NP č.420 > Téma číslaBezdomovci na válečné stezceRad Bandit

Pět set španělských domácností denně obdrží obálku se soudním rozhodnutím o vystěhování. Takřka přes noc zbydou z poklidných životů trosky. I zoufalství však má své meze. Vystěhovaní se spojili, aby změnili politiku bydlení ve Španělsku.

 

Když ve Španělsku v roce 2007 praskla vedle rostoucí nezaměstnanosti ještě takzvaná realitní bublina, situace nebyla zdaleka tak vážná, jako je dnes. Lidé, kteří ztratili zaměstnání, často dopadli do záchytných sítí dvouletých sociálních podpor a zvládli tak ještě nějaký čas splácet své hypotéky. Efekt ekonomické krize a vlna exekucí přišla s dvouletým zpožděním.

Více než dva miliony Španělů jsou dnes sužovány ochromujícími dluhy, více než půl milionu exekucí již proběhlo a stejný počet domácností přišel o své domovy. Španělský stát roky vyzýval své občany, aby si koupili vlastní nemovitost. „Chceme zemi majitelů domů, nikoli proletářů,“ prohlásil již v roce 1957 frankistický ministr José Luis Arrese. Taková slova lze dnes vnímat jako zříkání se odpovědnosti za sociální bydlení. Mnoho Španělů ale podlehlo tlaku médií a developerů, a přestože jejich příjmy na vlastní domovy často sotva stačily, také banky je přesvědčily o opaku. Základy chatrného systému byly definitivně položeny.

Španělsko se dnes může „pyšnit“ osmdesátiprocentní populací vlastníků domů, ale postupem času se ukazuje, jak chabý je to důvod k radosti. Obrazy uplakaných rodičů vynášejících děti ze dveří svých domovů za asistence policie jsou na denním pořádku napříč zemí, přičemž s vystěhováním útrapy těchto rodin často teprve začínají. Lidé, kteří se dostanou do potíží se splácením hypoték, přijdou nejen o střechu nad hlavou, ale budou i nadále dlužit bance za správní poplatky, zbytek hypotéky a rozdíl hodnoty majetku v důsledku devalvace. V balíčku čerstvě nabytého bezdomovectví si tak odnášejí doživotní dluhové břímě.


Bod zlomu

Říkají si indignados – rozhořčení. Najdete mezi nimi bývalé učitelky, matky s dětmi, prodavače anebo živnostníky. Spojuje je mnohé. Jsou to „noví“ bezdomovci španělské realitní bubliny. Nejprve ztratili zaměstnání, až poté střechu nad hlavou. Spolu s milionem dalších Španělů, kteří na hranici bezdomovectví „teprve“ balancují, se jim stále častěji daří podněcovat veřejnou podporu. Zasažení nepřízní osudu totiž tentokráte byli „obyčejní lidé“. Sousedka od vedle, pán odnaproti anebo hodný učitel z místní školy. Jejich rozhořčení se stalo hybnou silou hnutí za spravedlivé bydlení ve Španělsku. Jak k tomu došlo?

Čtyřicetiletá Abril pracovala dvacet let jako účetní v Madridu a její manžel byl řidič. Nejprve přišla o práci ona, do půl roku následoval i on. Psal se rok 2010, když přesně měsíc po zastavení podpory v nezaměstnanosti přistála ve schránce obálka s oznámením soudního vystěhování pro neplacení hypotéky. „Zastavil se mi svět,“ vzpomíná Abril, která si vybavuje šustění papíru z obálky i myšlenku na svého pětiletého syna, jež jí proběhla hlavou. Pak už bylo jen ticho.

Na vystěhování měli týden. Oba jej popisují jako nejhorší událost v životě. „Byla jsem totálně paralyzovaná. Takovou bezmoc jsem nikdy předtím nezažila,“ říká čtyřicetiletá matka. „Týden uběhl rychle a já jsem poprvé v životě uviděla těžkooděnce. Když nás vyváděli z domu, připadali jsme si jako kriminálníci,“ vzpomíná. Z předních dveří odcházeli se svěšenými hlavami.

Byl by to jen další obyčejný případ z řady pěti set vystěhování, ke kterým ve Španělsku dochází každý den. Kdyby odněkud nepřiletěl kámen a nezasáhl policistu. Lidé z otevřených oken v horních patrech pak spontánně začali vyhazovat, co se dalo. Sprcha rajčat, hrnec s vodou a dokonce i židle dopadaly na policejní auto, spolu se spoustou nadávek. „Že se nestydíte!“ zaznívalo prý nejčastěji. „Odjeli tak rychle, jako přijeli. S mužem jsme zůstali stát uprostřed ulice jako opaření, až do chvíle, než nás soused vtáhnul do svého bytu.“ Pablo jim uvařil čaj a zabalil je do deky, zatím co se jim oběma valily slzy po tvářích.

Od zoufalství k vzteku není příliš daleko. Někde se nakonec něco hne či zlomí. Abril popisuje bod zlomu bez emocí: „Věděli jsme, že veřejnost ze svých kapes zachránila banky před bankrotem, tohle ale udělala banka nám. Míra deziluze byla tak velká, až přetekla. Skoro se to dalo změřit. Nemohli jsme dál ustupovat. Nebylo kam.“ Jen o tři dny později se Abril s manželem stali aktivními členy madridské pobočky Platformy pro osoby zasažené hypotékou (Platforma de afectados por la hipoteca – PAH). „Naše životy se úplně změnily. Jsme bezdomovci na válečné stezce,“ říká Abril, teď již s úsměvem.


Postiženi hypotékou

„Vláda odmítala lidem pomáhat, stála na straně bank. To se ale pomalu mění,“ říká kategoricky třicetiletý Santiago Carion, další z aktivistů madridské pobočky PAH. Podle její mluvčí finanční instituce neinformovaly o nebezpečí nesplácení hypoték a v honbě za zisky cíleně nabízely půjčky na bydlení ekonomicky slabším rodinám, včetně přistěhovalců. Ti byli zasaženi nejhůře a pro banky představovali „čerstvé maso“. Lidé často zoufalí po domově a neinformovaní kývli na nevýhodné hypotéky a nemovitosti. Stali se snadnou kořistí.

Za konec vystěhovávání se demonstrovalo před bankovními institucemi v Barceloně naposledy koncem června. Kromě těchto akcí a lobování za změnu exekučních zákonů ale nabízejí PAH a další podobné iniciativy lidem „postiženým hypotékou“ také praktickou pomoc. Vrcholnou aktivitou skupin „rozhořčených“ je zejména obsazování prázdných objektů pro potřeby nově vystěhovaných rodin. Očividným paradoxem španělské realitní bubliny je totiž také fakt, že přes půl milionu plně funkčních nemovitostí zeje prázdnotou. Vlna obsazování se šíří po celé zemi. Obsazují se často i veřejné budovy, bazény, knihovny a sportovní centra.

„Tihle squatteři nejsou političtí a nechtějí krást něčí majetek. Ale celé předměstí Madridu zeje prázdnotou a oni nemají kam jít. Stěhují se do opuštěných domů, které developerské firmy ponechaly svému osudu. Někdy ty domy ani nemají okna. Vznikají tu ghetta zbankrotovaných středních vrstev. Je to šílené,“ podává Santiago situaci ve španělském hlavním městě.


Hradba těl

Hlavní strategií občanských iniciativ proti vystěhování je spolupráce a vzájemná pomoc. „Sám jsi malým pánem, když ti na dveře zaťuká exekutor,“ ušklíbne se Santiago. Popisuje proto případ, kdy třicetiletý Martí požádal ostatní indignados o pomoc. Policisté se při exekuci před jeho domem v Zaragoze setkali s hradbou tří set těl. Ty je dovnitř prostě nepustily. Banka, která předtím o splátkovém kalendáři a možnosti zachování majetku nechtěla ani slyšet, byla najednou nucena s otcem devítiletého chlapce vyjednávat. Na schůzku s bankou přišlo vedle Martího dalších patnáct osob, včetně právníka. Venku hlučelo dalších sto odhodlaných lidí, kteří přišli Martího podpořit. Ten měl nakonec štěstí a vyjednávání s bankou dopadlo úspěšně.

Podle Santiaga se organizovaným skupinám daří zastavit kolem třiceti až čtyřiceti vystěhování denně. Proti počtu exekucí, které denně ve Španělsku proběhnou, je to však stále žalostně málo. Není pochyb, že situace v zemi je napjatá. Mnozí politici ve snaze zaujmout kategorické stanovisko srovnávají občanské aktivity s ozbrojenými baskickými separatisty. „Je to směšné,“ říká Santiago, „jsou to obyčejní lidé bojující o přežití poslední cestou, která jim zůstala.“

Největším úspěchem organizovaných skupin, kterých je nyní po celé zemi více než sto, pak zůstává jejich schopnost na problém upozorňovat. V roce 2011 televize CNN odvysílala reportáž o rodinách, které se spojily, aby společně vzdorovaly vystěhování. Reportéři se poté otevřeně zeptali španělské vlády, co hodlá učinit s rostoucím počtem sebevražd mezi zoufalými lidmi, kteří přišli o své domovy.

Od roku 2009 se „vystěhovaným“ podařilo mnohé. Obrovským úspěchem bylo, když donutili místní samosprávy k odpovědnosti za poskytnutí nouzového bydlení lidem, kteří byli vystěhováni. Ve hře je však ještě víc. V dubnu 2012 indignados zahájili kampaň za zásadní legislativní změny. Postižení hypotékou požadují úplné zastavení dalšího vystěhování, uzákonění sociálního nájemného ​​a zásadní změny v hypotečním zákoně. Petici v rámci iniciativy podepsalo téměř jeden a půl milionu lidí a parlament se jí nyní bude muset zabývat.

Součástí bojové strategie za férové bydlení je také populární „pronásledovací kampaň“. Indignados se rozhodli, že budou poslancům stále připomínat svou existenci. Každému z nich byla proto přidělena skupina „vystěhovaných“ stínů, které ho doprovázejí při nákupech, při venčení psa nebo i cestou do kina. „Chceme, aby nikdy nezapomněli, že zavinili utrpení tisíců Španělů, jako je Abril, Mohamed a Martí,“ dodává Santiago.


Viděl jsem policajty plakat

Vlnu nadšení napříč dluhy sužovanou společností vyvolal také dubnový rozsudek evropského soudu v Lucemburku, podle kterého jsou španělské bankovní zákony v rozporu s evropskými směrnicemi na ochranu spotřebitele. Dvouletý právní boj, který spustil „rozhořčený“ Mohamed Aziz z Barcelony, jemu samotnému nepomohl – v jeho průběhu o domov přišel. Zůstala ale naděje a Španělsko nyní musí přehodnotit své bankovní právní úpravy. Další žaloby proti bankovním institucím se množí, přičemž ty hromadné až o pěti set „vystěhovaných“ nejsou výjimkou.

Slova naděje vlastně zaznívají v tomhle drastickém příběhu poměrně často. Santiago je přesvědčen, že změny v politice bydlení jsou na dobré cestě: „Politici se bojí, nové a nové skupiny indignados se objevují každým dnem. Frekventované demonstrace pomáhají na problém upozorňovat,“ říká.

Zdá se, že má pravdu, něco ve společnosti se hnulo. Stále více osob a institucí se od vystěhovávání veřejně distancuje. Asociace zámečníků v Pamploně deklarovala, že její členové nebudou měnit zámky u domů, které jsou soudně vystěhovávány. Stejně tak učinily spolky hasičů v katalánské Coruñě, které odmítly asistovat policii při exekucích. „Viděli jsme policisty plakat. Viděli jsme je odcházet od exekucí, odmítat rozkazy,“ říká Santiago. Sám věří, že takový svět nemůže déle trvat a změna je již v dohledu. Vždyť kdyby vystěhovávání pokračovalo takovým tempem jako doposud, do konce roku 2015 by přišel o domov celý milion španělských rodin.

Autorka je spolupracovnicí redakce.


 

 

 

 

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv