NP č.422 > Kultura | LiteraturaNevítaný nájemník za zdíDáša Beníšková

Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička a k mističce začal chybět majitel. Zbytek obyvatel domečku jakoby si toho ani nevšiml a dál si žil svou nepovedenou říkanku o životě, kdyby do jejich ochranné atmosféry nezasáhl neodbytný policista.

 

Ústředním hrdinou románu Nely Rywikové by bez problémů mohl být mladý policista, motorkář v kožené bundě vyšetřující vraždu; či pohřešovaný a zřejmě i zavražděný Martin Prchal. Jenže v centru pozornosti stojí poněkud statický prvek – dům a jeho obyvatelé, pro které je neměnnost a všednodenní fádnost stejně charakteristická. Dům číslo 6, který vtiskl název i celé knize, stojí jako poslední přeživší voják na okraji Ostravy, s těžebními věžemi jako výhrůžně vztyčenými pařátky v pozadí. Z prestižního domu postaveného pro zasloužilé horníky a důlní zaměstnance se stala chátrající barabizna, shromažďující vyhaslé jedince, kteří se zuby nehty drží zavedeného koloritu, ač jim nad jejich rezervací visí nápis „k vyhynutí“.


Nevítaný hrdina


Ze specifického prostředí, jako vystřiženého ze Zolova Germinalu, determinace přímo čiší. Obyvatelé domu jsou odchovanci svého regionu a sociálního zázemí, zdánlivě lapeni bez naděje na změnu. Do jejich životů ale vstoupí Martin Prchal, který jako jediný nechce, aby byl dům zbořen, čemuž by se zabránilo tím, kdyby si nájemníci své byty odkoupili. Jenže z Prchala se nestává zachránce, nýbrž narušitel – nemít nic znamená v očích sousedů nemít starosti a zodpovědnost, ať se o ně postará město a dá jim krásné nové byty v zástavbě. A proto se Prchalova nevítaná aktivita trestá tím nejvyšším možným způsobem. Na místo se tak dostává policista Vejnar, aby vyšetřil jeho smrt. Jenže všechny stopy vedou zpátky do domu…


Debutující autorka přináší na český trh knihu, která je detektivkou jen tak mimochodem. Bedlivě se věnuje psychologii postav, jejich historii skoro až do třetího pokolení a vnějšímu prostředí, tedy prvkům, které v tomto žánru děj často zpomalují. Vztahy mezi postavami se odkrývají postupně, autorka je dávkuje klidným tempem beze spěchu. Jakmile policista v rámci vyšetřování objeví novou skutečnost, vypravěč ji ihned zasadí do kontextu, aby čtenář neměl ani tu nejmenší nejasnost. Tomuto přístupu se dlouho vymyká jen informace o totožnosti a motivu vraha, ale ani tu si Rywiková nenechá dlouho pro sebe. Obdobnou informativnost, ač ve velmi příjemné zhutněné verzi, vkládá autorka i do titulků u každé kapitoly. Ty velmi umně vystihují obsah patřičné kapitoly a z jejich seznamu na konci knihy by skoro šlo vyčíst celou zápletku a její průběh.


Šeď nad zemí i pod zemí


Přestože vyšetřovatelem není žádný zvídavý důchodce, otravně si všímající každičkého detailu, ale profesionální policista z kriminálky, děj se nehemží přestřelkami, honičkami, ba ani policejními metodami vyšetřování. Když už se mluví o policistech, jedná se spíše o povzdech nad jejich těžkým životem – neustálými souboji s partnerkami, které netolerují pracovní nasazení svých mužů, takže jsou nuceni nocovat na gauči v kanceláři. Autorka zcela jednoznačně věnuje víc energie charakteristikám svých postav a jejich příběhovosti než metodám policejního výzkumu, ve kterých se omezí pouze na schopnost policisty vyměnit zámek za zlomek vteřiny.


I když je vyprávění plynulé, svižné tempo, tolik typické pro kriminální romány, postrádá. Několik stránek před koncem rozhodně nebudete mít pocit, že musíte do práce ohlásit, že vás přemohl černý kašel a záškrt, abyste knihu mohli v klidu dočíst. Rywiková je autorka, která jednoznačně nepíše v křeči, a jen čas a další píle ukáží, zdali přeci jen při čtení jejích knih nezvednete telefon a nenahlásíte si áčko.


Nela Rywiková: Dům č. 6, Host, 2013, 280 stran


Knižní novinky

 

Penelope Fitzgeraldová: Na vodě

Plus, 2013, 168 stran

Spisovatel Sebastian Faulks prohlásil, že „číst román od Penelope Fitzgeraldové je jako vyjet si na výlet v osobitém autě. Všechno ve voze je špičkové kvality – motor, karosérie i interiér vás naplňují důvěrou. Pak zhruba po jednom kilometru někdo vyhodí z okna volant.“ Ironická próza Na vodě o životě hausbótové kolonie na Temži autorce vynesla po zásluze nejprestižnější britskou literární cenu, Booker Prize.


Jan Folný: Buzíčci

Host, 2013, 250 stran

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Už sám název knihy jako by naznačoval autorův postoj ke svým „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Folný dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.


 

 


autor / Dáša Beníšková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv