NP č.413 > Téma číslaKolik zalátáš děrRad Bandit

Asi vás zklamu. Radikální sociální pracovníci, které jsem potkala v Londýně, nemávají rudými prapory, nenosí placaté cheguevarovské čepice a dokonce si občas zavtipkují o starých dobrých časech Maggie Thatcherové.

Scházejí se v poměrně konzervativním prostředí South Bank University, zasedají tu kolem kulatého stolu společně s akademiky, studenty a uživateli služeb již od roku 2002. Říkají si SWAN (Social Work Action Network) a členem se může stát kdokoli, kdo se pohybuje v kolosu sociálních služeb: ať už jako klient, pracovník či aktivista. 
Přijímám pozvání, zasedám vedle Paula a se zvědavostí pozoruji nesourodou skupinu bezdomovkyň, probačních pracovníků, sex workerů, seniorů, jejich pečovatelů a jiných bytostí. Těžko se odhaduje, kdo je na které straně mince. Zdá se ale, že je to vlastně úplně jedno. Spojuje je jediné. Trochu jiný náhled na téma sociální spravedlnosti.

 

Kolik ran zalepíš?


Zlaté časy radikální sociální práce, které nastaly ve Velké Británii s vlnami lidskoprávních protestů v sedmdesátých letech, již dávno pominuly. V roce 2001 byla perspektiva konečně prohlášena za mrtvou doktorem Paulem Stepneyem. Tento akademik si stejně jako mnozí další povšiml, že sociální práce se rozhodující měrou začala krýt s agendou státu. „Sociální práce se stala politicky podlézavou a regulovanou,“ prohlásil Stepney doslova.
Smlouva s ďáblem byla uzavřena. Sociální pracovníci zatížení tunami administrativních úkonů definitivně přišli o možnost kritického pohledu na strukturu, která jim zajišťovala živobytí. Mezinárodní definice, která říká, že sociální práce představuje profesi napomáhající sociální změně a spravedlnosti, se najednou stala výsměchem sobě samé. „Neměnili jsme nic,“ říká Paul. „Látali jsme jednu díru za druhou, zatímco celek se nám rozpadal před očima.“
Nic však netrvá věčně. Za poměrně čerstvým návratem radikální perspektivy ve Velké Británii stojí také reálné nebezpečí, že i sociální pracovník se může ze dne na den ocitnout na ulici hned vedle svého klienta. Zařídila to takzvaná ekonomická krize.


Jsem pes, kterého svlékají z kůže


Dan, který mě na setkání SWAN pozval, strávil v oboru čtyřicet let a přestál v profesi leckterou politickou změnu. Pamatuje květinové sedmdesátky, pak léta privatizační a o současnosti mluví jako o „uťáplém“ dnešku. Důvod, proč rozšířil řady radikálních pracovníků, zní až poeticky: „Nikdy to nebylo horší než dnes. Od devadesátých let jsem se cítil v profesi jako pes, kterého svlékají z kůže. Výt a kousat jsem ale začal, až když mi sáhli na duši.“
Dan tak popisuje životní zlom, kdy definitivně zahodil zaběhané pracovní postupy, zabouchl za sebou dveře své vyhřáté kanceláře a vyrazil do ulic. „Uvědomil jsem si, že jestli vyplním ještě jeden formulář, napíšu ještě jeden posudek a zúčastním se ještě jedné schůzky s vrcholnými manažery, zatímco klienti přicházejí o domovy, kolegové o práci, zavírají se služby napříč spektrem a společnost se před mýma očima propadá do chudoby, můj svět se definitivně rozpadne.“
Rozpadnout se však nakonec nemusel. Dan tak trochu náhodou přišel na to, že stále existují i jiné „metody“ sociální práce. „Když nám manažeři oznámili, že se náš program pomoci migrujícím Romům definitivně ruší, zvedl jsem se ze židle a vkráčel rovnou za těmi Romy.“
Přestože je léta podporoval, žádat o pomoc šel se slzami v očích a trochu se strachem. Odezva byla však ohromná. „Napochodovali jsme spolu zpátky rovnou na radnici,“ říká Dan s úsměvem. Měl za sebou stohlavou skupinu lidí, těch samých, které vedení radnice nikdy na vlastní oči nevidělo, a přesto vydalo ničivé rozhodnutí, že zavře všechny romské karavanové kempy a Romy vystěhuje na ulici. Podle Danových vzpomínek již žádná slova o nezbytnosti škrtů, ekonomické realitě ani zbytečnosti služby dále nepadala. Tváří v tvář skutečným lidem si to prostě nedovolili. Kempy zůstaly zachovány.
Netrvalo dlouho a Dan si tak jako stovky jiných sociálních pracovníků v Británii uvědomil, že přímá akce, nátlak na manažerské struktury, guerillové happeningy, ale především provázaná spolupráce s uživateli služeb, jsou jedněmi z posledních účinných zbraní proti devastujícím škrtům a destruktivní sociální politice státu. „Prostě nám nic jiného nezbylo,“ zamýšlí se Dan.


Rozumem a vztekem


Od vypuknutí ekonomické krize se řady radikálních sociálních pracovníků v Británii značně rozšířily. SWAN má své pobočky ve všech větších anglických městech, ale sahá také do Skotska, Irska a dokonce Řecka a Španělska.
Veterán organizace Paul Summers mi vysvětluje, proč se ale snaží vyhýbat termínu „radikální“: „Chceš-li změnit systém, který dlouhodobě nefunguje, neznamená to, že jsi radikální, prostě to děláš s rozumem. Nemyslím si, že tím, že bereme do rukou bannery a hlasitě křičíme, že to z nás dělá nějaké radikály. Jsme obyčejní sociální pracovníci, kteří si uvědomili, že naše práce má i politický aspekt. Podporujeme model sociální práce a sociální péče, která je zakořeněna v hodnotě sociální spravedlnosti. Ceníme zejména kolektivní přístupy.“ Právě pro tuto kolektivnost a systémové pojetí Paul raději užívá termín „komunitní sociální práce“.
Je ale čas k přesunu na místo akce. „Už dost teorie, jede se do Brentu!“ zahřímá Dan a ukončí tak univerzitní setkání u kulatého stolu. V Brentu právě probíhá akce na podporu rodiny Counihanů. Pětičlenné rodině, která se ocitla ve finanční tísni, bylo tak jako mnohým jiným upřeno v rámci úsporných opatření právo na sociální bydlení. Podobně jako nedávný český příběh z ústeckých Předlic, i tenhle by zřejmě zapadl mezi tuny dalších. Jen kdyby zúčastnění nepožádali hlasitě o pomoc.
Od minulého léta spustil příběh rodiny Counihanů, která vychovává autistického chlapce, vlnu protestů v celé komunitě Brentu. Na stranu rodiny se připojili jak mnozí profesionálové, kteří už nechtějí rozesílat tuny negativních vyjádření směrem k potřebným, tak veřejnost a rodiny které se ocitly v podobné situaci. K průvodu městskou čtvrtí směřující k radnici se spontánně přidávají i místní policisté. Sociální pracovníci po boku svých klientů, rodin s dětmi a lidí ze sousedství mašírují proti budově, ve které budou zítra zasedat za pracovní stůl. „Nebojíš se, že přijdeš o práci?“ ptám se Natashi, která jako mnozí jiní drží v ruce banner. „Nemám co ztratit. S každým klientem, kterému odepřeme služby, si kopu vlastní hrob. Zítra budu na dlažbě já,“ odpovídá se skalním přesvědčením.


Radikálně? Ne, společně...


I při návštěvě dalšího projektu si uvědomím, že příkladů radikálního přístupu k sociální práci je v Británii více. Myšlenka „plavby na jedné lodi“ a stírání rozdílů mezi klienty a pracovníky, vzájemného naslouchání a spolupráce, se objevuje napříč spektrem poskytování sociálních služeb. Zapojení uživatelů do rozhodování o jejich osudech a sociálních službách se v té či oné formě vyskytuje již léta v drtivé většině kvalitních projektů. Narazila jsem na ně i v londýnské organizaci St. Mungo. Ta již čtyřicet let pracuje s tématem bezdomovectví.
Pravidelná měsíční setkání bezdomovců s vrcholnými manažery organizace jsou naprostou samozřejmostí. Sami šéfové říkají, že „jejich vlastní ideje a nápady mohou být ´mimo realitu´.“ Vědí, že jejich kapacita porozumět realitě bezdomovectví je omezena právě chybějící zkušeností života na deštivých ulicích Londýna. Recovery College, která představuje jeden z klíčových projektů organizace, poskytuje vzdělání zaměstnancům, kteří pro St. Mungo pracují. Nebylo by na tom nic zvláštního. Jen kdyby v roli vyučujících nebyli právě bezdomovci - lidé ulice a klienti azylových domů St. Munga.
Při hledání britské radikální perspektivy neobjevíte nic přehnaně revolučního. Termín radikální se dá jednoduše nahradit. Komunitní sociální práce, anebo třeba „dobrá praxe“ představují označení, která zaznívají nejčastěji. Na dubnovou konferenci SWAN se letos chystá již nejméně pět set posluchačů z různých koutů Velké Británie i zahraničí. V dobách ekonomické krize se u jednoho stolu spojují síly. Na obou frontách si totiž uvědomili, že ke změně systému, který při honu za kapitálem nějak opomněl ty nejzranitelnější a nejslabší, je každá ruka dobrá. Dává to smysl, jde o hodně.

 

Autorka je spolupracovnicí redakce.


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Muž v plamenech / Rad Bandit > NP č.389 > Téma čísla Černá Skála je neobyčejné město. Od roku 1991 vyrůstá uprostřed Nevadské pouště a po týdnu opět mizí beze stopy. Letos se sjelo na věhlasný festival Burning Man na padesát tisíc lidí.   číst dále Přítomnost se stává budoucností / Rad Bandit > NP č.484 > Pošli to dál Světová zdravotnická organizace (WHO) se chystá zrušit transsexualitu jako psychiatrické onemocnění. S třicetiletým zpožděním za lesbami a gayi se tak i transsexuálové dočkají „uzdravení“.   číst dále Gender fuck...co? / Rad Bandit > NP č.404 > Ženská stránka Přestože právě proběhl jeho třetí ročník, je možné, že jste o Gender Fuck Festu neslyšeli. Existuje však několik dobrých důvodů, proč mu věnovat pozornost.   číst dále Radikální knihovnice / Rad Bandit > NP č.467 > Pošli to dál Dnes se často mluví o radikální sociální práci – musíme jít ke kořenům, problémy řešit tam, kde vznikají, kriticky nahlížet systém, odstraňovat rozdíly. Vezměme si proto příklad z bojovných knihovnic. číst dále Kde jsi, když tu nejsi? / Rad Bandit > NP č.437 > Téma čísla Na ulici o ně téměř nezavadíte, nenajdete je dokonce ani jako pojem v odborných knihovnách. Pro většinu jsou téměř neviditelné. Řeč je o ženách bez domova. číst dále Když je žena eko / Rad Bandit > NP č.440 > Ženská stránka Je matka příroda žena? A kultura muž? A proč některé feministky meditují, zatímco jiné hrozí rukami zaťatými v pěst?  číst dále Šílenství bez domova / Rad Bandit > NP č.426 > Téma čísla Duševní nemoc a psychické potíže jdou ruku v ruce s životem bez domova. Nabízí se ale mimo jiné otázka: Zblázníte se poté, co přijdete o domov, anebo se zblázníte první, a na ulici zůstanete až pak? číst dále Když stehy burcují svět / Rad Bandit > NP č.406 > Ženská stránka Mnozí z nás si pamatují naše babičky, jak jehlou a nití zdobí tkaniny do fantastických obrazů. Co se ale stane, když vyšívané motivy zcizí babičkám dvojice holek? A co když příze začne zdobit ulice?   číst dále
celý archiv