Věnujete se dějinám odboje, jak jste se k nim dostal?
Byl jsem za války dětským svědkem, to hnutí na mě ohromně zapůsobilo. Ale nepobízela mne kritičnost, spíš touha oslavit obyčejné lidi jako hrdiny. Přesto jsem se musel střetávat s pamětníky, kterým pravda nebyla dost vznešená. To je úděl asi každého historika současných dějin.
Na fakultě mne nenaučili nic, byla to oblbovna. Zkusil jsem přestoupit do Brna, tím jsem přišel o kolej, a tak jsem si vyzkoušel úděl bezdomovce – což se dalo chápat jako praktická výuka o každodenním životě odbojáře. Přespával jsem v lesoparku v Pisárkách. Tehdy byly ovšem poměry lidštější než dnes, chudák se mohl ohřát v každé čekárně, někde vám i zatopili. Na Hlavním nádraží jste mohl přetlouci celou noc, jen bylo třeba dát pozor na půlnoční hlídku, která kontrolovala legitimace. Na brněnské fakultě jsem ovšem našel ještě větší blbárnu, a tak mě pražská fakulta po roce přijala jako ztraceného syna, jen s podmínkou, že nebudu od učitelů nic žádat. Co chtít v daných poměrech víc...
Ožehavý odboj
Co říkali profesoři, když jste jako téma diplomové práce ohlásil partyzánské hnutí?
Byl jsem hlupák. Mohl jsem napsat slohové cvičení o nějaké stávce, pokud možno ještě za Rakouska, jako každý jiný, mít pokoj a dělat si své. Jenomže já byl vsěgda gotov svádět boj o základní otázky.
Hlavní námitka zněla: – Kde k tomu máte prameny? – Já si tehdy naivně představoval, že dějepis je to, co se stalo, a tak říkám: – Takže se ty události snad nestaly, když o nich nemáme papíry? – Tenkrát nebylo zvykem pracovat s pamětníky. To se považovalo za něco podřadného nebo doplňujícího, tzv. k charakteristice ovzduší... Správný pozitivistický historik si nedovedl představit, že by se údaje měly zjišťovat jinak než z písemných dokumentů. Ilegální hnutí logicky minimalizuje psané prameny, tudíž i zájem historiků.
Mimochodem, je vskutku skandální a v evropském měřítku ojedinělé, jak vláda a kulturní instituce po roce 1945, včetně profesionálních historiků vlivných ve všech partajích, neučinili vůbec nic pro záchranu paměti odboje. Druhý skandál je v tom, že to za desetiletí nikdo nezaznamenal. Ostatně jsem s tématem partyzánů narážel i politicky, aniž bych to tehdy tušil.
V čem bylo tehdy téma partyzánů ožehavé?
Začal jsem na tom pracovat v roce 1954, dva roky po popravě Slánského. Ten byl šéfem partyzánského štábu a v souboji klanů v KSČ se opíral o partyzány. Kromě toho vůdčí komunisté po roce 1945 zjistili, jak hluboké bylo prorůstání komunistické (stejně jako každé jiné) ilegality nacistickými agenturami. Tím začala ta nedůvěra a shánění materiálů soudruh na soudruha.
Represe uvnitř strany hodně dopadaly na partyzány, interbrigadisty ze španělské občanské války atd... Někdy se říká, že v tom byl strach z komunistů, kteří opravdu bojovali.
Samozřejmě. Vedle toho zapůsobil ten traumatizující fakt gestapáckých agentur, který se nesměl před veřejností přiznat – stal se státním tajemstvím. O tom všem jsem samozřejmě tehdy neměl ani tušení. Když jsem objížděl pamětníky a zapisoval jejich vyprávění, tak za mnou jezdil estébák na motorce a zaznamenával si, co jsem kde chtěl. Já z toho měl legraci – vůbec jsem si nepřipustil, že by to mohlo znamenat problém.
Pustil jste se tedy do zaznamenávání vzpomínek pamětníků…
Ano. Ale nebyl jsem takový idiot, abych bral za ověřený fakt, co mi kdo řekl. Musel jsem hledat vlastní cestu, jak se dobrat pravdy: srovnávat výpovědi, ale hlavně si uvědomit, že každá paměť má přirozená omezení. Člověk nejenže zapomíná, ale také své vzpomínky modifikuje, aniž by to tušil, a to je mnohem horší. Tvrdíte něco, o čem jste upřímně přesvědčen, ale ve skutečnosti je to dodatečný dojem. Na to jsem musel přicházet sám. Poněkud mi pomohlo sledování justiční praxe; bohužel jsem se s ní setkával opět jen v úpadkové podobě nacistického a retribučního soudnictví.
Mluvil jste se stovkami partyzánů, v čem byl mimořádný Josef Serinek? Jako uprchlík z lágru v Letech měl odlišný osud…
Ano, utekl z „cikánského tábora“, který provozovaly protektorátní úřady podle zásady Ukážeme Němcům, že to umíme sami… sami dokážeme spravovat zemi… a taky si sami poradíme s „cikánským zlořádem“. V Birkenau pak Serinkovi nacisti zabili pět dětí i ženu.
Jeho černá tvář ho samozřejmě okamžitě identifikovala – že má být stíhán a dopraven na nejbližší četnickou stanici a potažmo do Birkenau. Ale zároveň, ocituju faráře Říčana z Veselí: – Jeho černá tvář dodávala mu důvěryhodnosti. – Prostě věděli, že tohle je jistě uprchlík.
Že to nemůže být provokatér?
Ano. A za tím je naprosto jiný poměr k nacismu, ale vůbec k celému světu. Také toto patří k české tradici a Serinek o tom svědčí. Popisuje, jak ho všude štvali, když někdo viděl cikána, celá vesnice se shromáždila a hnala ho… A potom přijde na Vysočinu a je v úplně jiném světě. Setká se s dětmi, nejenže mu přinesou chleba, ale hned mu i stavějí chatrč. On utíká, potká místní, a ti mu říkají: – Ale prosím vás, co utíkáte, vždyť to jsou naše děti, copak vám by tu někdo ublížil?
Víte, já o tom nedovedu mluvit chladnokrevně, já jsem ty lidi poznal a je to můj nejsilnější zážitek z pátrání po památkách odboje. Ten svět je dnes mrtev, nepřežil Husáka – ale já ho ještě mohl zachytit, já je ještě poznal! Byli chudí, ale vzdělaní a hlavně přirozeně důstojní a šlechetní. Přišel jsem do vesnice, za podlahu měli tenkrát jen ušlapaný jíl a elektřinu jim zavedli až nedávno, jako odměnu za odboj. Chtěl jsem se vždy k vypravěčům nejdříve přiblížit, rozmlouváme o všem možném a tu praví jeden takový muž, jaký se podle současných představ má starat hlavně o materiální blaho rodiny: – Heleď, hochu, co ty tomu teda říkáš? Mně se ten komunistický režim vcelku líbí. Oni jsou často blázni, ale chtějí být spravedliví. Ale to mně vysvětli, to mně nejde do hlavy: proč oni nemají rádi Dostojevského? – Málokdo by dnes uvěřil, že ten příběh je skutečný…
Ta vesnice se jmenovala Samotín, kolonisti tam do hlubokých lesů přišli až na konci 17. století. Kolonizace byla vždy příležitostí k záchraně pro perzekvované, v tomto případě pro poslední východočeské, případně třebíčské husity. Serinek tento svět skvěle zachycuje a dokonce ho mimoděk i správně vysvětluje.
Serinek pak založil oddíl?
Vypráví obšírně o potížích každodenního života, z nichž se po dvou letech, z praktické potřeby a víceméně spontánně rodí partyzánský oddíl. Stejně plasticky vysvětluje, jak žádná domácí organizovaná síla nebyla schopna toto spontánně vznikající hnutí podchytit – takže z procesu vyšla vcelku přirozeně jako vítěz Moskva, která to dokázala.
Nejdeme tam
Jak na vás působil Serinek jako člověk?
Byl poloslepý, nahluchlý a ke všemu ještě kulhal: to jsou hned tři neblahé nevýhody pro štvance, které může vyvážit jen zcela mimořádná přirozená inteligence a schopnost rychle se orientovat za každé situace. Nechtěl bych ale připustit, že člověka definuje především jeho IQ, a tak odpovídám: byl šlechetný a spravedlivý. Navíc si uměl získávat respekt, lidé mu důvěřovali a brali si ho za rozhodčího.
Pozoruhodná je hořkost, která prostupuje celé vzpomínky, kritický odstup od vlastních činů a spousta dvojakých postojů. Složitý vztah měl k romské pospolitosti. Byl hrdý, že cikán byl v romantické literatuře symbolem svobody, sám vypráví bohatýrské historie, jaký to byl odvážný lid. – Ti kdyby věděli, co je čeká, ti by se nedali… Ale jindy, když si toho třeba ani není vědom, tak tím vyprávěním proniká nespokojenost a rozhořčení, že si Romové všechno dali líbit a nedokázali se zorganizovat na odpor. Vypráví, a to jsem nemohl nijak ověřit, že se někdy ve třicátých letech prý snažil svolat sjezd Romů. – Marně jsem je přesvědčoval, že jenom romská solidarita je může uchránit.
Cítil se jako komunista, a přitom neskrýval, že byl naprosto zklamaný komunista. Také k Sovětům měl dvojaký postoj. Byl to člověk moudrý a vnitřně bohatý.
Co ho zklamalo?
Cítil, že i druhá revoluce ho ponechá na okraji, kde byl vždycky a kde musí zůstat. Bylo pod jeho důstojnost říci, že je odstrkávaný jako Cikán. Ale vždycky dal najevo, že své marginalizování považuje za slabost většiny a její revoluce, nikoli svou.
Když utekl z tábora v Letech, už mu bylo přes čtyřicet…
Měl zkušenost z obou světových válek. V té první patřil k tzv. zelenému kádru, bandě dezertérů. Tohle období trochu provokativně vyzdvihuju, protože mínění většiny znělo: – Naši bojujou a tihle se flákaj. Jako by jediná přiměřená reakce na to šílenství a vraždění nebyla reakce těch cikánů – Nejdeme tam. Serinek začal tím, že uprchl z maršbatalionu a byl v cikánské partě dezertérů v Českém lese. Marně jsem o tom sháněl dokumenty, muzea se tím nechtěla zabývat. Ostatně, co mi bude vznešené Muzeum T. G. Masaryka v Rakovníku odpovídat na dotaz po cikánské bandě (smích).
Tu jeho partu pak někde na Radbuze rozbili, on sám byl přitom postřelen. Byl odsouzen k několika letům vězení, která dosluhoval ještě za republiky. Četníci ho i pak pronásledovali. A tak byl donucen kočovat, ačkoli jeho předkové už byli usedlí jako většina českých cikánů vyvražděných nacisty.
V čem byla dvojakost jeho vztahu k Sovětům?
Vytlačili ho na okraj a to jim neodpustil. I obecně cítil známý ruský vztah „staršího bratra“. Vysmívá se všem Sovětům pro jejich fanatismus a uctívání Stalina. Ale zároveň měl s několika ruskými vojáky skvělé vztahy.
Další zápasy
Příběh odboje vás vedl ke kritickému pohledu už v šedesátých letech. S tím jste asi byl mezi ostatními historiky trochu osamocen…
No ne trochu, ale hodně (smích). Takže jsem si na toto postavení zvykl a nepřekvapuje mne, že v něm setrvávám navzdory všem převratům a přestavbám.
Téma odboje se pro vás stalo nečekaně aktuální po sovětské okupaci…
Ne, to není pravda. Mé články o české politice ústupků a takzvaného menšího zla, které se stává zlem největším, jsem napsal už na podzim 1967. Nevznikly pod dojmem dubčekovské politiky, ale na základě studia dějin a měly varovat. Také byly šířeny již na jaře 1968. Není mou vinou, že mně nikdo nenaslouchal. Víckrát jsem varoval před důsledky, které si každý soudný člověk mohl spočítat, a vždycky marně. Dubčekovskou garnituru jsem samozřejmě podporoval, třebaže jsem věděl, že bude kapitulovat. Avšak podporoval jsem ji vždy jako nezávislý.
Pak jste se podílel na opozičních skupinách, byl jste vězněn…
Člověk vždycky vychází z toho, co bylo předtím. Což bylo Maďarsko 1956 a deportace. Myslel jsem, že mě nejspíš čeká Sibiř, a byl jsem příjemně překvapen, že to tak není.
Mnozí účastníci těch aktivit se chovali způsobem, který musel skončit špatně. Měli pocit, že jsou pořád ti páni, že se jim nemůže nic stát: – Vždyť neděláme nic špatného… Nechtěl jsem třeba, aby se důležité informace sdělovaly po telefonu. A tak jsem si „hrál na konspiraci“, kdežto oni „demonstrovali, že jsou legální“. Bylo to marné, ke konspiraci nemůžete vychovávat dodatečně…
Když jsem se na podzim 1970 poprvé vrátil z kriminálu, tenkrát po třinácti měsících, přišel za mnou jistý pan Salivar, který předtím seděl deset let. Přišel mi říci dvě věci: jednak abych se necítil jako geroj a jednak že by se mnou chtěl spolupracovat. To byla velice vzácná výjimka. Vězni padesátých let, a to říkám s porozuměním pro ubohý, mučený lidi, kteří měli mnohem horší podmínky než my, se už ničeho neúčastnili. Byli zdrcení, rozmačkaní a často také násilím získaní jako informátoři. Řekl mi: – Podívejte se, kdo seděl rok, ten neseděl. To jsem byl jako já. Kdo seděl rok, ten tam vůbec nebyl. Tři roky, to taky není nic. Pět roků, to se dá vydržet. Ale deset roků, to je moc. – To mi utkvělo v paměti. Člověk není stavěný na to, aby žil v nesvobodě. A není možné, aby bez takového či onakého traumatu dlouholetý kriminál přečkal.
Jenomže, víte, to je jenom jedna, řekněme lidská stránka věci. Registrujeme ji. Jako historikové ovšem nesmíme ignorovat stránku druhou, která může být případně nazvána nelidskou. A tou je konstatování faktu, že například v sousedním Polsku naprosto nebylo výjimkou, že bojovník z odboje proti nacistům bojoval dál po boku svých synů a nakonec i vnuků, a to v nesrovnatelně těžších podmínkách. Je pozoruhodné, jak je naše veřejnost alergická na tuto samozřejmost, která je pro každého objektivního pozorovatele na úrovni banality. Tato banalita vysvětluje to nejpodstatnější, co se týká Čechů.
Nestatečnost většiny Čechů je vaše časté téma…
Úplně odjinud – když nás zavřeli, tak Havel nebo Vaculík přišli na myšlenku petice českých spisovatelů: – Přihlédněme k lidským aspektům, budou Vánoce – prostě sentimentalismus, svíčky, hnus, ale obrácený v dobrém smyslu – přihlédněme k tomu, a bez ohledu na to, zda se něčeho dopustili, tak je propusťte. – Asi to příliš ironizuju, ale šlo prostě o petici, která zdůraznila, že se nikdo nechce ztotožňovat s našimi postoji, ale že není pěkné, když se u nás zavírá. Asi třicet spisovatelů to podepsalo – a pak začali odvolávat. Je něco ubožejšího než podepsat takovouhle prosbu, a když pán zadupe, odvolávat podpisy? Přitom to někdy byli lidé zavření za války…
Víte, ptávali se mě na Mašíny. Nemohu schválit vraždu nevinného člověka. Jestli je moje svoboda uskutečnitelná jen za cenu vraždy nevinného, tak svobodu za tuhle cenu nechci a nedokážu si představit, že může být veleben někdo, kdo učiní opačný závěr. Nicméně si také myslím, že extrémní reakce, jako např. reakce bratří Mašínů, jsou pochopitelné a vyrůstají z takovéhle totální zbabělosti celé společnosti. Kdo se z toho chce osvobodit, činí výstřelky. Chorobná společnost produkuje chorobnou negaci. Ať už je to reakce mašínovská, nebo reakce panického, bláznivého strachu, který není ani zištný, spíš je to strach ze svobody, z nekonvenčnosti.
Po návratu z vězení jste podepsal Chartu 77, začal vydávat samizdatový časopis Dialogy atd. Ale někteří lidé vám měli za zlé, že jste v roce 1980 odešel do emigrace…
Chartu jsem podepsal, ale nezúčastnil jsem se práce na textu, který jsem považoval za nijaký. Přišel jsem s myšlenkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a spolupracoval na jeho ustavení, které je ovšem zásluhou především manželů Petra Uhla a Anny Šabatové. Ostatní moje projekty byly skoro všechny bezúspěšné – což neříkám jako sebekritiku.
Ta malá odezva byla důvodem vašeho odchodu?
Ano. Nehledě na to, že jsem chtěl poznat, jak to tam vypadá. Výčitku, že nemám odcházet, jsem odmítal už tenkrát. Dnes bych dodal, že jsem pro svou orientaci v dalším zápase nutně potřeboval vědět, jak vypadá Západ, který jsem do té doby vůbec neznal. Ocenění, zda jsem v emigraci byl co platný zápasu proti Husákovu režimu, ponechávám klidně tehdejší StB.
V emigraci jste poznal trockisty kolem Pierra Lamberta…
Ne hned, teprve v souvislosti s proslulým kamionem Jana Kavana v máji 1981. Ten příběh v důsledcích poznamenal můj život. Určitě neblaze poznamenal český disent, nad čímž mohu jen pokrčit rameny.
Jan Kavan se na mne obrátil s naléhavou prosbou o pomoc jeho agentuře Palach Press sídlící v Londýně, nejefektivnější exilové instituci. Navštěvoval jsem s ním různé činitele, když tu přijel kamion s posádkou francouzských trockistů, kteří obstarávali Kavanovi tajnou dopravu literatury do Prahy. Pomáhal jsem i technicky, spolu s fotografem Ivanem Kynclem jsme odjeli do jedné garáže na londýnském předměstí, a tam jsme kamion naložili a smontovali.
Pak došla zpráva, že kamion byl na hranici i s posádkou zadržen. Nepřátelé Jana Kavana mezi českými emigranty začali pokřik, chtěli využít nehody k jeho „popravě“ a já razantně vystoupil proti nim. Mnohým jsem ovšem ležel v žaludku ještě více než Kavan. Roznesli o mně, že jsem prý do zásilky vložil adresy svých spolupracovníků, a tím zavinil zatýkání v Praze. K fámě jsem zčásti sám přispěl tím, že jsem – z ohledu na lidi doma i konspiraci venku – odmítl jakékoli veřejné vyjádření. Na tom jsem setrval i poté, co věc z jiných důvodů začal projednávat britský soud.
Teprve po deseti letech, v roce 1991, mne Britové znovu vyzvali, abych promluvil, když hrozba i celý pražský režim pominuly. Soud pak (i na základě údajů bývalé StB) konstatoval, že v zásilce vskutku byly adresy, jejichž vložení do zásilky si prosadil Pavel Tigrid, bohužel tehdy další partner mise do Prahy.
S lidmi, kteří tehdy pomlouvali, anebo znali pravdu a mlčeli, jsem přerušoval styky. A když disidenti v Praze ze své domnělé mravní výše začali „vyzývat exil ke smíru“, přerušil jsem styky i s nimi. Naopak s Lambertem jsem se sblížil a s jeho skupinou začal spolupráci, která bez potřeby trapných politických kotrmelců trvá už více než třicet let.
Spolupracujete tedy s Mezinárodní dohodou pracujících, vydáváte její česko-slovenský Bulletin…
Mezinárodní dohoda pracujících vznikla v době první války v Zálivu 1990 jako útvar nového typu. Nemá členství, nevstupuje do konkurence s jinými organizacemi a neklade na účastníky svých aktivit žádné ideologické nároky. Původně chtěla sdružovat politické strany, odborové organizace i jednotlivé aktivisty z celého světa jen k výměně zkušeností. Po dvaceti letech se ovšem čas od času projevila jako účinný nástroj zápasu, zejména v kampani proti tzv. evropské ústavě, při obhajobě konvencí Mezinárodní organizace práce apod. Také se dnes strukturuje v rámci jednotlivých kontinentů. Všude bojuje proti privatizaci. Česko-slovenský Bulletin připravuje skupina několika Slováků a Čechů, která se neformálně utvořila. Dohodě vděčíme třeba za mimořádný úspěch petice Nikoli naším jménem, která u nás před deseti lety zahájila kampaň proti válce v Iráku.
Když se s odstupem podíváte na svou činnost, opoziční před převratem roku 1989 i po něm, dělal byste něco jinak?
Nešel jsem do opozičních aktivit s představou o obnově kapitalismu. Dnes se tedy musím chtě nechtě zabývat otázkou, zda jsme nějak selhali.
Rozhodně jsme nedocenili, že existuje kapitalismus, který není poražen, a uvěřili jsme tomu, že sociální práva, která byla na kapitalismu vybojovány díky socialistickému hnutí a ruské revoluci, nebyla vynucena. Považovali jsme je za civilizační vymoženosti, které jsou nezvratné, stejně jako základní úcta k lidskému životu. Ukázalo se, že to byl omyl.
A existovala jiná možnost?
Myslím, že alternativa byla možná, kdyby existovala jednotná vůle přinejmenším v rámci východní Evropy. Byl jsem pro nejužší kooperaci opozičních hnutí východoevropských zemí, právě tomu jsem věnoval všechny své síly. Navrhl jsem všem východním opozicím zásadu, že všichni dáme přednost každému demokratickému spojenci z Východu před každým spojencem ze Západu. Jenže přednost měl vždy spojenec ze Západu, protože ten platil. To pak ovšem nebylo autentické hnutí, ale hnutí, o kterém se rozhodovalo jinde.
Co považujete za nejdůležitější dnes?
Důležitá je praxe, konkrétní konflikty práce a kapitálu, třídní boj. Jenže už samo to sousloví je v našem prostředí strašák, i mnozí komunisté třídní boj najednou „odmítají“. Přijde mi to komické – je to jako odmítat slunce nebo vzduch. Je to přece realita, daná konfliktností zájmů. Jiná věc jsou formy toho boje, které je potřeba kultivovat, nemá jít o válku. Ale odmítat třídní boj jako takový znamená ve skutečnosti odmítat právo těch slabších, aby se bránili. Popírání třídního boje je popření demokracie ve společnosti – veškerá politická demokracie předpokládá, že se protiklady projeví.
A dál – je potřeba bojovat o základní hodnotu lidské solidarity. Je zajímavé, že když řeknete nějaké takové slovo, každý si to vyloží tak, že mluvíte falešně, jako falešný patos. Bratrství, to u nás zní jako fráze. A přitom jsou solidarita a vzájemná pomoc základní hodnoty, které patří k samotné podstatě člověka. Pro člověka, který nemá ani střechu nad hlavou, je základní prostředek, kterým si může pomoct, právě spolupráce. Nesmí konkurovat stejně postiženým, musí se spolu s nimi dát do boje za svá práva.
Mnohá média nám sugerují pohrdání chudými. Pokud ale někdo zasluhuje pohrdání, je to ten, koho nepohoršuje situace, kdy se jeho lidskému bratru upírá střecha nad hlavou. Kdo se na to jen dívá a nevzrušuje ho to. Právo na bydlení nepatří do souboru klasických měšťanských práv, ale je to nezadatelné právo lidské bytosti. A pokud to společnost není schopna zajistit, tak je to režim, který je hoden opovržení a toho, aby se proti němu revoltovalo. A pokud to někdo neuznává, zpronevěřuje se své lidskosti.
Jan Tesař (1933) – historik odboje a druhé světové války. V letech 1969–1970 a 1971–1976 byl vězněn. Po návratu podepsal Chartu 77 a inicioval založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Roku 1979 byl znovu zatčen a roku 1980 přijal nabídku k vystěhování. V exilu v Paříži spolupracoval s polskou opozicí a s francouzskými trockisty, od počátku devadesátých let vydává česko-slovenský Bulletin Mezinárodní dohody pracujících.
Na konci osmdesátých let napsal studii Mnichovský komplex jako „příspěvek k etologii Čechů“ (knižně 2000). Studie o počátcích protektorátu napsané koncem šedesátých let shrnuje Traktát o záchraně národa (2005). Zamlčená diagnóza (2003) se věnuje zneužití psychiatrie za normalizace. Nyní připravuje v nakladatelství Triáda Českou cikánskou rapsodii – kritické vydání vzpomínek partyzána Josefa Serinka.
Josef Serinek (1900–1973) – český cikán, uprchlík z tábora v Letech a partyzán. Začátkem srpna 1942 byl s rodinou transportován do koncentračního tábora v Letech, odkud 15. září 1942 uprchl. Jeho žena a pět dětí zahynuly v koncentračním táboře Birkenau. Serinek se dostal na Vysočinu, kde založil partyzánský oddíl, složený především z ruských uprchlíků. V říjnu 1944 provedl známý přepad četnické stanice v Přibyslavi a za květnového povstání bojoval o Bystřici nad Pernštejnem.
