákazník odpoví díra ve zdi a zabouchne se nadobro. Vzorec poptávka + peníze = nabídka selhal. Vypadá spíš jako poptávka + auto + motor + benzín + peníze + zážeh = nabídka. Není to fér, tohle teoretikové nikde nepsali. Další vzorec v řadě za mnou troubí.


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Spořádané čtverce / Rad Bandit > NP č.457 > Pošli to dál Mám rád domy. Řady domů, kolem nich ploty, popelnice, auta, lampy a šňůrky silnic, teda spíš kostičky. Zkrátka ulice. Ulice zabočí, většinou za roh, a už je z toho výlet kolem bloku, neboli krátká kostička. Tak ji zná můj pes. Takových čtverců je nekonečně, dají se z nich dělat obdélníky, klikaté cik-caky, krátké i hodinové, úplný labyrint, když chcete – Žižkov. číst dále Aktivistické cívíčko / Rad Bandit > NP č.469 > Pošli to dál Byla na cestách. Napsali jí, ať prý pošle aktivistický životopis, oni to proberou na plenárním zasedání a dají vědět. Neucházela se o práci, šlo jí jen o to, jestli si může na týden ustlat na podlaze jednoho studeného baráku ve Vancouveru po cestě z druhé strany planety. číst dále Rodinná/é intervence / Rad Bandit > NP č.475 > Pošli to dál Letmé zjištění, že rodinný příslušník je vášnivým zastáncem iniciativy Islám v ČR nechceme, spustí následný výčet fenoménů. číst dále Stud před make-upem / Rad Bandit > NP č.481 > Pošli to dál Bydlí u mě pět Romáků. Nejmladšímu je pět let a nejstaršímu třicet pět. Je to skvělá rodina se třemi dětmi, z nichž ty dvě starší chodí spolu pěšky do školy do Táborské, po cestě si třeba koupí zmrzlinu a ruku za ruku překrosí křižovatku nad Synkáčem. Mám je rád, píšou mi: „Vážený pane, dnes jsme zaplatili nájemné." „Vážený pane, moc se nám tu libí." - „Vážený pane, utekla nám kočka, nevadí, když si pořídíme psa?" Nevadí. Nevadí mi vůbec nic až na vzpomínku, jak jsem rodinu Kočích poznal.   číst dále
celý archiv