NP č.422 > Téma číslaJsou mezi námiTomáš Malík

Zapomeňte na sice stařičké, ale nudné sekvoje, na hloupé rozložité brontosaury, blednou i dravě roztomilé kosatky. V mnoha nejrůznějších „nej-“ vedou jednoznačně houby. Jsou i tisíce let staré, mohou zabírat plochu stovek fotbalových hřišť a hmyz dovedou hravě proměnit v nefalšované zombie.

 

Houby mezi dalšími živými organismy nevynikají pouze chuťovou rafinovaností, jak by se mohlo v Smotlachových končinách na první pohled zdát. Kromě využití v gastronomii (samé vitamíny, nula kalorií!) mohou psychonautům skýtat otevření bran vnímání, ale dají se z nich třeba i stavět domy a jak se v poslední době ukazuje, mohou být i odpovědí na palčivý ekologický problém vršících se hor použitých dětských plen. Je proto k nevíře, že až do nedávna hrály v akademických kruzích tak fascinující organismy jen druhé housle.


Ani ryba, ani rak

Teprve na sklonku revolučních šedesátých let se houbám dostalo rovnocenného postavení mezi ostatními živými organismy, když se dočkaly své vlastní biologické říše. Dříve byly řazeny mezi rostliny, ačkoli s nimi mají, kromě jisté důstojné nehybnosti, společného jen málo. Předně podobně jako živočichové „dýchají“ kyslík a hlavně si nevytvářejí svou vlastní potravu pomocí fotosyntézy, takže jsou nuceny přiživovat se na úkor svého okolí. Některé výzkumy na poli genetické stavby hub dokonce dokládají jejich evoluční provázanost s faunou a existenci miliardu a půl let vzdáleného společného předka. Přes svou výjimečnost je třeba taková hadovka smrdutá bližší člověku než libovolné kořenové zelenině, snad kromě nenasytné Adély. Několik odlišností mezi živočichy a houbami se ale přeci jen najde.


Život každé holubinky se kupodivu odehrává z větší části pod povrchem, kde půdou utěšeně prorůstá její podhoubí neboli mycelium. Jde o nenechavá, rychle rostoucí vlákna se schopností libovolného rozrůstání do doby, než narazí na překážku nebo nehostinné prostředí. Při běžné odpolední procházce po lese tak houbař překračuje miliony kilometrů vzájemně propletených žilkovitých hyf. Klobouk s nohou skrývající se v mechu je jen jakousi pomyslnou třešničkou na dortu, rozmnožovacím orgánem sloužícím k další expanzi, a dvě bedly nalezené deset metrů od sebe tak mohou být klidně součástí stejné houby.

 

Oregonský otesánek

Právě díky těmto vlastnostem drží houby v současnosti jedno úctyhodné prvenství. V oregonském národním parku Malheur se na ploše deseti čtverečních kilometrů nachází jedna přes dva tisíce let stará obří václavka smrková momentálně považovaná za největší organismus na světě. Ačkoli odhadem může vážit ke třiceti tisícům tun, nejde o pažravého houbového mutanta z béčkového hororu, který by snad byl dobře vidět ze stratosféry. Vegetuje metr pod zemí a její decentní a nijak hojně rozšířené plodnice mají jen pár centimetrů. Jsou sice jedlé, ale podle znalců nepříliš chutné. Houba je to tak nenápadná, že by přes své gigantické rozměry nejspíš unikla pozornosti, kdyby nebyla zodpovědná za záhadné odumírání stromů na velké ploše parku. Tenhle u nás nejrozšířenější druh václavky totiž napadá kořeny stromů a nemilosrdně jim odčerpává živiny. Že šlo v Oregonu o jediný organismus zodpovědný za genocidu vzrostlých stromů, se ukázalo po odebrání a analýze desítek vzorků z kilometry vzdálených míst národního parku.

 

Popeláři od přírody

Houby v přírodě fungují jako efektivní strážci čistoty a zdraví. Ke svému životu potřebují něčí smrt a rozklad, ať už rostlin nebo živočichů, a tuto mrtvou hmotu dokáží účinně a rychle recyklovat do podoby živiny využitelných i dalšími organismy, jež s houbami sdílejí prostředí. Nebýt hub a jejich přirozeného apetitu, kdy prostřednictvím enzymů produkovaných myceliem absorbují myriády zbytků v podobě odumřelých tkání rostlin a zvířat, došlo by zanedlouho k zadušení veškerého života kvůli vršícím se vrstvám bioodpadu.

 

Koneckonců ani zmíněná oregonská megaváclavka není takový padouch, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za jiných podmínek, třeba v prostředí, kde by byla více omezována ve svém růstu, by naopak mohla dobře posloužit silnějším stromům likvidací slabších, které životaschopnější konkurenci ubírají tolik potřebné světlo.

 

Johoho, ať teče ropa

Pak jsou tu také lidé a jim vlastní potíže s masivním přetvářením jejich přirozeného biologického prostředí ve jménu potřeb všeprostupujícího trhu bez přívlastků. Panství hub přitom v poslední době stále hlasitěji nabízí nezištnou pomocnou ruku svým sousedům, zdá se nepolepšitelným hříšníkům, kteří bez výčitek vypouštějí do společného ovzduší miliony tun jedů nebo rozlévají ropu do oceánů, a likvidují tak celé rozsáhlé ekosystémy.

 

Houby by přitom nemusely být tak benevolentní, vynikají odolností a sebedestruktivní počínání jednoho vývojově mnohem mladšího druhu je na budoucnosti nijak zvlášť neohrožuje – chutnají jim i těžké kovy. Hlavním spojencem lidí v jejich zatím marném boji s tzv. externalitami se zdá být dřevokazná hlíva ústřičná, jinak také jeden z klenotů východní alternativní medicíny. Hlíva totiž vyniká žravostí, která krom dřeva nepohrdne ani pesticidy, ropnými produkty či již zmíněnými dětskými plenami (skrz naskrz).

 

Jak efektivní může být hlíva při likvidaci ekologických katastrof se ostatně ukázalo v roce 2007, kdy byla pokusně vysazena spolu se savým substrátem na jednu z menších naplavených ropných skvrn, která na pláži zůstala po havárii tankeru v sanfranciském zálivu. Po dvou měsících nebylo po toxické hmotě ani památky, krom životem překypující hlívové kolonie s trsy hub, které jen čekaly na sklizeň. Těžko říci, jestli se tehdy někdo opravdu pustil do hlívového guláše na petrolejový způsob. Klidně mohl. Hlíva ropu beze zbytku rozložila na její jednotlivé netoxické součásti.

 

Houby jsou zkrátka v kurzu a experimenty s jejich využitím při zpracování odpadu stále pokračují. Existuje i taková houba, která je schopna vyčistit minové pole tím, že prostě spořádá jejich rozbušky.

 

Mozkyyy

 

 

 

Pestrá říše hub nicméně krom svých hlívových hrdinů nabízí i záporáky jako vystřižené z postapokalyptických komiksových sešitů. Jedněmi z těch nejzlovolnějších jsou parazitické houby z rodu Cordyceps, obývající deštné pralesy. Tyto houby dokáží pro zajištění svého přežití zcela ovládnout některé členovce, na něž se jednotlivé poddruhy specializují. Ve chvíli, kdy vybraný hmyz vdechne jednu ze spór vylučovaných plodnicemi, jsou jeho dny sečteny. Stává se zombií, jejímž posledním úkolem je pomoci houbě v její další teritoriální expanzi.

 

Dezorientovaní mravenci vlivem infekce opouštějí bezpečí mraveniště a podle instrukcí se vydávají určitým směrem, kde se na strategickém místě zakousnou do příhodného stonku, tak aby byla houba chráněna před povětrnostními vlivy. Pomalu umírají a jejich tělo se stává substrátem pro rozvoj podhoubí. Nakonec jim z těla vyraší další plodnice připomínající roztomilá paraplíčka, které rozpráší své zkázonosné sémě a celý cyklus se opakuje.


Jakkoli nepravděpodobně to zní, může mít i tento bizarní kolonizační proces své využití pro člověka. Také termiti jsou totiž náchylní k tomuto typu spórové nákazy a dřevěná obydlí, kde se houba usadí, od nich mají nadobro pokoj – termiti se raději přestěhují, než aby sváděli boj, který zkrátka nemohou vyhrát.


Něco je ve vzduchu

Známý americký mykolog a zanícený, i když lehce excentrický popularizátor tajemného světa hub Paul Stamets ve své knize Mycelium Running: How Mushrooms Can Help Save the World přirovnává systém vzájemně provázaného podhoubí k přírodní internetové síti. Na příkladech ukazuje, jak spolu houby dovedou komunikovat i na obrovské vzdálenosti. Svá hyfová propojení neprivatizují a nezištně je poskytují k využití i dalším organismům. Houby je tak podle Stametse možné považovat za jedinečný komplexní organismus s vlastním vědomím.


Je-li to tak, pak je třeba se připravit na eventualitu, že houby nemusí být jenom spásou lidstva, ale třeba také jeho nelítostnou Nemesis. Alarmující náznaky, že by tomu tak mohlo být, poskytl už velký irský hladomor v polovině 19. století, který podle odhadů zahubil více než milion lidí a za kterým stály právě houby, resp. plísňová nákaza brambor. Metlou lidstva může být i odborníky zneklidňující plísňová infekce, která se už několik let šíří na západním pobřeží USA. Spóry, kterých se nakažení nadýchají, zabíjejí třetinu z nich.


Zdánlivě nevinná procházka lesem, která někdy bývá provázena pokušením rozkopnout ohyzdnou prašivku, tak může být příslovečnou poslední kapkou. Houby jsou tu v jednoznačné přesile a jejich trpělivost nemusí být nekonečná.


 

 

 

 

 

 

 

 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Setkání s černým partyzánem / Ondřej Slačálek > NP č.422 > Rozhovor Z českých historiků má nejdelší zkušenost s Husákovými kriminály. Kritičnost, která ho přivedla do vězení za normalizace, jej neopouští ani dnes. Autor Mnichovského komplexu se dál věnuje historické práci – připravuje k vydání vzpomínky Josefa Serinka, cikánského uprchlíka z koncentračního tábora v Letech, který se stal partyzánským velitelem. číst dále Když pražce nestačí / Jan Stern > NP č.422 > Fejeton Roku 1981 se nic moc zajímavého nestalo... číst dále Kdo má nastřádáno? / Jaroslav Fiala > NP č.422 > Pošli to dál Karel Schwarzenberg nedávno v rozhovoru pro deník Právo prohlásil, že Miroslav Kalousek měl našetřeno. Ač by se to tak dalo na první pohled chápat, nemyslel tím Kalouskův osobní majetek, nýbrž českou ekonomiku. Díky vládním škrtům jsme se sice prý dostali až na dno, ale nyní jsme se již mohli odrazit a právě díky Kalouskovým úsporám opět prosperovat. Je to však poměrně zvláštní tvrzení. číst dále Všude dobře, doma nejlíp / Tomáš Havlín > NP č.422 > Pošli to dál Návrat z prázdnin může přinést i některé traumatické zážitky. Nemusí se na vás hned vyvalit stohy obálek ze schránky ani kupy nepřečtených mailů. Prostě projdete kontrolou na letišti a při vstupu na palubu sáhnete po domácím tisku. číst dále
celý archiv