NP č.413 > RozhovorNechte růst špendlíkyJakub Holzer, Jiří Ptáček

resized/img/clanky/801x268c-d2c2-1262-header.jpg

Jeho vršovický ateliér jako by obývalo mnoho pohádkových postav, které tu po sobě zanechaly bizarní artefakty a fragmenty tajuplného záměru. František Skála zde již šestnáct let vytváří svět, který odráží jeho duši víc než ten za okny.

Je vám padesát sedm let. Co vás jako zralého umělce motivuje k práci?
Neutuchající radost (směje se)! Možná už to není tak opojné a impulzivní jako na začátku a vzhledem k tomu, co má člověk za sebou, je taky jeho zodpovědnost daleko větší. Ale pořád je to vytváření radosti pro sebe.

 

Čím se liší mladá generace umělců od té tehdejší - vaší?
Má to asi daleko těžší. My jsme měli jasného nepřítele, který nám bránil svobodně se vyjadřovat na veřejnosti. Nešlo o nic jiného než ukázat, co děláme. Dnešní nepřítel jsou peníze, které o všem rozhodují a manipulují se svobodou a vědomím umělců daleko rafinovaněji. Morální aspekty jsou v podstatě podobné. S kým spolupracovat a s kým ne. Což asi mladí moc neřeší.

Daleko víc, než tvořit z vnitřní potřeby bez ohledu na úspěch, se dnes řeší jak se prosadit nebo zviditelnit a kde na to vzít. Určité druhy umění jsou bez společenské reflexe a napojení na instituce nepoužitelné.

Ideálem je živit se prodejem svých záměrů. Ale existuje i plno skvělých mladých umělců, kteří se snaží řešit situaci sdružováním stejně, jako jsme to dělali my.

 

Výsledek sebevědomí


V jakém okamžiku jste si řekl: „Tak, teď jsem umělec“?

To si člověk poprvé řekne na střední škole, když má pocit, že se mu něco povedlo.

 

A na první výstavě v kavárně...
Ty jsme mít nemohli, ale pořádali jsme je v zadním pokoji u nás doma. Pravidelně, pro kamaráda, který přijížděl z Valašského Meziříčí. Včetně katalogu s rozměry děl a cenami. Byla by z toho kuriozní výstava. Z té doby mám několik výborných latexových škraloupů reagujících na český informel. Anebo věci, kterými jsem se snažil přiblížit umění z tehdejších prodejen Díla.
To byla tedy první fáze „hry na umělce“. Ke skutečnému sebeuvědomění jsem dospěl, až když jsem po vysoké škole odhodil různá klišé, kterým jsem podléhal. Bylo to jako návrat do dětství, úplně na začátek svobodné tvorby. Až tehdy, když jsem se na všechno vykašlal a úplně odboural snahy se něčemu přiblížit, jsem měl tu pravou radost.

 

Vystudoval jste filmovou grafiku a dokonce natočil několik animovaných filmů. Proč jste v tom nepokračoval?
Protože to byla týmová práce. Já si rád všechno dělám sám, abych to mohl uhlídat až do konce.

 

Navenek to vypadá, že pracujete usilovně a bez ustání. Máte období, kdy vysadíte a věnujete se něčemu zcela jinému?
Důležité jsou rezidenční pobyty, kdy se člověk ocitne mimo vlastní prostředí. Mám to docela pestrý, takže jen přehazuju výhybky na stejné trati. Od práce se všemi možnými materiály, instalací na pomezí architektury až po focení a ilustrace pro děti. Myslím, že kdo to bere vážně, tak pracuje, i když spí nebo tzv. zahálí. Život s prací se prolínají.

 

Jaká je v tomto ohledu situace umělců střední generace? S jakými obtížemi se potýkají?
Jsem šťastný, že jsem nikdy nedělal nic kvůli penězům a můžu se živit tím, co mě baví. Na druhou stranu, před sto lety by bylo samozřejmostí, že by má žena měla služku.

 

Učení vás nikdy nelákalo?
Programově se tomu vyhýbám z několika důvodů. Pokud bych to chtěl dělat zodpovědně, odčerpávalo by mě to hodně času, který už takhle postrádám. Potom si nejsem jistý, jestli bych na těch školách vydržel, jak to tak poslouchám od kamarádů. A pak, je tam spousta mladých děvčat a to je trochu nebezpečné.
Mladá generace má obrovské sebevědomí. Téměř platí, že čím horší výsledky, tím větší sebevědomí. Jednou jsem byl oponentem nějaké slečny a snažil se jí říct něco konkrétního, jenže právě to její sebevědomí mě dohnalo až do fáze, kdy jsem jí skoro nadával (smích).
Na jednu stranu je vlastně pozitivní, že lidi jsou sebevědomí a ne tak předposraní a uťáplí, jako byli za komunistů všichni. Ale zase to plodí další věci...

 

Jste součástí šťastné generace, které společnost vyšla vstříc a ještě ji podporovala. Dnes je poměrně běžné, že se umělci po škole hroutí, protože pro ně najednou není uplatnění.
Měli jsme opravdu štěstí. Zažili jsme konec útlaku a přehoupli se do systému, kde se každý mohl uplatnit sám. Bylo to úžasné období. Ale, pozor! Všechno jsme si vybojovali, nikdo nám nic nedal. Všechny výstavy Tvrdohlavých vyběhal svojí drzostí Václav Marhoul a taky jsme za to sklidili pěknou dávku nenávisti. A to platí stále. Ale pro mě bylo také rozhodující, že jsem se v 80. letech setkal v nakladatelstvích s lidmi, kteří dovedli ocenit ilustrátorské řemeslo a dobře ho zaplatit. To je teď úplně jinak.

 

Mám sklony k terorismu

 

Říká se, že introverti čerpají energii ze samoty a extroverti ze společnosti lidí. Do jaké skupiny se řadíte vy?
Vyhovuje mi role poustevníka, co občas vyskakuje na pódium do světel reflektorů. Za ideální považuji život na venkově, kdy za zimní plesové sezóny dojíždím kočárem do města. A koně mě pak odvážejí domů sami.

 

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že během umělecké práce je potřeba oprostit se od všech společenských návyků a balastů. Jak to děláte?
Málokdy se to podaří - ale největší štěstí zažívám, když úplně zapomenu, že jsem umělec, a dělám pouze to, co mě baví bez potřeby zpětného hodnocení. Největší radost mám z výsledků, které vůbec nevypadají jako umění. Což je opakem toho, čemu jsem se snažil přiblížit na střední škole.

 

Proč je dobré mít statek na samotě? Napadají vás tam jiné věci než v Praze?
Protože čas tam plyne jinou rychlostí. Člověk nemusí odjet do Tibetu. Stačí, když vyjede půl hodiny za Prahu a může žít skoro v úplné samotě. Prahu mám rád, ale není to město mých představ. Současná architektura je většinou zoufalá, nepočítá s člověkem. Nelíbí se mi auta, vládnoucí městu. Nedá se tu žít na ulicích jako jižní národy, tak bych si to představoval.
A co se týká přírody v Praze, ta se pořád nějak umravňuje. Takže, když u našeho metra Strašnická na stromech vyrostly špendlíky a třešně, ze kterých si lidé trhali, tak to bylo samozřejmě nepřípustný a někdo to vyřezal. Líbí se mi, když se příroda ve městě nenápadně uchytí a vznikne něco, co není vypíglovaný, vybetonovaný. Dalším důvodem je, aby se v křoví neshromažďovali houmlesáci.

 

Jaký názor máte na bezdomovce?
Zaprvé si dovedu představit, že bych se ze dne na den stal bezdomovcem. Pruda z těch úřadů může dojít do takového stádia, že člověk někoho zastřelí nebo přestane platit a končí. Být pořád bdělý, kontrolovat a platit, to stojí spoustu energie. A zadruhé si myslím, že někdo tuhle míru svobody potřebuje.

Obecně si myslím, že bezdomovci jsou součástí společnosti a měli by být vzati na vědomí. Možná jich bude přibývat a my bychom měli chápat, že pokud vyloženě nekradou kabely, tak vlastně zpracovávají náš odpad. Jenomže, když dnes úřady někam přistaví kontejner, nasadí tam člověka na hlídání. Nikdo si nesmí nic brát, protože to patří obecnímu úřadu. Dřív tam seděli bezdomovci a hned recyklovali. Kdežto teď se to jen vyveze jako bordel.

 

Svým uměním míjíte společenské nebo politické aktuality. Spíš vytváříte paralelní, romantickou skutečnost. Co vás odvádí od reality?
Politické aktivity jsou potřeba, ale v momentě, kdy se ocitnou v galerii, se stávají komerčním zbožím. A je po ideálech. Kdo se nezabývá problematikou menšin nebo sexuální orientací, nemůže očekávat podporu institucí. Pohybuje se to po jiné koleji, než vyhledávám. Za deset let to nebude nikoho zajímat.

 

Je zajímavé, že to říkáte, když pracujete s materiály, které nebudou za deset let existovat...
Loni jsem na svojí retrospektivě vystavoval mýdla z roku 83... a drží. Molitanový oblek v muzeu - taky dobrý. Ale to je celé trochu jinak. Zážitek z posledního paprsku slunce, který rozzáří hmotu na hranici zániku, tenhle prchavý zážitek může mít mnohonásobně větší váhu než celá problematika současné civilizace. Myšlenka zmaru je stále nejžhavější aktualita. Proto se tím zabývám, abych o tom nemusel mluvit do časopisu.

 

Přesto jste byl politicky aktivní, když jste podpořil demonstraci iniciativy „Zachraňte kulturu 2013“ před Ministerstvem kultury, která reagovala na další škrty dotací pro živou kulturu. Co vás k tomu vedlo?
Nemám dostatek energie na boj. Nejsem dostatečně obrněn, ale pokud můžu něco podpořit, jdu tam, nebo aspoň podepíšu. Před ministerstvem za mnou stál Jan Švankmajer a já se divil, proč tam není víc mladých lidí, když jde především o ně. Myslím, že je potřeba přitvrdit. Dlouho se to řešilo nenásilnou formou, ale já bych opravdu raději už volil formu násilnou. Já bych ty jogurty, které se tam házely na velké plátno, naházel přímo na někoho z ministerstva. Protože dokud někoho opravdu nevyhodí z okna, tak se nic neděje. To myslím celkově. Poslední dobou mám mírné sklony k terorismu (smích).

 

Očekáváte změnu k lepšímu, nebo spíš konec světa?
Konec světa jsme si vyřešili už v roce 74 názvem naší tajné organizace B.K.S. - Bude Konec Světa. Loni nás neustále někdo obtěžoval otázkami, jestli má do sklepa instalovat kamna apod. V Čechách obecně stále změna k horšímu, ale buďme rádi, že není válka.

 

U tajných společností se nemá věřit ničemu, ale stejně by nás zajímalo, jak jste od domnělého roku 1974 dokázali vydržet spolu a nezačali si lézt na nervy?
Jak víte, že si nelezeme na nervy? To úplně nejdůležitější na B.K.S. je, že má striktní řád, který se musí dodržovat - tzv. kamaradschoft ist gut. Všechno je sepsané v regulích, dodržujeme základní rituály, a pokud je někdo poruší, následují sankce. Samozřejmě i v naší organizaci jsou členové se zvláštním režimem, třeba v hibernaci nebo v lázeňském režimu. Zrovna předevčírem jsme měli společnou bliznu, právě to je způsob, jak všechno udržet. Žádná volnost, pouze striktní zákony a zákazy!

 

Máte rád humor a mystifikaci. Je to spíš hra, oddych od reality, nebo sdělení?
Největší mystifikací je rozšířit o sobě, že mám smysl pro humor. Jak známo, Bůh má velký smysl pro humor, ne už tolik církve. Je to jeden ze základních pilířů, na kterém stojí vesmír. A lidi bez humoru netuší, že byli stvořeni k tomu, aby si z nich ostatní dělali srandu. Sdělení? Ano, je to sdělení. Kdo ještě neviděl Tros Sketos, ať si na nás zajde do Akropole. Dokud se ještě můžeme hýbat. Nedávno jsem viděl na webu toho chlápka, co léčí smíchem alkoholiky (F. Skála imituje různé typy smíchu).

 

V rytmu chůze

 

Rád cestujete, co vás k tomu táhne?
Většinou to kombinuju s prací. Nemám rád turismus a trpím, když jsem v roli organizovaného turisty. Nebo si našetřit a jet na zážitek do divočiny s lidmi, co na to mají? Ale chtěl bych do Afriky. Když vidím nějakou mizející autentickou kulturu, je to pro mě vrchol. Ostatně nejlepší předměty mě přivezl kamarád z vědeckých expedicí. Jednou za čas potřebuju odjet a být sám. Na podzim jsem byl v Banátu. Když už tam nikdo nebyl.

 

V roce 1993 jste šel pěšky z Prahy na benátské Bienále. Co se vám po dvaceti letech z této cesty nejvíce vrylo do paměti?
Když jde člověk sám cestou, kterou nechodí davy jako do Santiaga de Compostella, je to nepřenosný zážitek z překonání velké vzdálenosti přirozeným rytmem lidské chůze. Zážitek času v neporušeném stavu. Ještě několik let poté jsem si dokázal promítnout celou cestu, protože chůze krajinou je takový pomalounký film, který se neustále mění. Nikdy jsem se necítil tak dobře jako po vykonání této cesty. Byl to takový naplněný sen a výraz touhy po svobodě. A také jsem v Benátkách na závěr vystavoval.

 

Jak je dneska těžké být umělcem na volné noze?
Naštěstí dělám hodně věcí, různě to střídám. Prodávám svoje díla, občas dělám knihy a pak zase něco jiného. Teď bych měl například pracovat na rajské zahradě do Olomouce. Jde o dům ekologické výchovy pro děti, kam se jezdí na školu v přírodě. A u toho vznikne areál uměleckých děl, která mají něco společného s přírodou. Samozřejmě bych byl radši, kdyby něco takového existovalo přirozeně a kdyby děti jezdily na venkov. I tak je ale zázrak, že se to podařilo vybojovat. Má jít o jakousi klášterní zahradu, v jejíž jedné části bude farma se zvířaty. Pro mě je samozřejmě důležité, že k naplnění té vize je nutné, aby se pak o to někdo staral, krmil slepice a děti se toho účastnily. Jinak totiž nenávidím naučné stezky. Na cedulce tam máte, že tady na tom místě je kytička. Tím je porušený přirozený přístup k přírodě, jako když si kluk ulomí klacek a začne jím do něčeho mlátit.
I v Praze mám několik takových projektů - musím to nazvat projekty, i když to slovo nesnáším. Na Žižkově bych chtěl vytvořit takovou malou oázu, a to na frekventovaném místě, kde lidé žijí. Je ale těžké ji prosadit, protože úřady nebo majitelé pozemků tomu moc nerozumějí. Je jednodušší prosadit bronzovou sochu než starý, obrovský kmen, ve kterém lze udělat kavárnu a nechat ho něčím obrůst.

 

Liší se často vaše původní představy od výsledků?
Někdy naplňuji předem vymyšlený koncept, ale to spíš zřídka. Spíš je to tvůrčí proces, kdy na začátku máte vizi a od ní se dopracujete někam úplně jinam. U mě hraje roli hledání nějakého zážitku, který vzniká samovolně, ale prostřednictvím mnoha různých, ale jemných zásahů.

 

Spisovatelé často mluví o tom, že jim při psaní postavy ožijí a diktují vývoj příběhu...
Často pracuju s předměty, které získávám pro jejich fascinující kvality a ty se pak snažím ještě umocnit. Nesnáším klišé o smetištích a nepotřebných věcech. Za prvé smetišť už moc není, natož aby tam bylo k nalezení něco hezkého. Opravdu to je spíš humus. A za druhé vůbec není důležité, že to jsou nepotřebné nebo odložené věci. Z deseti tisíc předmětů vyberu jeden na základě nějaké energie, kterou v sobě má, a s ní pracuju dál. Nejlepší je, když v průběhu práce objevím něco úplně nového.

 

Obě vaše děti se daly na uměleckou dráhu. Dal jste jim jako otec-umělec nějaké ponaučení?
Ne.

 

*** 

 

František Skála (nar. 1956), výtvarník a hudebník. V Praze vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole a filmovou a televizní grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Je zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, od roku 1974 skutečným členem tajné organizace B.K.S. a komturem Řádu Zelené berušky (od r. 1985).
Je členem divadla Sklep a vokálně-tanečního tria Tros Sketos. Hraje a zpívá v Malém tanečním orchestru Universal Praha a ve skupině Finský Barok. Ilustroval přes dvacet knih, z nichž mnohé získaly prestižní ocenění, zúčastnil se více než 140 kolektivních a 50 samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha sbírkách.
V roce 2010 získal František Skála za přínos ve výtvarném umění Cenu Ministerstva kultury.

 

 

 


autor / Jakub Holzer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Na Brno dobrý / Jakub Holzer > NP č.424 > Téma čísla Ještě nedávno jste se na náměstí Svobody mohli ocitnout zcela sami a zděsit se, jestli jste náhodou nepřeslechli hlášení o atomovém výbuchu. To však jen studenti odjeli k mámám. Ospalé Brno se ale pomalu probouzí. číst dále Tenkrát na Liosu / Jakub Holzer > NP č.402 > Téma čísla Nudíte se? Nepořizujte si medvídka mývala, ale zahrádku na Libeňském ostrově! Stačí trpělivě vyčkat na přidělení pozemku a hurá do holinek! Věci na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Ještě než zasadíte první rajčata, bude z vás protřelý občanský aktivista. Ale žádné otálení, zájem je veliký.   číst dále Psaní do vody / Jakub Holzer > NP č.426 > Rozhovor Alespoň některé z jeho veršů si vybaví skoro každý obyvatel brna. S graffiti umělcem Timem jsme si povídali o strachu z agrese, potřebě protestovat tam, kde už vtip nestačí, i o vytahování starých pneumatik z potoka. číst dále Veřejní přátelé / Jakub Holzer > NP č.405 > Reportáž O předsudcích, sňatcích z rozumu a o tom, jakou cenu má svoboda pro ty, kteří se jí stále odmítají vzdát.   číst dále A přece se tyčí / Jakub Holzer > NP č.421 > Téma čísla Rada hlavního města v březnu schválila úmysl obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Možná už příští rok tak budou udivení turisté rozesílat nové pohlednice, protestantům se udělá nevolno a většině národa to bude jedno. číst dále Když jen zábava nestačí / Jakub Holzer > NP č.416 > Reportáž Nedávných studentských oslav v Praze se po dlouhé době opět ujali studenti. Co je k tomu vedlo? Vydařily se? A je v plánu pokračování? číst dále Moje / Jakub Holzer > NP č.424 > Pošli to dál Jsem bez obav. Jakpak by také ne, v dnešním světě, kde je všechno moje – moje taxi, moje lékárna, moje odměny v mojí bance, moje jsou dokonce i šminky netestované na zvířatech. Naštěstí i zprostředkovatelé telekomunikačních služeb nezůstávají pozadu a touží být moji. číst dále Kdopak by se smrti bál / Jakub Holzer > NP č.403 > Referát Bojíte se smrti? Buďte v klidu, báli se jí i velcí Řekové. Přesto jí ale dokázali porozumět a nakonec přijmout mnohem snáze než dnes my.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv