NP č.422 > ReferátMnichovský notesTomáš Havlín

Silné bavoráky, fotbal, pivo, popřípadě pořádek a náboženství. Takové asociace v našinci nejspíš vyvolá Mnichov, třetí největší město v Německu. Jaké jsou dojmy kolemjdoucího pozorovatele?

 

Upravená žena středního věku v béžových šatech divoce zaklání hlavu, pak pohodí blond vlasy, vycení zuby a už tak výrazný smích ještě zdůrazní dupáním nožky v lodičce. Jsme v centru Mnichova. Jen kdyby se tolik nezdálo, že žena věnuje gesto nejen okruhu svých blízkých kamarádek, ale i všem ostatním. Vyfotit si teď její portrét by ale mohlo vést k pěkným nepříjemnostem. Vždyť kolik porůznu odposlechnutých a původně přátelských hovorů se už tady rozplynulo v úzkostném tichu. Zbyl po nich pocit samoty, ale i zvláštní nudy nerozeznatelné od únavy, která však vždy nastolila akutní otázku, co bude následovat.

Před hip kinem s nápisy vyskládanými v černých písmenech na prosvětlených výstavních tabulích se takhle ponořil do rozpačitého ticha celý dav. Probudil jej až mladík, který kamarádovi uštědřil velkou ránu do zad, ten ale předstíral, že ho nic nebolí. Může být, že Mnichované se ve výjimečných případech nejen upnou k nějaké normě, ale hned ji také začnou na druhém testovat. Neexistuje tu chodit na červenou. A i zvednout se poté, co jste si při zapisování sedli jen tak na ulici, vyžaduje přeci jen více síly. Nebo je to předsudečná projekce?


Hladový protest

S Jaroslavem Žlučkou jsme se potkali na zalidněné zahrádce pivovaru Paulaner, kde ženy různých barev pleti roznášely v bavorských krojích tupláky po devíti eurech. Pan Žlučka prodává Bizz, mnichovskou obdobu českého Nového Prostoru a rozhovor s ním vám přineseme v následujícím čísle. Když jsme pořizovali fotku na jeho prodejním místě, na zastávce metra Münchner Freiheit, dodával: „Tady vám to dají na vědomí, že jste cizinec. – Ausländer, Ausländer, slyšíte pořád. Vláda říká, že má cizince ráda, ale není to pravda.“

Než se mi podařilo navštívit Mnichov, policie rozprášila tábor, který na zdejším Rinderplatzu rozbila téměř padesátka žadatelů o azyl společně s dalšími dvěma stovkami svých příznivců o týden dříve. Kritizovali podmínky v masových uprchlických zařízeních a žádali okamžité udělení politického azylu, nijak neomezované povolení k pobytu. Nebyli to zrovna jihočeští studenti – hladovku drželi od prvního dne a dalších pět dní týdenního protestu nepřijímali ani tekutiny. Toto balancování na hraně života a smrti však městkou radu ani zemskou vládu nijak neobměkčilo. Na konci června v pět hodin ráno policie tábor vyklidila, dvanáct lidí bylo zatčeno. „Německo nesmí být pro migranty ještě zajímavější. Mnoho odmítnutých pak nechce dobrovolně vycestovat,“ řekl při té příležitosti bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann (CSU) časopisu Focus.

Podobné a další protesty nejsou v Německu výjimečné a dochází i k radikálnějším. Letos v červenci například neznámí pachatelé vnikli do dvou kanceláří rozhodujících o dávkách uprchlíkům na již uzavřené radnici v Berlíně-Weddingu a založili oheň. Takovou událost zažilo Německo naposledy snad v roce 1986, když podobně vzplál úřad v Kolíně, který spravoval registr cizinců na území Německa. „Tento registr je rasistický a totalitární, proto musí pryč,“ konstatovaly tehdy „Revoluční buňky“, které se k aktu přihlásily.

Doba se ale mění a je to znát. Nejen volání po odsunech přitvrzuje. Evropské dohody, tzv. Dublin-II, umožňují manipulovat migranty a přesouvat je v rámci Evropské unie mnohem snadněji než dřív. Úměrně fluktuaci lidí se pak zhoršují také podmínky v uprchlických zařízeních a při bližším pohledu dává potřeba neodkladné a důrazné obrany celkem smysl. Zároveň se vyvíjí i hnutí uprchlíků. Šlo-li dříve o boje jednotlivých národnostních skupin, které si v Německu nezřídka zakládaly své exilové politické strany, současné hladovějící non-citizens tvořila v Mnichově pestrá směs lidí unikajících ze zemí, jako jsou Afghánistán, Sýrie nebo Sierra Leone. „Nejsme nejslabší článek společnosti, ale nejnižší vrstva dělnické třídy,“ řekl médiím Araš Dosthusejní. V jeho rodném Íránu jej mučili přístroji vyrobenými právě v Německu.


Kdo drží slovo

Teď je ale v Mnichově teplý červencový podvečer a kromě ojedinělého nápisu na zdi „Vy všichni se bojíte svého šéfa!“ nic nenarušuje letní idylu. Zahrádka restaurace před místní filiálkou Deutsche Bank je zaplněna hosty, po ulicích jezdí lidé na starých bicyklech a místní knihkupectví nabízejí knihy o Leibnizově revoluci v zahradničení nebo průvodce světem slow cookingu. „Co je toto za čtvrť?“ zopakuje mou otázku žena ve středním věku, která míří ke svému vozu. „Haidhausen, tak se jmenuje. A blahobytná, řekla bych… tak nadprůměrně,“ zakmitá rukou směrem do výšky krku a odjede ve svém mini cooperu. Pro doplnění a srovnání, podle immowelt.de se zdejší ceny nájmů pohybují kolem patnácti eur za metr čtvereční na měsíc a meziročně rostou zejména u malometrážních bytů.

Nelze minout také předvolební kampaň, která dominuje ulicím i náměstíčkům. Občany připravuje na volby do krajské rady, které předcházejí volbám parlamentním, konaným v Německu ke konci září. Ačkoli na úrovni Bavorska je v podstatě bez šance (očekává se absolutní většina křesťansko-sociální CSU), nejvýraznější postavou kampaně se zatím stal sociálnědemokratický starosta Mnichova Christian Ude. Flamboyantní a často vysmívaná figura, která ale také dovede snaživě upozornit, že mluvčí a vyjednavač hladovkářů byl ve své domovské zemi stíhán pro komunistické přesvědčení.

Je to nicméně on, u nějž se slovo nakrásně stává tělem. Premiér, který drží slovo, čteme na jeho zoufale prázdném předvolebním plakátu, a co nevidíme – smějící se Christian Ude skutečně drží v rukách SLOVO, nápis vyřezaný možná z polystyrenu. Na takový politický pozdrav, na bavorské Servus, se leckdy chce zareagovat aspoň důtklivě tázavým Hallo?, ale internetová komunita v Německu přišla také s dalšími nápady. Na jedné koláži tak například můžeme vidět předsedu z plakátu, jak povážlivě nafukuje tváře a rudne. Ministerský předseda, který zadržuje dech, čteme předvolební heslo v pozměněné podobě.

Také kampaň Pirátů je se svým voláním po Listovním tajemství i pro internet poměrně viditelná, ačkoli na úrovni Bavorska nehraje strana významnější roli. Těžko se ubránit dojmu, že jistě zcela oprávněný požadavek zároveň posiluje ve společnosti již tak přítomný strach a přináší výzvu k dalšímu opevňování. „Já ti mám pocit, že Mnichovani okamžitě vidí, že jsem cizinec. A nejsou moc rádi, když se na ně dívám. Zdá se mi to jen?“ svěřil se kamarád, který byl také pozván do Bavorska na mezinárodní setkání sítě street-paperů. Škoda, že Piráti nenavazují i na jiné pirátské hodnoty, například na sdílení.


Wir sind Bayern

Mariánský sloup na stejnojmenném náměstí v centru Mnichova je srdcem katolického Bavorska i značkou jeho metropole. Stejně jako jeho o něco mladší pražský bratříček, o kterém jsme psali v minulém čísle Nového Prostoru (viz NP 421), také mnichovský sloup byl vztyčen v roce 1638 jako výraz vděku za boží pomoc při obsazení Švédy a také zde přitom Maxmilián Bavorský srazil hřebínek měšťanům, kteří dosud měli podobu náměstí pod palcem. Na podstavci sloupu dnes čteme jména Jana Pavla II., který navštívil sloup v roce 1980, a jeho nástupce Benedikta XVI. Když byl ještě jako kardinál Ratzinger v roce 2005 zvolen papežem, bulvární Bild koncernu Axel Springer vyšel s palcovým titulkem „My jsme papež!“ na první straně. Naopak když se dnešní hlava církve vyjádřila benevolentně k homosexuálním vztahům, v Německu to prý nepříjemně zavibrovalo.

Ani pod panenkou Marií ale nedojde člověk kýženého klidu. Již před půlnocí parkuje u Mariánského sloupu obří jeřáb, u kterého pracuje parta dělníků. „Odvážet sloup? Ne, to až zítra,“ směje se jeden z nich, „dneska musíme dostat dva obří betonové kvádry na dvůr přes střechu radnice.“. Kolem nás přitom proudí skupiny fanoušků oblečených do červených trikotů a už je slyšet i češtinu. Ten večer se přeci hrála první představení mezinárodně obsazeného dvoudenního fotbalového turnaje Audi Cup.

Také před pulsujícím barem v centru města postává několik mužů po třicítce v klubových dresech a žena oděná do bavorského kroje. Jsou spokojení, jejich Bayern porazil toho večera brazilské Sao Paulo dvoubrankovým rozdílem, a mohli tak radostně očekávat nadcházející finále proti Manchesteru City. Zároveň ale prozrazovali jistou únavu a mimoděk dávali najevo, že v Mnichově s velkoměstským espritem si připadají i trochu ztraceni. „Přijeli jsme ze čtyřsetkilometrové dálky. A je to tu drahý,“ říkali.

To vše se ale stalo až poté, co si mysleli, že půjdou dovnitř do baru. V tu chvíli se ale na chodníku objevila skupina hromotluků a zahradila jim cestu. Ke konfliktu sice nedošlo, z německé skupinky ale vylétlo ostré Krieg – válka. Černý vyhazovač, poloprofesionální hráč amerického fotbalu, který si na léto zajel přivydělat do Mnichova, mi pak vysvětloval: „Dostali jsme pokyn, tak jsme šli. V Německu jsme tři týdny a také nám se už několikrát stalo, že nás vyhodili z hospody. S lidmi se tady jinak zachází na základě barvy pleti. Ale můžu ti říct, že já mám spaní klidný.“ Stejně jako několika lidí před ním jsem se i jeho zeptal, jestli v Mnichově není náhodou cítit nějaké napětí. Poprvé jsem neutržil zcela nechápavou reakci. „To se vsaď, brácho.“

Video nápisu „Vy všichni se bojíte svého šéfa!“ z mnichovské čtvrti Haidhausen si můžete prohlédnout ve facebookové skupině Nový Prostor a jeho přátelé.

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nemůžu všechno kontrolovat / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.451 > Rozhovor Když jsme dělali kdysi rozhovor s WWW (NP 327), ženskou část skupiny a také architektku Milesu Anděru Zrnić jsme z něj vynechali. Udělali jsme velkou chybu. číst dále Zapomeňte na rok 1968 - S Danielem Cohn-Benditem o minulosti, evropských vyhlídkách a českých zelených / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.329 > Rozhovor Během studentských bouří ve francii v roce 1968 si Daniel Cohn-Bendit vysloužil přezdívku „Rudý Danny“. Od té doby ale uplynulo moře času a dnes sedí v evropském parlamentu za zelené. Přivolává ekologickou revoluci a obává se, aby lidé v časech krize Nespadli do náruče ultrapravice.    číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále
celý archiv