NP č.416 > UličníciPřístav věčného tulákaTomáš Havlín

Zdeněk Fenyk má boty toulavý. Čtyřicítka ale zaklepala na rameno, a tak zakotvil v Brně. Poslední rok prodává Nový Prostor před hotelem Slovan na Lidické. Říká, že se teď cítí svobodnější a ve volných chvílích rád hledí do středověku. Ostatně, býval řeholníkem u františkánů.


Jak se vám dnes daří?


Dobře, díky Novému Prostoru a příjmu z něj jsem se začal osamostatňovat. Víte, jsem takový světoběžník, prochodil jsem celou republiku, ale časem zjistíte, že toulání a žebrání není žádná svoboda. Můžete jít, kam chcete, ale bloumáte po ulicích, koukáte do výloh a nemáte nic. Nakonec jsem se protoulal k tomu, že jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. Že se musím postavit na vlastní nohy a nespoléhat na ostatní.

Co se změnilo?

Já sám bych už nerad řešil některé problémy alkoholem a utíkal před nimi. To se mi stávalo. Do Brna jsem přijel před rokem nočním rychlíkem z Pardubic, kde žije rodina. A kdysi před lety jsem se vydal pěšky v noci opačným směrem, když jsme se pohádali s tehdejší přítelkyní. Jenže jsem k tomu ještě snědl nějaké prášky, a tak mě řidiči našli ve škarpě u Letovic. Doktorka na psychiatrii se mě tehdy zeptala: „Chcete žít?“ A já na to, že chci. Za půl hodiny jsem byl venku.

Také doba se změnila, je drsnější. V devadesátých letech vládla euforie a lidi k sobě měli blíž. Šlo žít jako „krajánek“ – přijít do města, zaklepat na dveře, čas od času vzít brigádu. Jenže ekonomická situace dělá hodně. Dnes mají lidé starosti sami se sebou, natož aby podporovali někoho jiného. Mají strach o zaměstnání, o bydlení a bojí se, co bude s jejich dětmi – jestli třeba budou moct studovat. Snadno potom odsoudí, hodí vás do jednoho pytle. Automaticky si myslí, že chcete peníze na drogy nebo na chlast.


Jakmile si čuchnete

Jak dlouho už prodáváte Nový Prostor a jaké přitom potkáváte lidi?

S Novým Prostorem jsem začal hned, jak jsem přijel do Brna. Neměl jsem kde spát a noclehárnu na Armádě spásy je potřeba platit. Musel jsem začít vydělávat a Nový Prostor byl pro mě jediná možnost. Protože si myslím, že jsem docela komunikativní typ, řekl jsem si, že to zkusím a že problém mi to dělat nebude.

Po roce je to dobré. Mám už svoje lidičky, kteří chodí pravidelně. Zastaví se na kus pokecu, svěří se se svými bolístkami, jsem pro ně taková vrba. Jindy se prostě zeptají, jestli člověk něco nepotřebuje, třeba oblečení, nebo přinesou jídlo. A někdy chodí i s nabídkou práce.

Dostáváte zajímavé nabídky?

No, bývá to třeba ježdění s cirkusem, a to pro mě není. Už proto, že u cirkusu roky pracovala prodejkyně Marta, která je na Moravském náměstí, a co z jejího vyprávění vím, není to žádný med.

Co říká Marta?

Například že dělníci, kteří se postaví řediteli nebo rodině, které cirkus patří, mohou být i biti. O penězích vůbec nemluvím, to jsou nějaké dvě stovky na den plus jídlo. Ale hlavně je to kočovný život, kdy nemáte žádný domov. Může být dobrý na sezonu, ale pak přijde zima a cirkus většinu lidí vykopne. Nikdo se o vás nepostará.

Bydlíte dále na noclehárně?

Armáda spásy byla první štace, chvíli mi vyhovovala. V osm ráno vás vykopnou, celý den prodáváte a v šest vás zase přijmou zpět. Čím víc prodáváte, tím víc vyděláte. Jenže pak jsem zjistil, že takhle to dál nejde. Na mé prodejní místo se třeba v sobotu a v neděli vůbec nevyplatí chodit – nic se neprodá. A co pak s časem? V létě to sice jde, když máte nějaké peníze, koupíte si knížku a jdete do parku. Když prší, můžete si číst na autobusáku. Ale v zimě?

Tak jsem šel na ubytovnu. Chtěl jsem být někde sám, takže jsem volil Adamov. Jakmile si k tomuhle čuchnete, že nemusíte nikde courat, nikdo vás nevyhazuje, nemáte tam ty hodiny, tak nechcete pryč. Nejdřív jsem chtěl ubytovnu táhnout jen z prodeje, ale to nejde. Stačí to buď na jídlo, nebo na ubytování. A tak mě v NP dostrkali, abych si vyběhal dávky.

Na ubytovně jsem byl čtyři měsíce a našel si tam přítelkyni. Dnes žijeme i s jejími rodiči ve 2+1 v Králově Poli.

Zmínil jste, že jste si chodíval číst do parku nebo na autobusové nádraží. Co rád čtete?

Moc času mi teď nezbývá, protože přítelkyně má malou dcerku. Jinak jsem ale ujetej na historické romány. Koupil jsem si třeba Já, Claudius nebo Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů. Od pravěku až po husity, tohle období miluju. Kdybych si mohl vybrat, žil bych ve středověku, třeba ve 13. století. Byl bych mnichem v klášteře a ležel v knihách.

Toulání vás již neláká?

Dneska už ne. S přítelkyní jsme spolu půl roku, malá mi říká „táto“ a je to naše sluníčko. Jsem rád, že mám rodinu a jsem moc spokojený.


Obyčejná solidarita

Na které období v životě vzpomínáte nejraději?

Určitě na práci v nemocnici. Na začátku devadesátých let jsem jako řeholní bratr řádu františkánů v Brně-Maloměřicích pracoval v nemocnici u sv. Anny. Hodně mi to dalo. Vždycky mě bavilo poslouchat a pozorovat lidské osudy, pomáhat lidem. Odmalička jsem se rád staral třeba sousedům o děti, měl jsem to nějak v sobě. Ale tady jsem viděl smrt v mnoha jejích podobách. Někteří lidé s ní byli smíření, jiní bojovali do poslední chvíle. Viděl jsem velké nasazení personálu, ale třeba i příbuzné pacientů, kteří se objevili v nemocnici, jen když babičce přišel důchod. Byla to velká škola.

Co vás přivedlo k františkánům?

Odmalička mě vychovávali jako věřícího. Vlastně jsem byl spíš takový pingpongový míček. Babička, dcera někdejšího továrníka, chtěla ze mě mít movitého obchodníka, zatímco máma, která je poustevnice, by mě zase nejraději viděla jako biskupa. Dodnes se takhle přetahují...

V patnácti letech jsem se rozhodl, že bych byl rád mnichem a františkáni mi imponovali svým milosrdenstvím. A tak, když jsem odešel z hornického učiliště ve Frýdku-Místku a odsloužil vojnu, šel jsem do kláštera v Brně.

Jak dlouho jste vytrval?

Necelý rok, pak jsem odešel. Do kláštera jdete s nějakou představou, ale pak zjistíte, že se rozchází s realitou. Vadilo mi, že jsem zcela oddělený od života, že je to komunita oddaná jen Bohu a ničemu jinému. Nemůžete jít do kina, za sportem, přečíst si, co chcete, to tam neexistovalo.

Problém nastal i tehdy, když mi končila směna v nemocnici, ale dál mě tam potřebovali. Bral jsem za svou povinnost zůstat, ale bylo mi to pak vyčteno. Řehole byla hlavní, a i když mě doktoři a sestry žádali o opak, měl jsem odejít. Druhá věc byla, že kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou (smích). V nemocnici jsem si našel přítelkyni.

Řekl byste dnes, že vás řehole nějak obohatila?

Určitě. Sice jsem přišel o spoustu iluzí týkajících se fungování církve, ale zase vím, že ti lidé, řeholní bratři, sestry a kněží, opravdu slouží, jak jim káže srdíčko a víra. Jejich práce v nejrůznějších léčebnách a domovech je opravdová služba.

Máte naopak období, k němuž byste se vracet nechtěl?

To asi nemám. Ať už jde o toulání nebo problémy se ženami, prostě to tak bylo, ničeho nelituji. Já jsem svůj život bral jako dobrodružství, nezatěžoval jsem se tím, jak bude. A říkal jsem si, že takhle potkám spoustu lidí, spoustu figurek...

Donedávna jsem litoval vztahu k mámě, ale ten se teď začíná řešit aspoň přes esemesky.

Mluvil jste o přechodu z ulice do 2+1, chcete změnit něco do budoucna?

Holčičce budou dva roky a vím, že věčně Nový Prostor prodávat nebudu. Když to ale řeknu hloupě, vydělám si tak víc, než kdybych šel normálně pracovat. Protože člověk za roky toulání nastřádá dluhy a exekutoři by mě slupli. Budou se muset řešit, s přítelkyní jsme se o tom bavili, ale prozatím je to takhle.

Myslíte, že by se něco mělo změnit i ve společnosti?

Někdy mě rozzlobí, že zprávy jsou plné různých senzací, ale nikdy se v nich nemluví o těch, kteří pomáhají. Občas se sice ukáže nějaký velký příběh, ale obyčejná lidská solidarita, která není vidět, ale přitom je prospěšnější než cokoli jiného, nic. Nemluví se o ní a to chybí.


 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv