NP č.420 > RozhovorByla tu někdy občanská válka?Ondřej Slačálek

Ve své poslední knize se spisovatel Emil Hakl pustil vedle mezilidských vztahů i do aktuální politické situace. Vzal to zostra.

 

Vaše poslední kniha se jmenuje Skutečná událost. V jakém smyslu skutečná?

To je takový sémantický faul. Ale je tam taky další význam, který je nejblíž záměru vyprávět příběh, který se koneckonců stal. Něco jako: podle skutečné události.


Jako byste také stavěl skutečnost proti něčemu neskutečnému, například proti exekučnímu byznysu, o kterém je v knize také řeč…

Ten není moc neskutečný, leda z hlediska oběti. Exekuční byznys je přímo založený na tom, že oběť je v šoku, a tudíž se nestihne bránit. Je to normální regulérní organizovaná loupež, dokonce soudně krytá. Zločin jak má být. Ne sice takového rozsahu, ale takového typu, jako proti kterému zasahovala armáda a policie ve Spojených státech v době prohibice.


Ale zločin, který není trestný…

Ani nemůže být, když většinou ti šikovnější jsou přímo propojený s právnickejma špičkama, takže jsou krytý. Tak proto se mi zdálo odvetný zabití pro tu knihu jako jediný možný řešení. V podstatě mluvím o případu, který znám z doslechu, ona ta zápletka není úplně vycucaná z prstu. Ale grunt toho textu je milostný příběh. Zdálo se mi přitažlivý zkusit to smíchat. Jakej je výsledek, nemám tušení.


Ta kniha je hodně o naštvání. Na poměry obecně, na exekutory a právníky, na mafie… Kdy jste začal uvažovat o napsání takového textu?

Vzniklo to za chodu. Ale moje personální naštvání v tom nehraje roli. Jenom jsem se snažil konstatovat, v jaké éře jsme se ocitli. Že je možné, aby se slušný člověk stal rukojmím státu. Že musí dokazovat svou nevinu, pokud chce dostat zpátky neprávem zabavené peníze, a přitom je stejně většinou už neuvidí – jakmile na vás jednou skočej, vždycky vám něco seberou. To je situace, v níž žijeme. S žádným naštváním to nemá co dělat, tak to prostě je.

Lidé by se na to měli připravit a naučit se v takové situaci chovat. Ale to je velice těžký, dlouho tady byl relativní klid a vyrostly generace lidí, kteří se neumějí bránit, protože neměli příležitost se to naučit. Teď ty nové generace už v tom začínají umět chodit…


Na čem se to pozná?

Vyznají se v tlačenici. Když na ně padne tenhle typ rány, tak buď vědí, nebo si zjistí, jak se doporučuje v jejich situaci chovat. Nejednají tolik spontánně...


Ubrání ovšem maximálně sebe, na kolektivní rovině panuje bezmoc… Nejde změnit poměry, něco udělat?

Z pozice člověka, kterej nemá ruce ušpiněný rozkrádáním státních kšeftů nebo něčím podobným, žádná možnost není. Tihle lidé totiž ovládli zásadní posty: Soudnictví, vysokou i krajskou politiku. Ale to jen opakuju, co se píše všude.


Vzít to osobně


Co si myslíte, že se společností taková situace dlouhodobě udělá?

Velká masa lidí zmalomyslní a zaleze, jako zalezla za německý nebo za sovětský okupace. Ale tentokrát to myslím bude ještě horší, protože dopad na jednotlivce se stupňuje.


V jakém smyslu?

Zatím kam sahá zkušenost ne naše, ale našich pradědů, tak většinou něco odsral člověk, kterej si o to aspoň nějak říkal. Když teda eliminujeme válečnou situaci, kde prostě osmdesát chlapů běží mezi drátama a z druhý strany do nich střílí kulomet. Ale v míru se mi zdá, že situace za posledních 150 let je daleko nejhorší. Na co jste se ptal? Co normální lidi?


Co to udělá se společností a s vědomím lidí. Povede taková situace k apatii nebo naopak k hledání nových cest?

Bojím se, že většinou budou lidi reagovat apaticky, protože tady schází tradice koordinovaného odporu. Přitom nemusí jít hned o pancéřové pěsti v ruce, může jít o odpor na úrovni polské Solidarity. Jenže solidarita nikoli polská, ale ta s malým s tady bohužel naprosto schází. Jestli tady kdy byla, tak za posledních dvacet let spolehlivě zmizela. Předtím to tedy taky nebyla žádná sláva, ale teď je to úplně v řiti.


Vidíte nějaké možnosti solidaritu obnovit, jednání, které by mohlo mít opačný efekt?

Kdybych viděl, tak se okamžitě přidám. Ale nevidím.


Co jste říkal třeba protivládním demonstracím v posledních letech?

No, v pořádku. Nechodím na ně. Asi bych měl, ale jsem línej. A zdá se, že kupodivu ani masivní demonstrace nic neřeší. Vůbec totiž nedochází ke styku vrstev, který aktivně rozkrádají státní rozpočet, a těch ostatních. Mezi nimi je nárazník, politici a média. Média se tváří, že nestranně komentují situaci. Ve skutečnosti spíš brzdí lidi, aby se nedostali blíž k šedé zóně, v níž fungují lidé, kteří nepotřebují publicitu. Politici jsou jejich zaměstnanci.


Ve vaší knize demonstrace vůbec nezvažujete. Naopak je tam hodně vidět zájem o německou teroristickou skupinu RAF. Proč právě oni?

Protože to byla revolta v nejbližší civilizované zemi. Je pro nás pochopitelná a srovnatelná s naší situací. Němci jsou tedy daleko důslednější, bojovnější a statečnější, ale to už je jiná věc.

Je pravda, že Němci mají tuhle tradici už odedávna. Občanská válka tam není takovej problém jako tady. Kdy tu byla naposled? Byla vůbec? Když teda nepočítáme husity...


Za stavovského povstání. Pak se o něco podobného snažil Frič v roce 1848...

Ale moc se to nepodařilo. Ona i ta RAF shořela jako figurka z papíru, ale navázaly na ni další dvě generace, které působily poměrně důsledně.


Když už RAF, proč právě druhá generace? Většinou se příběh o RAF vypráví přes romantické hrdiny z první generace Baadera, Meinhofovou…

Snad právě proto, že o první generaci mluví kdekdo a mně přišla zajímavější ta druhá. Ta první vlna byly prostě zlatý děti, zvyklý dělat bordel, nedělalo jim problém krást auta na ulici. Tím si vlastně opatřovali prostředky. Nedělalo jim problém vykrádat banky a bylo jim fuk, anebo jim nedošlo, že takhle je velice brzo klofnou. Druhá, třetí generace byli důslednější, pracovali důsledně konspirativním způsobem. Třetí generace byla nejdůslednější a o té se v podstatě ví tak málo, že se z ní tématická rovina románu neudělá.


V jednom rozhovoru jste se ohradil proti tvrzení, že vaše kniha je o agresi. Řekl jste, že je o chladné úvaze a o agresi možná napíšete další knihu. Získává už kontury?

Ne, já si teď píšu povídky. Dlouho jsem je nepsal, povídky, tak jsem se k nim vrátil. Mám už i tý agrese dost, tak možná někdy příště, ale teď na to nemám náladu.


Jaký byl vlastně ohlas Skutečné události? Vytknul vám někdo, že propagujete terorismus?

Vůbec. Pár lidí se ohradilo, že jim připadá děj zkonstruovaný a že té knize nevěřej, ale o terorismu nemluvil takřka nikdo. Zcela správně to brali jako jakýsi sekundární děj. Což tak bylo i myšlený.

Já nechtěl za každou cenu někoho zabíjet. To není řešení. Snad jsem chtěl i poukázat na fakt, že to není řešení. Což se nepovedlo, protože to by kniha musela být delší. Musela by mít druhý díl, kde by někoho chytli, a ten by se s tím musel srovnat. Klasicky, jako Zločin a trest. Mně se jenom zazdálo, že je třeba vzít si to osobně, i s možnými důsledky. Což jedna postava v té knize udělala. Toť vše.


Příjemnej mejdan


Dnešní doba navazuje na devadesátá léta, ale nálada je jiná. Kde se to podle vás zlomilo?

Ono se nic nezlomilo. Už to převzetí moci Občanským fórem bylo velmi podivné. Havel se stal prezidentem, obětovaly se zkompromitované figury, přešli jsme do kvazidemokratický, kvazikapitalistický zóny. Ale od počátku tu byla sorta lidí, která měla přístup k informacím, zdrojům a praxi, což byli bývalí prominentní pracovníci. Ti také měli kontakty v zahraničí, věděli, jak je používat, a měli vždycky velikánský náskok. Co se nerozkladlo tenkrát, to se dorozkradlo později – a rozkrádá se dodnes.

Jinak devadesátky byly samozřejmě příjemné. Bylo třeba dát lidu chvíli iluzi, že je všechno v cajku a že je možné svobodně zpívat dosud zakázané písně.


Vy jste tehdy také prožíval euforii ze svobody, ne?

O ničem z toho, o čem teď mluvím, jsem tehdy neměl tušení. Instinktivně mi ale něco říkalo, že takhle se věci nedějou, že tohle není adekvátní předání moci v evolučním smyslu. Natožpak v revolučním. Že to je prostě jenom pokračování jinými prostředky.

Nicméně devadesátky byly prča. Otevřely se kluby, kde se dalo do rána kalit, nemálo lidí se tenkrát upilo. Je to jako šedesátý léta. Všichni se shodnou na tom, že to bylo príma, ale nikdo nebo málokdo teoreticky zdůvodní proč.


Tehdy jste také pár let spolupracoval s tajnou službou. Jaká to byla zkušenost?

Dost nepříjemná. Jakmile jsem nahlédl, s jakými lidmi bych měl spolupracovat, tak jsem se snažil vycouvat.


Šlo to?

Ne moc dobře, ale do dvou let se to podařilo. Naštěstí jsem ještě nebyl tak zapracovaný do struktury, abych byl důležitej. Jenom jsem tam ze zvědavosti nakoukl. A ta zvědavost mě rychle přešla.


Co vám řeklo, že tudy ne?

Jednak se ocitnete v privilegovaný skupině lidí, který můžou takřka cokoli a každý průser jim projde, například autonehody. Často se stalo, že tam lidi jezdili ožralý, způsobili ohromnou nehodu a důsledek byl mírný pokárání. Taky mi došlo, že lidem nade mnou jde o moc a že se budou mezi sebou kousat do té doby, dokud si pro sebe nevykoušou aspoň třeba vydavatelství. Hodně lidí tam odtud má svoje vydavatelství, vlastněj média. Takže se s nimi potkávám dál.

No a i osobně jsem zjistil, že tohle není nic pro mě. Tak jsem rychle vycouval.


Tehdy jste zároveň pracoval v reklamce…

Ano.


Dá se to srovnat?

Pak už jsem se věnoval jenom tý reklamce. Srovnat se to dá: byl to naprosto svobodný život. Nikdo po vás nic nechce – jenom teda práci do rána, kterou vám pak zaplatí. Přes noc se tam pije alkohol, ta práce chvilku stojí, ale nad ránem si dáte čtyři kafe a stihnete to ještě dodělat. Navíc máte za sebou docela příjemnej mejdan s docela příjemnejma lidma, pokud tam teda jsou příjemný lidi. A to v těch devadesátkách v reklamkách docela byli.


A proč jste toho nechal?

Nechtělo se mi zůstat u reklamy, chtěl jsem vyzkoušet něco dalšího. Přece jenom reklama, co si budeme povídat, má dost špatnou pověst, a to zcela zaslouženě. Pak jsem si myslel, že si pomůžu, když nastoupím do redakce společenského magazínu Instinkt. O velkou část iluzí jsem tam teda přišel, ale bylo to něco jinýho. Bavilo mě dělat člověka, kterej jezdí a dělá rozhovory...


Většinou se zeptám


Dá se srovnat vymýšlení reklamního sloganu a psaní poezie, kterému jste se tehdy věnoval?

Vůbec ne. Jedno vyvěrá z potřeby, řekněme niterný, a druhý je výslednice toho, co chce klient, čemuž se musíte přizpůsobit. Nejste ten, kdo věc zhodnotí, jste jenom kolečko ve stroji, který funguje a jede na kompromisy.


Když vymýšlíte reklamní slogan, máte zadání, ale zároveň bezprostředně přemýšlíte o příjemci sdělení…

A pak tam je šéf, kterej má svůj názor a přímo vám řekne, jak by ten slogan měl znít. Já, protože na to nemám povahu, tak vymyslím čtyři svoje a myslím si, že šéf přece uvidí, že ten jeden je možná o něco lepší... Kdepak, nakonec tam je stejně vždycky šéfův. Když je šéf kreativní, tak je to konec. Jeho kreativní oddělení pak jenom dodělává, co on načrtnul. Jako renesanční dílna slovutného mistra: jeden učedník máchá štětcem, druhej vyplňuje pozadí, třetí je specialista na holuby v povětří… Výsledek je ale podle šéfa oddělení.


Myslíte na čtenáře, když píšete knihy?

Ale jo. Samozřejmě, nezapomínám na to, aby to bylo čitelný. Nepíšu pro sebe. Píšu to, co potřebuju napsat, ale tak, aby to bylo srozumitelný. Tolik snaha. Výsledek neposoudím.


Myslíte na někoho konkrétního?

Ne. Nebo ano – někdy, pravda, myslím na toho, koho přibírám do děje, abych jemu osobně neublížil.


Nemáte v sobě cenzora, který říká „Ježišmarjá, tohle bude číst někdo, kdo tam vystupuje“?

Já se těch lidí většinou ptám.


A stalo se už, že vám někdo zakázal motiv, který by se do té knihy fakt hodil?

Stalo se, že se někdo nasral, protože moji prosbičku odkejval v nějakým rauši a pak měl ve výsledku pocit, že jsem mu nasadil psí hlavu. Ale všech konzistentnějších figur, které prochází dějem, se ptám. To je slušnost.


Ptal jste se i svého otce před napsáním knihy O Rodičích a dětech?

Toho to vůbec nezajímalo. Vůbec.


V další knize říká: Hlavně už nepiš o mně.

To mu pak donesli chlapi v hospodě, že o něm syn napsal knihu, tak si ji přečetl.


A co na ni říkal?

Říkal, že dobrý, že je to věcně v pořádku, ale že tam mám jednu chybu. Že teta v roce tom a tom nemohla rozflákat deštník o hlavu Sylvě, protože v ten rok tam žádný deštník nebyl, nebo něco takovýho. Už přesně nevím. To je parafráze. Jinak říkal, že dobrý.


Měl na vás vliv Egon Bondy a tohle prostředí?

To asi jako na každého, na mě nějak zvlášť ne. Jen jeden čas. A přes Bondyho spíš Ladislav Klíma. To byla ovšem svého času taky povinná „móda“, stejně jako Klíma.

Androš na mě moc vliv neměl, lidi, kteří ho navenek reprezentovali, mi přišli těžko pochopitelný. Pro mě bylo vysvobození, když pak začala nová vlna, nakrásně napřed polská. Trocha toho cynismu. Ono to taky nebylo nic zvláštního, ale byl to alespoň čerstvej větřík. Něco se tam dělo, dalo se na to tancovat. Nebyli to ty věčně vážný máničky, co kejvou hlavou u piva a nikdy nic nevyřešej. Tady se taky nic nevyřešilo, ale mělo to trošku šmrnc.


Ve vašich knihách je hodně sebeironie a odstupu, potřeba sebekontroly…

Sebekontroly?


Ve smyslu nevypadat sám před sebou trapně.

Sám před sebou trapně nevypadám, poněvadž moje psaní je důsledek metody, jak se dostat co nejblíž (třeba i neliterárními prostředky) k popisované skutečnosti. Je fakt, že mi kamarádi říkají: „Ty vole, ty ses zas vodhalil, ty seš takovej vůl. Kdybys to nějak zakamufloval, ale dyť ty to tam dáváš úplně bez úprav!“ Znovu říkám, je to výsledek vědomé metody. Tam není žádná sebekontrola… Jestli ji tam vidíte, dobře, ale já bych to tak nenazval. Nulová sebecenzura – to je přímo můj styl. Říct to tak, jak to je, co nejpřesněji, i za cenu nabouraných vztahů a nenaplněného volání po Velkém Českém Románu. To už je taková legenda, to volání. Mně se zdá, že tady mnohem víc schází dobrá česká povídka.



Emil Hakl (*1958) žije v Praze. Pracoval jako aranžér, knihovník, strojník, zvukař, reklamní textař, literární redaktor a novinář. Vydal dvě knihy básní a sedm próz. Novela O rodičích a dětech (2002) byla zfilmována a autor za ni získal cenu Magnesia Litera. Jeho poslední kniha Skutečná událost (2013) je novela o lásce nenápadné čtenářky, exekutorských mafiích i vraždě.


 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Agent, kam se podíváš / Ondřej Slačálek > NP č.456 > Pošli to dál „Já jsem agent Sí Aj Ej, jsem nebezpečnej a jsem zlej. Čím víc jsem zlej, tím líp jsem placenej…“ zpíval svého času Pepa Nos. Reagoval tak na někdejší paranoiu z temných „zahraničních centrál“ a tajné služby Spojených států amerických, která podle Rudého práva měla stát za jakoukoli kritikou tehdejších poměrů. číst dále Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Prasklinou v betonu / Ondřej Slačálek > NP č.471 > Dějiny přítomnosti Když 9. ledna zemřel na rakovinu Filip Fuchs, vzpomínalo se na něj různě – jako na legendu hardcorové scény autora knihy o českém punku před rokem 1989, ekologického aktivistu… Pro jiné byl především právníkem, který uspěl v zápase s exekutory. Dali jsme slovo těm, kteří ho dobře znali. číst dále Novinář? To už nezní hrdě / Tomáš Havlín, Ondřej Slačálek > NP č.425 > Rozhovor Léta psal do Nového Prostoru fejetony. Když ale mluví profesor Jan Jirák o stavu českých médií, autora humorných sloupků byste v něm možná ani nepoznali. číst dále
celý archiv