NP č.426 > FejetonŠrajtoflová záhadaJan Stern

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence.

 

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence. Pamatujete na tenhle zvláštní rituál? Na ty fotky v peněženkách za průhlednou fólií? Jako malému klukovi mi to bylo divné, jako dospívající jsem vystavoval tuto praktiku nemilosrdnému posměchu.

Co to jako mělo znamenat nosit své blízké ve šrajtofli? U snímku otce to dejme tomu chápu, tam mohlo jít o to, aby si při každém otevření portmonky matka mohla uvědomit, že „to je ten, kvůli kterému je tady prázdno“. Ale proč jsem tam byl já? Copak já mohl za její deficity? No, trochu snad ano, neboť má touha po plakátech z časopisu Stadion a sušenkách Dukla byla poněkud nezkrotitelná, ale stejně bylo nefér vkládat mne hned vedle hlavního viníka.

Když jsem se matky tehdy ptal, proč tam ty pasovky strká, říkala mi, že chce mít na jednom místě všechny, které má ráda. To mi umožnilo rozvinout sérii krutých žertů, neboť, jak si možná vzpomenete, na dvacetikoruně byl v oněch časech Žižka, na padesátce partyzán, na stovce Gottwald a na tisícovce Smetana, co barvil, takže jsem matku žádal, aby nás všechny oblíbence shromážděné na tomto místě seřadila podle míry lásky. To tedy odmítala učinit, byť myslím, že naznačila něco v tom smyslu, že by se otec mohl dostat před Gottwalda, což jsem považoval za docela velký úspěch – Žižkovi a partyzánovi samozřejmě konkurovat nemohl, to matce nemohu vyčítat, sám bych v této věci váhal.

No, míval jsem z té galerie v kabelce velkou legraci a mnohokráte jsem jako začínající inteligent obrátil oči v sloup. Jenže čas oponou (nebo čím) trhnul a já se dnes musím matce omluvit. Ne že bych její iracionální chování nějak víc chápal, ale zběsilé dějiny z jejího rituálu učinily zanedbatelnou a nevinnou drobnost, kterou vytlačily skutečné zběsilosti. Ne, nemám ani tak na mysli, že si dnes můžete na platební kartu místo Žižky nechat natisknout třeba svoje morče. Strašidelné formy nabralo především to „uchovávání svých blízkých na jednom místě“. Peněženku totiž vystřídalo tělo. Dneska vás nestrčí za fólii, ale rovnou si vás vytetují!

Když jsem o tom čítával v rubrice Lesk a bída Hollywoodu, bylo mi to jedno. Jenže lesk a bída (spíš teda víc ta bída) dorazily už i k nám, přímo k nám do obýváku, až do mojí postele! To tak s Hollywoodem vždycky je – ňadra Pamely Andersonové do kanafasu nikdy nepřijedou, ale jakmile v továrně na sny vymyslí nějakou blbost, tak ta přichvátá stoprocentně. Nejdřív to byla „dieta hollywoodských hvězd“, kterou má žena držela, aby vypadala dobře na červeném koberci u nás v předsíni, a teď tohle: má družka mi tuhle docela vážně povídá, že by si chtěla nechat nad zadek, ano prosím, slyšíte dobře, nad zadek, vytetovat mé jméno. A na rameno, že by si ozdobným písmem mohla dát napíchat datum naší svatby, na níž ovšem bohužel zatím nezbyl čas. Ve své nešťastné pohotovosti jsem poznamenal, jestli to má znamenat, že jsem mé drahé „u pr...“, nicméně ani jsem to nedopověděl a bylo mi naznačeno, že to s tou svatbou nakonec nebude tak horké.

Ale vážně, co to rozmísťování blízkých po těle má jako znamenat? Jakžtakž jsem chápal, když si recidivista Musil z Karlína nechal na prsa vytetovat mořskou pannu ku podpoře paroplavby a lidových pověstí. To mělo, dejme tomu, nějakou poezii. Vcelku jsem i chápal, když si anarchista Barák, s nímž jsem bydlel na koleji, nechal vytetovat na rameno indiánského náčelníka, byť tatér nebyl zrovna ve formě a všichni náčelníka považovali za fotbalistu Skuhravého a začali anarchistovi ze zahraničních stáží vozit repliky dresů. To mělo aspoň nějakou tu myšlenku a navíc dresy šlo použít místo pyžama. Ale proč mám být navždy vepsán kamsi nad zadek? A ani důstojnější lokalita mě nemůže uchlácholit. Moje jméno má povoleno zvěčnit jen hrobník Jaroš z Čerčan, na rodinnej vápenec. Jinam prostě nechci.

Jestli má něco v blízkosti půlek Angelina, Victoria nebo Keira mě vůbec nezajímá. Já nejsem ani Brad, ani Beckham, já chci umřít jako docela obyčejný český maloměšťák, s umakartovým jádrem a plakátem opice s tenisovou raketou na záchodě, žádnej Hollywood mi domů netahejte, já už na tyhle postmoderny nemám!

Zlatá peněženka. Tam jsem mohl vyhlížet panorama Hradčan, nebo aspoň Slovnaftu. Co asi tak uvidím na konci kostrče...

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Hoštice 4.0 / Jan Stern > NP č.503 > Fejeton Nedávno jsem se znenadání ocitl na jakési debatě moudrých. To bývá těžká chvíle v životě lidském. A byla. Mluvilo se tam o budoucnosti. Přesněji o „čtvrté průmyslové revoluci“. To je jako to, že všechno budou dělat roboti. A všechno bude digitální a kyber a smart a tydlety věci. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále
celý archiv