NP č.417 > RozhovorDívka s hornouTomáš Havlín

 

 

Snad jen mírně namodralý dolní ret svědčí na první pohled o tom, že se Kateřina Javůrková věnuje vážné hudbě. Ve svých jednadvaceti letech zvítězila v polovině května v interpretační soutěži Pražského jara ve hře na lesní roh.

 

 

 

 

Na rozhovor jste přišla s kufrem na kolečkách. Stihla jste své vítězství na Pražském jaru vůbec náležitě oslavit, anebo si odpočinout?

 

Byli jsme s Pražskou komorní filharmonií na zájezdu v Německu. Ve středu bylo předávání cen a už večer jsem hrála v Norimberku. Pak ještě následoval Wiesbaden a dneska od devíti od rána sedím v autobusu. Potřebovala bych si to ještě srovnat. Celý týden předtím byl hodně náročný a i teď je to stále napnuté, jsem vymačkaná. Před sebou mám aspoň víkend a pak jdu zase do práce.

Váš soutěžní výkon v Rudolfinu jsem sledoval aspoň prostřednictvím rádiových vln, díky za krásný zážitek. Moderátor Vltavy říkal, že k mikrofonu přijdete později, že jste si skočila aspoň na pivo. To bylo sympatické.

Kamarádi mi to teď pořád píšou na facebooku, ale to přitom vůbec není pravda. Po vystoupení si mě odchytla paní a zeptala se mě, jestli bych mohla být připravena na půl desátou. Tak jsem tam také v půl desáté byla. Naopak jsem pak asi ještě čtvrt hodiny čekala, než moderátor ukončí svůj vstup. Na pivo jsem si mezitím ale samozřejmě zašla.

Na webu jsem si potom přečetl, že svou finální interpretací Strausse a Mozarta jste si vysloužila mimo jiné mercedes – automobilka vám ho půjčí na půl roku...

Dostanu ho až koncem května, ale focení bylo už právě v tu středu. Pán pronesl několik slov, já jsem měla poděkovat a odjet. Jenže bylo to pod Orlojem a záběr jsem zvládla asi napopáté (smích). Brácha se možná těší víc než já, ale i pro mě je to supr. Je to prostě moje první auto, řidičák mám, tak se aspoň rozjezdím. Jenom je celé polepené samolepkami. Nejlepší Čech soutěže Pražského jara jezdí vozem Mercedes-Benz, píše se přímo pod okýnkem řidiče (soutěž jako taková byla mezinárodní – pozn. aut.). Kamarádi říkali, že to strhnem, ale já si spíš myslím, že odteď každý bude vědět, kde parkuju (smích).

Je vám 21 let, hrajete v Pražské komorní filharmonii a vyhrála jste Pražské jaro. Jaké jsou před Vámi výzvy?

Třeba ARD Mnichov je podle mě ještě nad Pražským jarem. Před čtyřmi roky se tam soutěžilo v lesním rohu a vyhrál shodou okolností Přemek Vojta, taky Čech. Za dva roky by to mělo být znova, a když se budu cítit, třeba bych do toho šla.

Zároveň bych ráda, kdyby se mi teď i díky Pražskému jaru podařilo dostat se k pár sólovým koncertům. Orchestrální hraní mě baví, je to kolektivní práce, ale tohle je takový nereálný sen. V Česku si to může dovolit jen jeden člověk – Radek Baborák, vůbec nejslavnější hornista na světě.

Češi mají nejslavnějšího světového hráče na hornu?

On mě i učí, je to skvělý člověk a jsem moc ráda, že s ním můžu spolupracovat. Hrál spoustu let v berlínské filharmonii, nejsilnějším orchestru na světě, ale odešel a teď se věnuje i dirigování. Jeho si zvou po celém světě sólo. Ale o tom by vám pověděl on sám.


Srovnávám to se sportem

Lesní roh je pozoruhodný nástroj. Může připomínat různé bojovné mýty, zároveň je to lesní, lovecká záležitost. Je pro to nějaký důvod?

Já ve všech skladbách, co hrajeme, pořád nějak cítím přírodu. Nedělám to každý rok, ale párkrát jsem se také zúčastnila hubertských honů a hrála fanfáry. Za tímhle účelem nástroj původně vznikl – hrály se na něj jednoduché signály, aby se lovci domluvili, že třeba něco chytili. Když potom stojíte u lesa a z kopců jdou ozvěny, tak cítíte, že nástroj tam tak nějak patří. Je to moc hezké.

Také ale záleží, jak kdo hraje. Hra každého je unikátní. A pak se rozlišují různé národní školy. Němci hrají silově, pro mě až moc, ve Francii je to zase hodně ležérní a často se používá vibrato. To kdyby ve Vídni někdo zavibroval, tak všichni ztuhnou (smích).

Má horna jako nástroj nějaké hranice? Dokážete si představit, že na ni hrajete třeba punk?

Existuje i jazzový hornista, Arkady Shilkloper z Ruska. Mám jeho desku a je to sranda. Dokážu si představit, že to někdo vezme, přijde s tím do kapely a něco tomu přinese. Ale já se do toho nepouštím, asi nejsem ten typ. Hornu mám spojenou s klasikou a nemyslím, že by bylo potřeba cpát ji všude.

Necháte se jinak ovlivnit i moderní hudbou?

Lidi si často myslí, že jsme nějací kravaťáci, ale my chodíme do klubů a jsme normální lidi. Prostě relax. Já mám ráda různé oldies, brácha, který je se mnou v orchestru, hraje na klarinet v alternativní elektronické kapele Floex a to se mi taky líbí. Nemusím snad techno, ve kterém nevidím hlubší smysl, ale ani to neodsuzuju. Je supr, že mladý lidi mají chuť ho dělat, je to prostě kultura.

Ještě se vraťme k Pražskému jaru. Proč chodit do soutěže? Jste soutěživá?

Taková soutěž je dobrá jako důvod proč cvičit. Já bych hornu někdy nejraději vyhodila z okna, ale cvičit musím. Každý den ráno se rozehrávám, protože vím, že kdybych rok hrála jen na zkouškách orchestru, tak končím. Horna je navíc takový nástroj, že každý den, kdy nehrajete, je poznat. Vždycky to srovnávám se sportem. Vrcholový sportovec si také nemůže říct, že už má natrénováno a přestat. Musí cvičit, protože jinak by neuběhl maratón. A tady je to podobné. Na soutěž cvičíte, máte motivaci. I když nevíte, jak to dopadne, dáváte do toho vše. A pak, Pražské jaro není jen tak nějaká soutěž – je to i určitá prestiž.

Přiznávám se, že kouzlo klasické hudby ke mně přeci jen tolik nedoléhá. Co v ní sama nacházíte, čím vás baví?

Člověk může v těch skladbách projevit svoji muzikálnost. Techniku má samozřejmě někdo lepší a někdo horší, ale v podstatě každý hornista si může sednout, půl roku dřít a zahraje to. To, o co jde, je ale vložit do skladby něco ze sebe, svůj vlastní charakter. Já si hudbu kolikrát tolik užívám, že je to až na úkor toho, že se pak nějaké technicky složitější místo nepovede.

Vystupovat před publikem pak není jen stres, ale i radost?

To určitě. Třeba teď při finále... První dvě kola - nejdřív nás bylo čtyřicet pět, potom dvanáct, se člověk soustředí, aby zahrál a postoupil dál. V té poslední čtyřce z něj ale všechno spadne, už nemá co ztratit. Já jsem navíc v Rudolfinu hrála se svým vlastním orchestrem za zády. Všichni se na mě smáli. To bylo největší potěšení.


Duchem mladý orchestr

Hrajete v Pražské komorní filharmonii. Dá se říct, že vás hudba momentálně živí?

Ano, v PKF jsem zaměstnaná. Přišla jsem do ní před čtyřmi roky, do tzv. orchestrální akademie, což je v podstatě studentské místo, kdy má student možnost zahrát si občas s orchestrem a získat zkušenosti – v Evropě je to běžné. Po dvou letech se vyhlašoval konkurz, tak jsem se přihlásila a stala se kmenovou hráčkou. Kromě toho hraju ještě s Belfiato Quintetem, který jsme s bratrem a dalšími kamarády založili někdy před osmi roky, když jsme začínali vyšší studia. Je nás méně, člověk nechodí na zkoušky s dirigentem a je to taková naše vlastní práce. Teď hrajeme docela často, což je fajn. A k tomu mívám semtam nějaké vedlejšáky nebo natáčení. Takže mě to živí a doufám, že to tak zůstane. Jsem ráda, že se můj zájem stal zároveň mým povoláním. Nedokážu si představit, že bych dělala stereotypní kancelářskou práci od osmi do pěti.

Kdysi jsem slyšel, že existuje orchestr přezdívaný „kdo má čas“. Víte o něm něco?

KMČ? To ale není orchestr. Jsou to spíš kšefty. Někdo uspořádá koncert a musí sehnat lidi do orchestru. Bývají to třeba koncerty pro turisty, ale nemusí. Záleží, jakou si agentura udělá propagaci a sežene lidi. Když jsem byla mladší, jezdila jsem takhle na týden hrát Straussovy valčíky do Německa. Člověk ocenil peníze, ale jsem ráda, že jsem z toho venku. Jak je to takhle spíchnuté a jedou pokaždé jiní lidé, nemůže být úroveň taková, jako u orchestru, který spolu hraje běžně. Jsem ráda, že už můžu hrát o hodně kvalitnější hudbu. To je pro mě důležitější než získat nějakou odměnu.

Vraťme se k PKF. Jak byste ji charakterizovala?

Mě už v těch osmnácti letech překvapilo, jak moc mě vzali mezi sebe. Je to orchestr, který před nějakými dvaceti lety zakládali lidé, kteří tehdy byli v mém věku, a ujal se ho dirigent Jiří Bělohlávek. Takže je to celkově mladý orchestr, jsou to lidé, které ještě hudba baví, přináší jim potěšení a nechodí jenom do práce. Přitom tam nejsou konflikty, je to taková moje druhá rodina. Pořád se stýkáme, chodíme spolu na pivo a řekla bych, že atmosféra je tam na české orchestry unikátní.

Je PKF po hudební stránce v něčem obzvlášť silná?

Je prvotřídní v komorních dílech. Beethoven, Mozart, v tom je tady nedostižná. Jak se orchestr zakládal z mladých lidí, už tehdy to s Bělohlávkem nadřeli. A i když se obsazení orchestru asi z poloviny vyměnilo, smyčce zůstávají grunt a jsou supr. Hlavně je to ale o lidech, kteří k tomu přistupují zodpovědně. Každý si najde čas, když ví, že ho čeká těžké hraní a na zkouškách to pak běží.

Lesní rohy nemívají tolik not. Poznáte to na svém ohodnocení?

To si nemyslím. Je sice pravda, že housle mají daleko více not, ale když my máme něco zahrát, tak je to většinou mnohem těžší a zároveň to všichni slyší, protože i když jsme skupina, každý z lesních rohů hraje svůj part. Vy třeba jednu větu symfonie nehrajete, ale pak máte na začátku další věty sólo. A všichni slyší, že to zrovna třetí horna pěkně podělala, protože hrála něco jiného, než měla, anebo nehrála vůbec, protože na to úplně zapomněla. Ono to také není jednoduché. Máte dvacet taktů a musíte být koncentrovaný a počítat, jinak to prošvihnete. Včera jsme zrovna hráli s jedním dirigentem a to byl tak strašně pěknej chlap, že jsem se koukala a zapomněla hrát. Výjimečně se to stane, člověk si musí dávat bacha.

Dá se říct, jestli ve světě klasické hudby panuje strach o místo?

Teď je situace tady i ve světě taková, že peníze na kulturu nejsou a ruší se orchestry i jednotlivá místa. Není to jednoduché, je spousta lidí, kteří se o své místo bojí a je spousta těch, kteří vyjdou z akademie nebo konzervatoře a jejich šance na uplatnění je malá. Mezi námi hornisty ale rivalitu necítím, jsme dobrá parta i napříč orchestry. Je to i díky tomu, že je u nás menší konkurence než u jiných nástrojů. Například houslí nebo fléten je hodně. Ale když se dělá konkurz na hornu, tak přijde lidí polovina.


Cizincem v Paříži

Krátce před Pražským jarem jste se vrátila ze studijního pobytu ve Francii. Jaký byl?

Půl roku jsem byla na škole v Paříži a vnímám to jako dobrou investici. Díky Paříži jsem teď podle mě vyhrála. Ve škole jsme v pátek a v sobotu měli hodinu, ale od neděle do čtvrtka jsem měla volno a cvičila tak, jak bych tady v tom pražském koloběhu hrát nemohla. Měla jsem klid a myslím, že mě to posunulo.

Jak se vám žilo v Paříži?

Ze začátku se člověk ocitne v neznámém prostředí, má pocit, že tam úplně nepatří a je to trochu deprese. Ale našla jsem si spoustu kamarádů a kluci ze třídy byli skvělí, na rozloučenou mi udělali večírek.

Jako imigrant bez ničeho bych se v Paříži ale ocitnout nechtěla. Já jsem jela přes Erasmus, z nějž mi vydržely peníze asi měsíc a půl a hlavně mě podpořila PKF, bez které bych si to celé možná nemohla dovolit. Takhle jsem bydlela u jedné paní načerno a platila jí měsíčně 600 eur za pokojík. Kdybych si chtěla standardně pronajmout byt, musela bych mít potvrzení, že vydělávám třikrát víc, než kolik je nájem, a k tomu ručitele, který by potvrzoval totéž. To je pro spoustu lidí nesplnitelná podmínka. Navíc v Paříži platí, že abyste dostal byt, musíte mít práci, a abyste získal práci, musíte mít zase bydlení... Viděla jsem tam spoustu bezdomovců. Stojí tam třeba moderní opera a hned vedle ní tábor o dvaceti stanech.

Jste nějak v kontaktu s realitou bezdomovectví v Česku?

Nejsem pravidelný čtenář, ale Nový Prostor si občas kupuji. U Národního divadla vždycky stojí pán se sluchátky a poslouchá Vltavu. Kolikrát jsem mu říkala, že bych ho vzala někam na koncert. On říká, že až na to bude mít oblečení a nebude se stydět, tak půjde. Ale zatím ne.

Máte čas a vůbec chuť sledovat širší společenské dění?

Sleduju a jsem otřesená a zklamaná z našeho pana prezidenta. Je to můj subjektivní názor, se kterým nikdo nemusí souhlasit, ale myslím si, že jsme mohli mít prezidenta, na kterého bychom mohli být pyšní a který by mohl být náš vzor. Dopadlo to ale, jak to dopadlo a tak jen kroutím hlavou.

Dotkl se vás argument, že „vzorový“ kandidát je předsedou strany vlády, která škrtá mimo jiné peníze na kulturu?

Samozřejmě mi přijde děsný, že ministryní kultury je nějaká vychovatelka, která neví, která bije. Na těchto místech by měl být někdo, kdo se tomu aspoň nějakou část života věnoval. Ale já tyhle věci... jdu mimo to. Občas něco slyším nebo si přečtu, ale nechci se ponořovat do hloubky. Říkám si, že to stejně neovlivním.


Kateřina Javůrková (nar. 1991), hornistka. Na lesní roh začala hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce. Loni ukončila Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Bedřicha Tylšara a od roku 2011 studuje na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. V roce 2012 absolvovala půlroční stáž na Konzervatoři v Paříži u prof. Andrého Cazaleta. Je vítězkou několika mezinárodních interpretačních soutěží, například „Federico II di Svevia“ v Itálii (2009), Moravského podzimu (2011) a naposledy Pražského jara (2013). Sólově vystupovala s Pražskou komorní filharmonií a s Komorním orchestrem pražských symfoniků. Spolupracuje s předními českými tělesy, jako je Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Pražský komorní orchestr. Od roku 2009 je členkou Pražské komorní filharmonie. Ve volném čase ráda peče a objevila běhání.



 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv