NP č.342 > Téma číslaKřehké vztahy s vesmírnou raketouZuzana Brodilová, Tomáš Malík

Při pohledu na panorama Prahy se nedá přehlédnout - žižkovská televizní věž... Její architekt Václav Aulický tvrdí, že i "děti", na které si každý stěžuje, stojí za to mít rád.

 

Trojkokot, Bajkonur či Bilakova jehla, která nenávratně zničila městské panorama – Praha nemohla svého času přijít nově postavenému televiznímu vysílači na jméno. K demontáži, kterou tehdy někteří žádali, nakonec nedošlo. Vášně ale tři stříbřité tubusy vzbuzovat nepřestaly, ačkoli pro včerejší kritiky občas nabraly možná trochu překvapivý směr. Letitý veřejný nepřítel, kterého by jedni nejraději vzali ztečí, se totiž pro jiné stal během let symbolem otevřeného velkoměsta, futuristickým středobodem Prahy… Nebo třeba kosmickou raketou, která se chystá i s Prahou vystřelit vesmírem vstříc tajemné hi-tech budoucnosti, jak kdysi o věži nadšeně napsali redaktoři časopisu Živel.

 

ROZVÁŠNĚNÉ VLNĚNÍ

Trochu stranou emočních výbojů, které si věž vyměňuje s těmi, co žijí ve městě pod ní, přitom stojí její architekt Václav Aulický. Z toho, s jakým nadšením vypráví o vzduchotechnice a vytápění (věž je v tomto ohledu z 85 % energeticky soběstačná), konstrukčních parametrech kabin ( jsou vodotěsné, postavené na stejném principu jako lodě) a dalších technických finesách, je záhy zřejmé, že na „svou“ věž přes všechny peripetie nezanevřel. Zároveň ale otevřeně přiznává, že sám vysílač vnímá do jisté míry kontroverzně: „Je jasné, že když se na to díváte z Letné nebo z Pražského hradu, tak si říkáte, že to je docela prda. Na druhou stranu, třeba od Kobylis a z dalších míst vypadá myslím celkem dobře.“

Mnohem více než obtížně hodnotitelný zásah do panoramatu Prahy poznamenala renomé věže normalizační doba jejího vzniku. V souvislosti s nešťastným načasováním politoval kdysi futuristickou stavbu i geolog a filosof Václav Cílek, který jí zároveň v případě, že by vznikla o pár let dřív, prorokoval podobně dobré přijetí, jaké má třeba televizní věž na berlínském Alexanderplatzu. Žižkovskému vysílači přitom asi nejzásadněji uškodily dobové fámy o tom, že bude sloužit jako rušička vysílání rádia Svobodná Evropa či že bude do svého okolí vysílat škodlivé elektromagnetické záření (následná měření nezávislé mezinárodní komise ukázala, že záření je hluboko pod všemi stanovenými normami).

Komplikace přitom neprovázely jen uvedení vysílače do provozu, ale už samotný počátek jeho výstavby. Vysílač, který měl původně stát na Petříně, kde by panoramatu Prahy uštědřil nekompromisní knock-out, měl podle prvních návrhů vypadat úplně jinak. „Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného nevzhledného železobetonového komínu s kabinou. Byl to docela boj, ale nakonec jsme si to obhájili,“, říká se zadostiučiněním Aulický.

 

I KDYBY JI ZBOURALI…

Ke sporům, které proběhly kolem dostavby věže po listopadu 1989, přistupuje architekt s pokorou. Neskrývá ale, že dění kolem ní se ho často bolestivě dotýkalo: „S odstupem času to beru tak, že i když jsem nebyl ve straně a např. v červnu 1989 jsem podepsal Několik vět, tak jsem nebyl žádný disident. Neseděl jsem doma, ale normálně jsem pracoval, navzdory době, která byla – to, co jsem zažil poté, proto beru jako takové kataklyzma, daň za to, že jsem někam nezalezl.“

Přes kritiku ze všech stran i vlastní výhrady k umístění věže, kterou by býval mnohem raději viděl ještě o kus dál od centra – na vrchu sv. Kříže, kde by navíc nemusela být tak vysoká – má „svůj“ vysílač rád. „To, co se vám podaří realizovat, to je kousek vás samých. Je to vaše dítě a to zkrátka nemůžete opustit. Žižkovský vysílač není moje nejmilejší stavba, ale ten vzájemný vztah je silnější právě pro všechny ty peripetie, které ho provázely. Když vašeho potomka někdo nařkne z nepravostí a ono se nakonec ukáže, že je ve skutečnosti fajn, jste na něj o to víc hrdí,“ naráží Václav Aulický na dobu, kdy téměř rok čekal na výsledky měření intenzity elektromagnetického záření a kdy se kolem věže zároveň odehrálo nejvíc sporů. „S jistotou ale můžu říct, že i kdyby to tenkrát dopadlo špatně, kdyby nám věž zbourali, tak bych na ni v myšlenkách stejně nezanevřel,“ dodává na závěr s jistotou.

 

SURFOVÁNÍ PŘÍTOMNOSTÍ

Když se pak s fotografkou Eliškou přesouváme z pankrácké architektonické kanceláře do tatoo krámku, který sídlí na Žižkově jen kousek od propírané věže, máme dojem, jako bychom nejeli metrem, ale nasedli do příjemně seřízeného stroje času. Po ideologií týrané futuristické estetice nás čeká rozesmátá červenovlasá tatérka Tereza. Žižkovská věž jí vždycky fascinovala jako úchvatná stavba i jako symbol Žižkova, který má kvůli uvolněné atmosféře v Praze nejradši. Motiv věže jako tetování na ruku se tak vyloženě nabízel. Když se v závěru ptáme, co říká na hlasy, které Žižkovskou věž kritizují, odpovídá překvapeně: „Cože? Nechápu, jak se může někomu nelíbit…“

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Okna do budoucnosti otevřená / Karel Veselý > NP č.342 > Kultura | Hudba Elektronická hudba vždy evokovala zvuky budoucnosti, ať už to byly Stockhausenovy poválečné futuristické symfonie nebo klubová hudba devadesátých let. Narozeninové výběry britských labelů Records a Hyperdub ukazují, že kouzlo zítřka sice už vyprchalo, ale pořád se otvírají nové cesty, kterými lze jít.    číst dále Na vážnější notu / Jan Stern > NP č.342 > Fejeton Vážení a milí, tak je to tady. Prosincové číslo, ergo číslo pomalu ale jistě vánoční. A s ním na mne dopadl i nemilosrdný ortel redakce: dodat „lehce vánoční fejeton“.   číst dále Mámení soudit / Tereza Marečková > NP č.342 > Kultura | Literatura  Asle a Alida chodí sem a tam dlouhé hodiny po cizím městě. On nese dva pytle věcí - jejich celý majetek - a housle. Ona nese pod srdcem dítě. Každou chvíli se má narodit. Děje se kdysi a teď. V Betlémě i v Norsku. Podobenství - Balada- Svědectví současného norského autora Jona Fosseho se jmenuje Mámení.      číst dále Vyzkoušet si, jaké to bylo... / Petr Pospíšil > NP č.342 > Pošli to dál Že máme statečné studenty pražské filozofické fakulty, jsme už věděli. Věděli jsme, že se nebojí démonů minulosti a – ta odvaha! – zkoumají dvacet let poté statečně normalizační minulost své vlastní instituce. Netušili jsme ovšem, že fakulta oslaví dvacáté výročí sametové revoluce odvážným happeningem, který nám měl se vším všudy připomenout některé rysy minulého režimu. Kterépak?   číst dále

Nejčtenější články autora

Ve služebném povolání / Miloš Frebort, Zuzana Brodilová > NP č.488 > Prodejci NP Pan Miloš a pan Miroslav se každé všední ráno potkávají na pražském náměstí Míru. Miloš Frebort tu prodává Nový Prostor, Miroslav Etzler tudy chodí do práce. Jednoho sychravého podzimního dne jsme se všichni sešli za jedním stolem. číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Jednoduchost zmatku / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.482 > Rozhovor S členem fiktivní reklamní agentury Volný radikál a jedním ze zakladatelů sdružení Ramus Hynkem Trojánkem jsme si povídali o guerilla marketingu, nástrahách soucitu a invalidním vozíku coby vděčné vizuální zkratce. číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále
celý archiv