NP č.420 > FejetonSoučasnost jedné iluzeJan Stern

 

Náboženství zvítězilo. Tedy, abych byl přesný, náboženství to ještě nemá úplně jisté, ale rituál ano. Rituály jsou všude. Obstoupily nás. Dostaly nás! Na každém kroku kolem sebe vidíme nábožné vytržení, každou chvíli vybuchne divoký kult těsně vedle nás, byť ho málokdy (bohužel) provázejí orgie, navzdory slibům etnologů.


 

 

Náboženství zvítězilo. Tedy, abych byl přesný, náboženství to ještě nemá úplně jisté, ale rituál ano. Rituály jsou všude. Obstoupily nás. Dostaly nás! Na každém kroku kolem sebe vidíme nábožné vytržení, každou chvíli vybuchne divoký kult těsně vedle nás, byť ho málokdy (bohužel) provázejí orgie, navzdory slibům etnologů. A nejhorší je, že to vidím jenom já. Všichni ostatní se tváří, jako by z obětišť nestoupal dusivý dým, který pokryl celý náš obzor.

Taky mi nevěříte? Tak třeba nedávno. Seděl jsem s přítelem v kavárně. Dali jsme si kávu, pochopitelně. Všiml jsem si, že zrovna nešetří s cukrem a jako kávový fajnšmekr (to jsme my kardiaci všichni) jsem nad tím významně pozdvihl obočí. Můj nevinný přítel to zaregistroval a zcela bezelstně se hájil: „To abych přebil tu hnusnou chuť kafe.“ Chvilku jsem byl opravdu zmatený a vážně se ho chtěl zeptat, proč teda pije kafe, když mu nechutná. Ale pak jsem polkl svou nejapnou otázku. Samozřejmě, že je to rituál. Ptát se, proč ho můj přítel vykonává, bylo by jako ptát se věřícího žida, zda si Jahve u Zdi nářků opravdu vybírá poštovní schránku.

Anebo ten rychlokurz religionistiky, který mi uštědřila kdysi jedna z mých nemnoha přítelkyň. Za dvě minuty bylo hotovo. Pro jistotu uvádím doslovný přepis:

„Prosím tě, proč ty se vlastně maluješ?“

„Abych se cítila sama sebou.“

„Cítíš se sama sebou, když si zamaskovaná?“

„Jo.“

„Ale mně se líbíš víc nenamalovaná.“

„Ale já se sama sobě víc líbím namalovaná.“

„To je zajímavý. Nenamalovaná seš totiž hezká, kdežto namalovaná vypadáš jako Marilyn Manson.“

„Hm, ty se naštěstí malovat nemusíš, vypadáš jako debil i bez toho.“

Ano. To se vážně stalo, přátelé. Nevyprávěl mi to Dý Texis Tejlr. Slyšel jsem to na vlastní uši. Z úst vysokoškolačky. Ateistky. Vzdělané v gender studies. Rituály prostě neporazíš!

To mi nemůže nepřipomenout podobně památný rozhovor o tetování, který jsem vedl se zcela jinou dívkou, se zcela stejným výsledkem. Pokochejte se:

„Ty jsi ve vězeňském gangu?“

„Ty si vůl. Tetování je pro mě prostě důležitý, je to mapa mýho života.“

„Mapa?“

„Líbí se mi, že je to prostě závazný. Že jsem poznamenaná.“

„Jestli chceš, můžu ti rozbít hlavu, to tě taky poznamená.“

„Ty si neskutečnej magor.“

Pozor, přátelé, ta omalovánková víla, co jí drak obtočil pupík a chystal se zaútočit na vagínu, měla naprostou pravdu. Samozřejmě, že jsem byl tehdy úplný magor. S kapesním nožíkem rozumu chtít porazit Krakena rituálu... Právem mě Kraken zašlápl a podvedl s hokejistou. Druholigovým.

Rituál je mocný a odpradávna kvůli němu lidem stojí za to bojovat. Boje provázejí i tuhé teologické disputace. U mých známých, Jardy a Marie, kupříkladu hoří válka kvůli jevu minimálně stejně závažnému, jakým je přijímání pod obojí – kvůli špinavému prádlu. Jarda ho hází rovnou do pračky, Marie do koše, z něhož svršky do bubnu automatu vloží až těsně před praním. Oba mají zásadní důvod. „U nás se to tak dělalo vždycky.“ Jarda Akvinský dodává, že házet do koše prádlo, které nakonec stejně skončí v pračce, je nelogické. Marie Zlatoústá soudí, že prádlo se v pračce může zapařit. Akvinský soudí, že se zřejmě Marii už něco zapařilo, a to v hlavě. Zlatoústá replikuje, že Akvinský je dobytek. Kdož sú tady boží bojovníci? A není to jedno? Důležitá je krev k poctě rituálu samého.

On už mi vlezl i domů! Má matka ho přivlekla spolu s tonometrem. Tento nebezpečný fetiš, jemuž se nemohou rovnat ani panenky woo-doo, mě teď straší každou neděli.

Pokaždé, když se v mé matce něco pohne, počne si dychtivě měřit tlak. Jakmile zjistí, že ho má, neřkuli dokonce že je vysoký nebo nedejbože nízký, pronese slavnostně: „Já to věděla!“ Když jsem se optal, k čemu jí to jako je, že teď ví, kolik má tlak, zpražila mne pohledem planoucího Mojžíše a mít v ruce hůl, asi by ze mě jediným úderem vyrazila pramen. „Ty buď rád, že za Husáka nebyly baby-boxy,“ pomstila posvátný tonometr aspoň slovy. Ale nebral jsem si to osobně. Dobře jsem věděl, že to nemluví ona, to sám mocný Ritus plivl na mne síru jejímu ústy.

Ještěže mně se to netýká. Ještěže já žiju životem příkladného realisty, racionalisty a skeptika. Teda až na ty boty. To je totiž tak. Já si vždycky kupoval boty v obchodu OBUNA u nás na sídlišti. Jenže ho před půl rokem zrušili. A já si teď nemám kde boty koupit. Pokud mi snad chcete oponovat slovy, že si přeci mohu boty koupit kdekoli jinde, rád bych vám znovu zdůraznil, že jsem si boty v Obuně kupoval vždycky.

Máte na to snad co říct?

Prosím? Tak bacha, von baby-box je dost prostornej!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Saturejk / Jan Stern > NP č.499 > Fejeton Ne, v titulku není překlep či „nedoklep“. Opravdu tam nemá být saturejka. Je to saturejk. Vymyslel jsem totiž (další) novotvar. Ale nikoli proto, že bych byl schizofrenikem, u nichž je to důležitý diagnostický znak, ale protože mi to tak myslí. Až tak, že se mi myšlenky do dosud existujících slov nevejdou. číst dále
celý archiv