NP č.426 > RozhovorPsaní do vodyJakub Holzer

Alespoň některé z jeho veršů si vybaví skoro každý obyvatel brna. S graffiti umělcem Timem jsme si povídali o strachu z agrese, potřebě protestovat tam, kde už vtip nestačí, i o vytahování starých pneumatik z potoka.

 

V jedné své práci popisujete sám sebe: „Nikam nevstupuju ani neklepu. Zůstávám venku a klepu se zimou.“ Vnímáte se jako samotářský pozorovatel?

Dřív jsem si od lidí držel distanc. Když si čtu deníky z doby, kdy mi bylo dvacet, byl jsem regulérně na diagnózu – uzavíral jsem se do sebe a ulítával do představ. Také si z té doby pamatuju svoji neschopnost někoho se dotýkat – jak mě na uvítanou ždímali na Balkáně, nebo když jsem byl vyřízenej, jak hřeje pes, kterého jsme si zrovna pořídili… Proto tam problikává tohle téma. Tehdy jsem si míru introspekce a sebepitvání tolik neuvědomoval, ale zpětně to uznávám. Velká část dospívání prostě je patetická. A zpětně bráno, je dobrý být romantik, dělat chyby a být trapnej (smích).

Partyzán s koulí na noze

 

Kdy jste si poprvé všimnul obrázku, který na ulici „nepatří“?

V Brně se graffiti rozmohlo někdy v letech 1994–95. Bylo to nové a zdálo se mi, že tehdejší společnost byla otevřená. V Bohunicích u šaliny pod mostem jsem pozoroval dva borce v kapuci, kteří tam nějak polonenápadně stříkali. Ve vzduchu bylo cítit zakázané ovoce, takový pocit partyzánství. To se mi líbilo a úplně mě to semlelo. Viděl jsem v tom skrytý poselství, šifry, něco jako v Záhadě hlavolamu – že když přiložím něco k něčemu, tak složím lítací kolo...


Jak jste pak začal sám?

Neměl jsem vůbec barvy, bral jsem je ze zapomenutých dvorů, sklepů, garáží, bral jsem všechno, co jsem našel, spreje, syntetický barvy… Pak jsem to jen tak našudlal, ještě bez šablony a bez většího přemýšlení.


Neprožíval jste kolem graffiti žádný konflikt?

Později mi došlo, že jsou to jen prázdná písmenka, která člověk maniakálně šíří kolem sebe, i když ve své rytmice to může být očišťující. Já vlastně dodnes nevím, jestli mám graffiti obhajovat, nebo na něj nadávat. Některý lidi mám strašně rád, ale většina mě sere. Vadí mi ta silovost, ten machismus, značkování území, vymezování teritoria. Někdo říká, že jde o adrenalin, ale mě přijde, že spíš o testosteron. Svým způsobem dobrý jako iniciační přechod do mužství, ale já jsem nikdy nebyl schopen přistoupit na polovojenské manýry a šikanu nováčků.

Strach z agrese mám pořád – zrovna včera, když jsem se byl podívat na vytipovanou plochu. Nějací asi o deset let mladší týpci na mě začali: „Co si to fotíš? Tady nic dělat nebudeš, táhni vocaď!“ A já na tohle neumím zareagovat. Odcházel jsem odtud vytřepanej jako debil. Vítězové byli oni (smích).


Jak se vyrovnáváte se zpětnou vazbou?

Dřív jsem ji ani nepotřeboval, stačilo mi, když jsem byl spokojený sám. Řešil jsem si tím svoje osobní věci, graffiti byl můj nástroj komunikace se světem a jako introvert jsem to ani jinak neuměl. Kritiky jsem se vlastně bál, hlavně za začátku: „Když si na nás zuby cení, kritika a hodnocení, bojím se i proto křičím, sám se raděj předem zničím.“ (smích)

Dneska mi přijde, že tvořit dlouhodobě bez zpětný vazby je sobecký, nezodpovědný. Samotnému mi to čím dál víc chybí, i když někdy mám zase pocit, že ať bych teď udělal cokoli, brněnská scéna to přijme s pozitivními předsudky…


Nevede vás to k úvahám pověsit umění na hřebík?

To nosím v hlavě posledních osm let (smích). Vždycky si ale řeknu, že udělám ještě tu jedna věc… Možná bych se ale spíš radši osvobodil. Já tu partyzánštinu za hranou zákona totiž vnímám jako kouli na noze.


Co si pak myslíte například o přesunu graffiti do galerií?

Je to logické řešení vlastního vývoje – malovat chromy v padesáti je sice obdivuhodné, ale zároveň trochu slepá ulička. Hodně těch kompromisů mi přijde zajímavých, ale něco, co je určené ven, snadno visí uvnitř jako mrtvý motýl – nemá cenu tahat to dovnitř. Sám budu mít v lednu první regulérní výstavu v brněnském Off Formatu a ještě nevím, jak to pojmout. Mám ale pocit, že místnímu naturelu odpovídá spíš grafika 10 x 15 cm než plátna 6 x 10 metrů a velké tahy štětcem.


Celkem velké téma je dnes mural art, graffiti ve službě velkých firem nebo politických stran. Jak se na to díváte?

Přímo udělat reklamu? Kdyby mi nabídli plochu, zaplatili práci a barvy a řekli mi, ať si dělám, co chci, jen pod tím budou podepsaní, tak mi to přijde v pořádku. Ale zakomponovat bečku piva přímo do toho, je už dost poťapaný – nic proti pivu. A třeba pro ČEZ bych nedělal asi za žádných okolností.




Jedno slovo umí znervóznit

 

Někdy dáváte na zeď svoje verše. Nepřemýšlel jste někdy o tom vydat je knižně?

Vylézt ven a říct „tady jsou moje texty“, to není pro mě, i když na škole mi recitování šlo, dalo se na něj připravit. Takhle by se do toho opřela kritika… Moje texty jsou psané „na vodě“, rozplynou se, přetřou, a to mi vyhovuje. Dá se to brát jako alibismus, ale je mi to tak příjemný.


Máte favority mezi těmi, kdo vystoupili?

Ivana Blatného, Jana Zábranu, v polici mám i Skácela a Mikuláška, i když někdy jim vůbec nerozumím. A často mě uklidní Krchovský: „Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil pažitku / Děkuji, Bože! Není zač… / dnešek byl plný zážitků.“


Vaše verše jsou někdy dost mlhavé…

Nezajímá mě, jak si to kdo vykládá a vlastně by mi přišlo i hloupé dělat to proto, abych lidem sdělil něco konkrétního. V poezii cítím pokoru. Básně jsou jako sedmý den, ve kterém člověk přestává pracovat a jen sleduje stvoření a přiznává, že ho přesahuje. Sice tomu nerozumí, ale ty pavučiny vedoucí odněkud někam mu přijdou krásný a on z nich tuší souvislosti. Poezie je spíš údiv dětství, kdy člověk ještě neumí psát.


Někdy si vystačíte jen s jednotlivými slovy…

Teď jsem byl v návalu aktivity a měl jsem pocit, že všechno půjde, tak jsem napsal Všechno bude. Jinak ale spíš kladu odpor a snažím se ironizovat, jako když jsem napsal Máš na míň. Když jsem si teď procházel fotky a uviděl tyhle dva nápisy vedle sebe, celkem mě to zarazilo. Říkal jsem si, že mám o čem přemýšlet.

Ani jednotlivá slova ale nejsou zbavená mnohoznačnosti, která mnohé znervózní – spíš je to naopak. Třeba k mému Neboj někdo dopsal …se a věř Ježíši. Občas to někdo nevydrží a potřebuje do toho prosadit něco konkrétního. Chce definovat, co to připomíná jemu.


Vznikají vaše verše dlouho?

Když mě něco nasere, nedovedu reagovat jinak než napsat transparent a vylézt s ním na barikádu. Poslední dobou mi tyhle prvoplánové věci přijdou lepší, na něco se už ani nedá reagovat vtipem.

Jsem nadšený třeba z Milana Mikuláštíka a skupiny Guma Guar nebo z ruských skupin, které jdou přímo na dřeň. Samotného mě ale politická témata i trochu obtěžují. Nejvíc mě baví čistě výtvarné věci, které nic neznamenají – to vnímám jako nutnost. A nechci nikoho nasírat.



Cesta sešláplého spreje

 

Co vás na společnosti štve – a co vám v ní naopak dělá radost?

Občas si přijdu jak v nějaké zaostalé zemi, kam vtrhla volná ruka trhu. Když vidím obří orlici v poli, nasadil bych jí hákový kříž – to už není propagace ale propaganda. Všechno se spočítá a naplánuje, nepřemýšlí se nijak alternativně. Trápí mě nesnášenlivost k tomu, co je jiný a souhlas s tím, co dělají všichni.

Naopak jsem nadšený z lidí, kteří dokázali dobře využít svobody. Různé evangelické, katolické a ekologické kruhy, často vycházející z ozvěn havlismu. Jsem rád za lidi z občanské společnosti, za radikální Matěje Hollany a lidi, kterým se podařilo zestárnout do moudrosti.


Jste věřící?

Po revoluci jsem začal chodit s tátou do kostela, přilepil jsem se na něj a dojalo mě to, úplně jsem se v kostele rozbrečel. Jsem katolík, který občas chodí k evangelíkům. Furt na to nadávám, ale mám to rád.


Zapojujete se do veřejného života i jinak než jako TIMO?

Vyráběl jsem transparenty na brněnské protináckovské pochody. Třeba hajlujícího borce v odpadkovém koši, pod kterým bylo švabachem napsáno Ordnung muss sein (Pořádek musí být – pozn. red.), nebo opičáka s nápisem Übervandas. Ale neměl jsem koule to nést, naštěstí se přihlásili kámoši.

Svého času jsem chtěl být také nějak aktivní v Hnutí Duha. Myslel jsem si, že budu někde sázet stromky nebo radikálně fyzicky protestovat, ale nabídli mi roznos letáků. Tak jsme místo toho vyčistili s kamarády potok u Kohoutovic. Za uložení pneumatik jsme ještě zaplatili ve sběrném dvoře.


Ekologické smýšlení ve svých věcech přitom moc neprozrazujete.

Pár věcí jsem udělal, napsal jsem třeba řeč náčelníka Seatona na zeď Lidlu, když vykáceli stromy kvůli reklamě. Máte ale pravdu, že se tím tolik nezabývám, byť to vnímám hodně vyostřeně. Jdu vyhodit odpadky a z kontejnerů vyhazuju, co tam nepatří. Spreje vystříkám, probodnu, sešlápnu a nesu přes půl města do sběrného dvora.

Líbí se mi heslo vynálezce horského kola Garyho Fishera: Kdokoliv jezdí na kole, je můj přítel. To bych měl napsat k nějaké zacpané křižovatce. A mám také v plánu udělat Miloš Zeman na hrad a jaderný odpad do Blaníku – to by mělo zaznít (smích).


 

 

 

 

***

 

TIMO, v současnosti zřejmě nejvýraznější brněnský graffiti umělec, jehož obrazy, básně a vzkazy ve veřejném prostoru se staly místním folklórem. Nikdy nebyl členem žádné skupiny a úzkostlivě tají svou identitu. Cítí se být městským nomádem, kterého nejčastěji napadají věci na kole nebo ve vlaku, když vyráží na čundr. Nemá webové stránky, jenom fanouškovskou skupinu na Facebooku.


autor / Jakub Holzer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv