NP č.342 > Téma číslaKřehké vztahy s vesmírnou raketouZuzana Brodilová, Tomáš Malík

Při pohledu na panorama Prahy se nedá přehlédnout - žižkovská televizní věž... Její architekt Václav Aulický tvrdí, že i "děti", na které si každý stěžuje, stojí za to mít rád.

 

Trojkokot, Bajkonur či Bilakova jehla, která nenávratně zničila městské panorama – Praha nemohla svého času přijít nově postavenému televiznímu vysílači na jméno. K demontáži, kterou tehdy někteří žádali, nakonec nedošlo. Vášně ale tři stříbřité tubusy vzbuzovat nepřestaly, ačkoli pro včerejší kritiky občas nabraly možná trochu překvapivý směr. Letitý veřejný nepřítel, kterého by jedni nejraději vzali ztečí, se totiž pro jiné stal během let symbolem otevřeného velkoměsta, futuristickým středobodem Prahy… Nebo třeba kosmickou raketou, která se chystá i s Prahou vystřelit vesmírem vstříc tajemné hi-tech budoucnosti, jak kdysi o věži nadšeně napsali redaktoři časopisu Živel.

 

ROZVÁŠNĚNÉ VLNĚNÍ

Trochu stranou emočních výbojů, které si věž vyměňuje s těmi, co žijí ve městě pod ní, přitom stojí její architekt Václav Aulický. Z toho, s jakým nadšením vypráví o vzduchotechnice a vytápění (věž je v tomto ohledu z 85 % energeticky soběstačná), konstrukčních parametrech kabin ( jsou vodotěsné, postavené na stejném principu jako lodě) a dalších technických finesách, je záhy zřejmé, že na „svou“ věž přes všechny peripetie nezanevřel. Zároveň ale otevřeně přiznává, že sám vysílač vnímá do jisté míry kontroverzně: „Je jasné, že když se na to díváte z Letné nebo z Pražského hradu, tak si říkáte, že to je docela prda. Na druhou stranu, třeba od Kobylis a z dalších míst vypadá myslím celkem dobře.“

Mnohem více než obtížně hodnotitelný zásah do panoramatu Prahy poznamenala renomé věže normalizační doba jejího vzniku. V souvislosti s nešťastným načasováním politoval kdysi futuristickou stavbu i geolog a filosof Václav Cílek, který jí zároveň v případě, že by vznikla o pár let dřív, prorokoval podobně dobré přijetí, jaké má třeba televizní věž na berlínském Alexanderplatzu. Žižkovskému vysílači přitom asi nejzásadněji uškodily dobové fámy o tom, že bude sloužit jako rušička vysílání rádia Svobodná Evropa či že bude do svého okolí vysílat škodlivé elektromagnetické záření (následná měření nezávislé mezinárodní komise ukázala, že záření je hluboko pod všemi stanovenými normami).

Komplikace přitom neprovázely jen uvedení vysílače do provozu, ale už samotný počátek jeho výstavby. Vysílač, který měl původně stát na Petříně, kde by panoramatu Prahy uštědřil nekompromisní knock-out, měl podle prvních návrhů vypadat úplně jinak. „Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného nevzhledného železobetonového komínu s kabinou. Byl to docela boj, ale nakonec jsme si to obhájili,“, říká se zadostiučiněním Aulický.

 

I KDYBY JI ZBOURALI…

Ke sporům, které proběhly kolem dostavby věže po listopadu 1989, přistupuje architekt s pokorou. Neskrývá ale, že dění kolem ní se ho často bolestivě dotýkalo: „S odstupem času to beru tak, že i když jsem nebyl ve straně a např. v červnu 1989 jsem podepsal Několik vět, tak jsem nebyl žádný disident. Neseděl jsem doma, ale normálně jsem pracoval, navzdory době, která byla – to, co jsem zažil poté, proto beru jako takové kataklyzma, daň za to, že jsem někam nezalezl.“

Přes kritiku ze všech stran i vlastní výhrady k umístění věže, kterou by býval mnohem raději viděl ještě o kus dál od centra – na vrchu sv. Kříže, kde by navíc nemusela být tak vysoká – má „svůj“ vysílač rád. „To, co se vám podaří realizovat, to je kousek vás samých. Je to vaše dítě a to zkrátka nemůžete opustit. Žižkovský vysílač není moje nejmilejší stavba, ale ten vzájemný vztah je silnější právě pro všechny ty peripetie, které ho provázely. Když vašeho potomka někdo nařkne z nepravostí a ono se nakonec ukáže, že je ve skutečnosti fajn, jste na něj o to víc hrdí,“ naráží Václav Aulický na dobu, kdy téměř rok čekal na výsledky měření intenzity elektromagnetického záření a kdy se kolem věže zároveň odehrálo nejvíc sporů. „S jistotou ale můžu říct, že i kdyby to tenkrát dopadlo špatně, kdyby nám věž zbourali, tak bych na ni v myšlenkách stejně nezanevřel,“ dodává na závěr s jistotou.

 

SURFOVÁNÍ PŘÍTOMNOSTÍ

Když se pak s fotografkou Eliškou přesouváme z pankrácké architektonické kanceláře do tatoo krámku, který sídlí na Žižkově jen kousek od propírané věže, máme dojem, jako bychom nejeli metrem, ale nasedli do příjemně seřízeného stroje času. Po ideologií týrané futuristické estetice nás čeká rozesmátá červenovlasá tatérka Tereza. Žižkovská věž jí vždycky fascinovala jako úchvatná stavba i jako symbol Žižkova, který má kvůli uvolněné atmosféře v Praze nejradši. Motiv věže jako tetování na ruku se tak vyloženě nabízel. Když se v závěru ptáme, co říká na hlasy, které Žižkovskou věž kritizují, odpovídá překvapeně: „Cože? Nechápu, jak se může někomu nelíbit…“

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Montekové a kapuleti dnes / Jaroslav Fiala > NP č.342 > Téma čísla Dramatik Oscar Wilde napsal, že jsme jen maskami, které na sebe bereme. Milostný vztah proti vůli nepřejícího okolí proto nemusí být tak tragický, jak se může na první pohled zdát. Maska není tvář, lze ji odložit - a tlaku okolí se jde vzepřít.   číst dále Jaderná genocida: Dějství první / Jaroslav Fiala > NP č.342 > Dějiny přítomnosti Psalo se o tom jako o nejdramatičtějším momentu studené války. Poté, co Američané objevili na Kubě sovětské jaderné rakety, uvalil prezident John F. Kennedy na ostrov námořní blokádu. Navzdory tomu směřovaly 24. října 1962 ke kubánským břehům sovětské lodi a atomová ponorka.   číst dále Na vážnější notu / Jan Stern > NP č.342 > Fejeton Vážení a milí, tak je to tady. Prosincové číslo, ergo číslo pomalu ale jistě vánoční. A s ním na mne dopadl i nemilosrdný ortel redakce: dodat „lehce vánoční fejeton“.   číst dále Gender a demokracie / Jitka Kolářová > NP č.342 > Ženská stránka Před pár dny dozněly oslavy kulatého výročí pádu socialismu. Ačkoli byly plné emocí, kritické zhodnocení uběhlých dvaceti let od pádu socialismu v nich chybělo. Jako příjemný kontrast proto působí publikace Gender a demokracie: 1989-2009, která vychází v těchto dnech. Nehlásí se sice o slovo tak hlasitě, o to víc je však nabitá fakty o vývoji na poli rovnosti a nerovnosti pohlaví.   číst dále

Nejčtenější články autora

Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Zaplatíme všichni / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.397 > Téma čísla Lítost a soucit, které vyvolává chudba, se snadno mění v odstup, strach či nenávist – zejména pokud si nejsme jisti vlastní pozicí. Je-li cílem většiny se od chudých co nejvíce odtáhnout, výzvy k empatii selhávají. Tehdy se nabízí úvaha o nákladech...   číst dále Před zraky Evropy / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.364 > Téma čísla „Pět set milionů párů očí se nyní upírá kam?“ hecuje Martina Adamcová publikum v plaveckém areálu Polanka, a to jí sborově odpovídá: „Do Třebíče!“ Píše se rok 1992, Hry bez hranic právě začínají a ještě nikdo neví, že ten rok za sebou třebíčští sportovci nechají nejen Prahu, ale rovnou celou Evropu.   číst dále