NP č.426 > FejetonŠrajtoflová záhadaJan Stern

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence.

 

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence. Pamatujete na tenhle zvláštní rituál? Na ty fotky v peněženkách za průhlednou fólií? Jako malému klukovi mi to bylo divné, jako dospívající jsem vystavoval tuto praktiku nemilosrdnému posměchu.

Co to jako mělo znamenat nosit své blízké ve šrajtofli? U snímku otce to dejme tomu chápu, tam mohlo jít o to, aby si při každém otevření portmonky matka mohla uvědomit, že „to je ten, kvůli kterému je tady prázdno“. Ale proč jsem tam byl já? Copak já mohl za její deficity? No, trochu snad ano, neboť má touha po plakátech z časopisu Stadion a sušenkách Dukla byla poněkud nezkrotitelná, ale stejně bylo nefér vkládat mne hned vedle hlavního viníka.

Když jsem se matky tehdy ptal, proč tam ty pasovky strká, říkala mi, že chce mít na jednom místě všechny, které má ráda. To mi umožnilo rozvinout sérii krutých žertů, neboť, jak si možná vzpomenete, na dvacetikoruně byl v oněch časech Žižka, na padesátce partyzán, na stovce Gottwald a na tisícovce Smetana, co barvil, takže jsem matku žádal, aby nás všechny oblíbence shromážděné na tomto místě seřadila podle míry lásky. To tedy odmítala učinit, byť myslím, že naznačila něco v tom smyslu, že by se otec mohl dostat před Gottwalda, což jsem považoval za docela velký úspěch – Žižkovi a partyzánovi samozřejmě konkurovat nemohl, to matce nemohu vyčítat, sám bych v této věci váhal.

No, míval jsem z té galerie v kabelce velkou legraci a mnohokráte jsem jako začínající inteligent obrátil oči v sloup. Jenže čas oponou (nebo čím) trhnul a já se dnes musím matce omluvit. Ne že bych její iracionální chování nějak víc chápal, ale zběsilé dějiny z jejího rituálu učinily zanedbatelnou a nevinnou drobnost, kterou vytlačily skutečné zběsilosti. Ne, nemám ani tak na mysli, že si dnes můžete na platební kartu místo Žižky nechat natisknout třeba svoje morče. Strašidelné formy nabralo především to „uchovávání svých blízkých na jednom místě“. Peněženku totiž vystřídalo tělo. Dneska vás nestrčí za fólii, ale rovnou si vás vytetují!

Když jsem o tom čítával v rubrice Lesk a bída Hollywoodu, bylo mi to jedno. Jenže lesk a bída (spíš teda víc ta bída) dorazily už i k nám, přímo k nám do obýváku, až do mojí postele! To tak s Hollywoodem vždycky je – ňadra Pamely Andersonové do kanafasu nikdy nepřijedou, ale jakmile v továrně na sny vymyslí nějakou blbost, tak ta přichvátá stoprocentně. Nejdřív to byla „dieta hollywoodských hvězd“, kterou má žena držela, aby vypadala dobře na červeném koberci u nás v předsíni, a teď tohle: má družka mi tuhle docela vážně povídá, že by si chtěla nechat nad zadek, ano prosím, slyšíte dobře, nad zadek, vytetovat mé jméno. A na rameno, že by si ozdobným písmem mohla dát napíchat datum naší svatby, na níž ovšem bohužel zatím nezbyl čas. Ve své nešťastné pohotovosti jsem poznamenal, jestli to má znamenat, že jsem mé drahé „u pr...“, nicméně ani jsem to nedopověděl a bylo mi naznačeno, že to s tou svatbou nakonec nebude tak horké.

Ale vážně, co to rozmísťování blízkých po těle má jako znamenat? Jakžtakž jsem chápal, když si recidivista Musil z Karlína nechal na prsa vytetovat mořskou pannu ku podpoře paroplavby a lidových pověstí. To mělo, dejme tomu, nějakou poezii. Vcelku jsem i chápal, když si anarchista Barák, s nímž jsem bydlel na koleji, nechal vytetovat na rameno indiánského náčelníka, byť tatér nebyl zrovna ve formě a všichni náčelníka považovali za fotbalistu Skuhravého a začali anarchistovi ze zahraničních stáží vozit repliky dresů. To mělo aspoň nějakou tu myšlenku a navíc dresy šlo použít místo pyžama. Ale proč mám být navždy vepsán kamsi nad zadek? A ani důstojnější lokalita mě nemůže uchlácholit. Moje jméno má povoleno zvěčnit jen hrobník Jaroš z Čerčan, na rodinnej vápenec. Jinam prostě nechci.

Jestli má něco v blízkosti půlek Angelina, Victoria nebo Keira mě vůbec nezajímá. Já nejsem ani Brad, ani Beckham, já chci umřít jako docela obyčejný český maloměšťák, s umakartovým jádrem a plakátem opice s tenisovou raketou na záchodě, žádnej Hollywood mi domů netahejte, já už na tyhle postmoderny nemám!

Zlatá peněženka. Tam jsem mohl vyhlížet panorama Hradčan, nebo aspoň Slovnaftu. Co asi tak uvidím na konci kostrče...

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále
celý archiv