NP č.417 > Ženská stránkaSestraAlena Zemančíková

 

 

Hledáme-li oslovení, jímž bychom vyjádřili vztah rovnosti, řekneme bratr a sestra. Bratrství však nese jiný význam než sesterství. Jakou roli přisoudila naše tradice sestrám? Budou dál napravovat následky jednání svých bratrů?

 

 

 

 

V bratrství je jaksi obsažen zájem o celý svět, o celé lidstvo, o veškeré společné zájmy. Oproti tomu v případě sesterství někde v pozadí stále cítíme ty bratry, o něž je třeba se starat a napravovat následky jejich činů. Sesterství jako by bylo menší množinou, která nezahrnuje úplně všechno, ale jen to ženské.

 

Takové stereotypy nám předala naše anticko-židovsko-křesťanská mytologie. Sestry pečují o raněné, starají se o hroby, připravují pohoštění, naslouchají Mistru a mají se vdát hned nebo někdy v budoucnu. Mohli bychom polemizovat, že výrazné sestry jsou přece Shakesperovy Goneril, Regan a Cordélie v Králi Learovi. Jenže v této tragédii sesterství není tématem. Tři sestry jsou důležitější jako tři dcery, zatímco ten, o jehož osud se zde hraje, je král Lear (byť s sebou strhne osudy dalších postav). Nejzásadnější postavy sester jsou v Novém zákoně Marie a Marta, v antice Antigona a Elektra a v moderní kultuře Tři sestry Antona Pavloviče Čechova.

V příběhu Antigony i Elektry je na pozadí tragédie válka, v Evangeliu jde spíš o předobraz sesterství praktické a duchovní povahy. Čechovova hra je moderním dramatem opuštěnosti a neschopnosti činu, a přece v sobě nese základní schéma rozdělení rolí: tři sestry vedou ušlechtilou domácnost, upínají své ambice k nadanému bratrovi a muži k nim přicházejí z vojenské posádky.


Od pomsty k utrpení

Sesterství je rovnoprávný a rovnocenný vztah – ne nadarmo je řecká sesterská bohyně Artemis dvojčetem svého bratra Apollóna. Artemis ovládá síly měsíce, Apollón Slunce. Patří k sobě a nesoupeří, jsou si vědomi důležitosti toho druhého i všeho, co symbolizuje.

Nás současný svět si toho bohužel není vědom – stal se světem mužských principů. Má za to, že když se rozsvítí, noc i s měsícem zmizí, že esence z bylin snadno nahradíme syntetickými řetězci uhlovodíků, a bohužel má i za to, že ženy je možno urážet a právě v tom spočívá ta rovnost.

Antická žena se mstí a bojuje, křesťanská trpí. Kult bohyně Artemis byl v Efesu nahrazen kultem Panny Marie, ale to je něco úplně jiného! Z volné, svobodné a sexem nedotčené sestry se stala trpící matka obětovaného syna. A to je zcela jiná symbolika.

Jenomže společnost se bez sesterství neobejde, proto mezi olympskými bohy sesterskou archetypální bohyni Artemis máme. Zdravotní sestry po ní zdědily její léčivé schopnosti, řeholní sestry její panenství, sportovkyně její sílu a pružnost – v každé té skupině je jí část, i když v žádné není celá.


Nezištně a s následky

Současná společnost praktikuje rovnost žen a mužů na nejprimitivnější úrovni. Pro ženy je spíš nevýhodná, tudíž to žádná rovnost není. Jenže to není bratrsko-sesterský přístup, rovnost a respekt ke schopnostem i tajemstvím. Je to podivný galimatyáš vztahů ve společnosti bez pevného řádu. V ní, když chceme ženy urazit na druhou, řekneme, že si za to můžou svými feministickými požadavky samy.

Možná se vztah sesterství nehodí proto, že je nutně nezištný. Od sestry nežádáme sex, službu ani potomky a dědictví máme společné.

V pouti životem má člověk model bratrsko-sesterský zakotven. Vyjadřuje ho jedna stará slovanská pohádka, Sestřička Alenka a bratříček Ivánek. V ní putují sirotci širou stepí hledat nový domov. Slunce pálí a děti mají žízeň a studna nikde. Jen na cestě je loužička vody ve zvířecí stopě: v koňské, kravské a nakonec v ovčí. Sestřička Alenka, starší a rozumnější, zrazuje bratříčka Ivánka, aby nepil ze zvířecí stopy, že se promění: v hříbátko, telátko, jehňátko. Podvakráte bratříček poslechne, potřetí už to nevydrží a napije se z ovčí stopy. A víme, co se stane – jako by to sestřička neříkala.

Tak často sestersky nezištně, moudře a starostlivě nabádáme a varujeme před zákonitými katastrofálními důsledky mužských činů, a bratři počkají, až se nebudeme dívat, a udělají si své. Následky pak musíme nést s nimi. Jako v té pohádce, kde sestřička Alenka leží na dně řeky, kam ji shodila zlá čarodějnice. Přetěžký kámen táhne ji ke dnu, nohy jí svazuje hedvábná tráva a písek na prsou neuzvedne. A na bratříčka Ivánka už se brousí nože.


Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.


 

 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv