Trojkokot, Bajkonur či Bilakova jehla, která nenávratně zničila městské panorama – Praha nemohla svého času přijít nově postavenému televiznímu vysílači na jméno. K demontáži, kterou tehdy někteří žádali, nakonec nedošlo. Vášně ale tři stříbřité tubusy vzbuzovat nepřestaly, ačkoli pro včerejší kritiky občas nabraly možná trochu překvapivý směr. Letitý veřejný nepřítel, kterého by jedni nejraději vzali ztečí, se totiž pro jiné stal během let symbolem otevřeného velkoměsta, futuristickým středobodem Prahy… Nebo třeba kosmickou raketou, která se chystá i s Prahou vystřelit vesmírem vstříc tajemné hi-tech budoucnosti, jak kdysi o věži nadšeně napsali redaktoři časopisu Živel.
ROZVÁŠNĚNÉ VLNĚNÍ
Trochu stranou emočních výbojů, které si věž vyměňuje s těmi, co žijí ve městě pod ní, přitom stojí její architekt Václav Aulický. Z toho, s jakým nadšením vypráví o vzduchotechnice a vytápění (věž je v tomto ohledu z 85 % energeticky soběstačná), konstrukčních parametrech kabin ( jsou vodotěsné, postavené na stejném principu jako lodě) a dalších technických finesách, je záhy zřejmé, že na „svou“ věž přes všechny peripetie nezanevřel. Zároveň ale otevřeně přiznává, že sám vysílač vnímá do jisté míry kontroverzně: „Je jasné, že když se na to díváte z Letné nebo z Pražského hradu, tak si říkáte, že to je docela prda. Na druhou stranu, třeba od Kobylis a z dalších míst vypadá myslím celkem dobře.“
Mnohem více než obtížně hodnotitelný zásah do panoramatu Prahy poznamenala renomé věže normalizační doba jejího vzniku. V souvislosti s nešťastným načasováním politoval kdysi futuristickou stavbu i geolog a filosof Václav Cílek, který jí zároveň v případě, že by vznikla o pár let dřív, prorokoval podobně dobré přijetí, jaké má třeba televizní věž na berlínském Alexanderplatzu. Žižkovskému vysílači přitom asi nejzásadněji uškodily dobové fámy o tom, že bude sloužit jako rušička vysílání rádia Svobodná Evropa či že bude do svého okolí vysílat škodlivé elektromagnetické záření (následná měření nezávislé mezinárodní komise ukázala, že záření je hluboko pod všemi stanovenými normami).
Komplikace přitom neprovázely jen uvedení vysílače do provozu, ale už samotný počátek jeho výstavby. Vysílač, který měl původně stát na Petříně, kde by panoramatu Prahy uštědřil nekompromisní knock-out, měl podle prvních návrhů vypadat úplně jinak. „Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného nevzhledného železobetonového komínu s kabinou. Byl to docela boj, ale nakonec jsme si to obhájili,“, říká se zadostiučiněním Aulický.
I KDYBY JI ZBOURALI…
Ke sporům, které proběhly kolem dostavby věže po listopadu 1989, přistupuje architekt s pokorou. Neskrývá ale, že dění kolem ní se ho často bolestivě dotýkalo: „S odstupem času to beru tak, že i když jsem nebyl ve straně a např. v červnu 1989 jsem podepsal Několik vět, tak jsem nebyl žádný disident. Neseděl jsem doma, ale normálně jsem pracoval, navzdory době, která byla – to, co jsem zažil poté, proto beru jako takové kataklyzma, daň za to, že jsem někam nezalezl.“
Přes kritiku ze všech stran i vlastní výhrady k umístění věže, kterou by býval mnohem raději viděl ještě o kus dál od centra – na vrchu sv. Kříže, kde by navíc nemusela být tak vysoká – má „svůj“ vysílač rád. „To, co se vám podaří realizovat, to je kousek vás samých. Je to vaše dítě a to zkrátka nemůžete opustit. Žižkovský vysílač není moje nejmilejší stavba, ale ten vzájemný vztah je silnější právě pro všechny ty peripetie, které ho provázely. Když vašeho potomka někdo nařkne z nepravostí a ono se nakonec ukáže, že je ve skutečnosti fajn, jste na něj o to víc hrdí,“ naráží Václav Aulický na dobu, kdy téměř rok čekal na výsledky měření intenzity elektromagnetického záření a kdy se kolem věže zároveň odehrálo nejvíc sporů. „S jistotou ale můžu říct, že i kdyby to tenkrát dopadlo špatně, kdyby nám věž zbourali, tak bych na ni v myšlenkách stejně nezanevřel,“ dodává na závěr s jistotou.
SURFOVÁNÍ PŘÍTOMNOSTÍ
Když se pak s fotografkou Eliškou přesouváme z pankrácké architektonické kanceláře do tatoo krámku, který sídlí na Žižkově jen kousek od propírané věže, máme dojem, jako bychom nejeli metrem, ale nasedli do příjemně seřízeného stroje času. Po ideologií týrané futuristické estetice nás čeká rozesmátá červenovlasá tatérka Tereza. Žižkovská věž jí vždycky fascinovala jako úchvatná stavba i jako symbol Žižkova, který má kvůli uvolněné atmosféře v Praze nejradši. Motiv věže jako tetování na ruku se tak vyloženě nabízel. Když se v závěru ptáme, co říká na hlasy, které Žižkovskou věž kritizují, odpovídá překvapeně: „Cože? Nechápu, jak se může někomu nelíbit…“
