Ještě v roce 1970 vzbudila feministická skupina Redstockings v Reykjavíku pohoršení a odpor, když do májových oslav napochodovala s obří sochou Venuše a nápisem „lidská bytost není komodita“. Již o pět let později se ale psal zcela jiný příběh. Ženské hnutí nabylo za krátkou dobu neuvěřitelnou sílu, která triumfálně vyvrcholila jednoho říjnového rána takzvaným „dnem volna“. Devadesát procent islandských žen tehdy nepřišlo do práce na protest proti nerovným platům. Kola ženského hnutí se definitivně rozpohybovala.
Výsledky byly vidět záhy. Již v roce 1976 Island přijal zákon garantující rovné postavení mužů a žen. V roce 1980 se Islanďanka Vigdís Finnbogadóttir stala první demokraticky zvolenou prezidentkou na světě, zatímco „Ženská aliance“ získala neuvěřitelných šedesát tři křesel v islandském parlamentu. Trend pokračoval i v letech devadesátých a vyústil do současnosti, kdy islandskému vládnímu kabinetu dominují ženy v čele s premiérkou - lesbickou hrdinkou Jóhannou Sigurðardóttir. Mnohé zákony jsou jasně proženské a společenské postavení žen je opravdu na vysoké úrovni.
Všichni to vědí
Zdá se, že jsem přistála v utopii, a tak s nadšení vyrážím do ulic. Můj sen se ale rozpadne již v první hospodě. Od místních žen v centru Reykjavíku se dozvídám, že skutečnost je poněkud jiná. „Tohle a ráj? Gejzíry, vodopády a polární záři miluju. Ale tahle země rozhodně nemůže být nejlepším místem pro ženy, protože za stejnou práci nedostaneme zaplaceno tolik jako muži,“ má jasno Gudrun (39) a dodává: „Všichni to vědí, zákon to zakazuje, ale stejně s tím nikdo nic nenadělá.“
Gudrun má pravdu. Platové rozdíly mezi ženami a muži se již dekády pohybují mezi deseti a dvaceti procenty. Gudrun tak skvěle popisuje islandský paradox, kdy všudypřítomné feministické povědomí naráží na neprolomitelnou zeď, kterou nemohou zdolat ani zmíněné hrdinky islandského feministického zázraku. Pro ženy Islandu je údajná genderová rovnost, tolik opěvovaná zahraničními pozorovateli, jen stěží pochopitelná. Problém je natolik znám, že některé obchody v Reykjavíku dokonce nabízejí ženám desetiprocentní slevy při nákupech.
Ženy na každém rohu
Nadcházející volby nelze v Reykjavíku přehlédnout. Se zájmem si prohlížím plakáty levicových Zelených, které z autobusových zastávek křičí „Feminismus, Rovnost, Životní prostředí!“. Slunečnými ulicemi probloumám až do Kvennaathvarf, kde mě v kanceláři jediného islandského azylového domu pro oběti násilí na ženách vítá jeho ředitelka. „Ženská otázka je na Islandu na každém rohu, ale situace není zdaleka ideální. Pociťuji to více než kdy předtím,“ říká Sigþrúður, vzděláním socioložka.
Sigþrúður sama vychovávala dceru, bez stigmatu a podivení okolí, ve státě se skvělou zdravotní péčí, finančním zajištěním a levnými a dostupnými mateřskými školkami pro všechny. Nic jim nechybělo: „Stav mých práv byl v pořádku. Dnes ale vím, že je to tím, že jsem, statisticky myšleno, měla prostě štěstí. Navíc jsem například nikdy nechtěla být profesionální sportovkyní či komičkou a nebyla jsem imigrantka.“
Ředitelka azylového domu tak popisuje moment, kdy si díky svojí profesi uvědomila, že pozice žen na Islandu zdaleka není tak růžová, jak se může z dálky zdát. Potvrdily to nejen její zkušenosti, ale i dlouhodobé statistiky. „Čtyřicet dva procent islandských žen zažilo násilí z rukou mužů a téměř čtvrtina žen byla vystavena nějaké formě sexuálního zneužití,“ říká zamyšleně.
Od chvíle, kdy se profesně věnuje ženám, se k ní lidé navíc začali chovat jinak: „Zejména muži mají tendenci označovat mě za radikální feministku, se vší negativní konotací, která se s tím pojí,“ říká Sigþrúður. Chráníš-li ženy, nenávidíš muže, slýchala prý také často. Skutečnost, že bojem proti násilí na ženách ostatní kolem sebe provokovala, ji jen utvrdila v jejím snažení. „Feministka se ze mě nakonec skutečně stala. Nic jiného mi nezbylo. Island je stále potřebuje,“ říká s odhodláním.
Kde žije utopie?
S pocitem rozčarování zabouchnu dveře ženského azylu. Trucovitě vyrážím hledat vysněný ostrov někam jinam. Vezmu to dolů z kopce, doprava a přes Snorrabraut se vrátím zpátky do centra. Najednou jsem ve čtyřech různých světech, každý v jiném časoprostoru, ale vlastně se nedá přesně určit, kdy a kde jsem se vlastně ocitla. Superhrdinka Janet mě provází po její utopické planetě Whileway. V zapadlém knihkupectví, ve fantastickém románu Joanny Russ, zde na Islandu nakonec naleznu „lepší místo pro ženy“. Alespoň na chvíli.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
