NP č.413 > ReportážPod dlažbou PařížeHelena Račková

resized/img/clanky/801x268c-ef0f-1258-header.jpg

Na povrchu vládne čilý ruch a obchod, vstup do podzemí je zakázán. Co objevíte, když na požadavky zákona projednou nebudete brát zřetel? Otevřít se mohou i pařížské katakomby.

Je čtvrtek večer a já dostala pozvánku na večírek jedné čerstvě založené nadace. V Paříži jich každoročně vznikají desítky. Společnost je početná a pestrá a kamarád mne vede seznámit k hloučku přátel, který zrovna něco vášnivě a takřka spiklenecky řeší. 

Náš příchod diskuzi utne. Jednotlivě se představuji, ale vidím, jak si někdo bere mého kamaráda bokem. Na něco se ho vyptává. Jen co se přidají zpátky ke skupince, chápu, že řeč byla právě o mně. Na programu je organizace páteční noci v katakombách a přitom nebylo jisté, zda jsem dostatečně důvěryhodná a zda to v případě zájmu zvládnu.
O katakombách jsem věděla něco málo z internetu. Především je potřeba mít dobrého průvodce, protože ve spleti chodeb se člověk snadno ztratí. A pak, že vstup tam není legální. Radost ze setkání s partičkou katafilů, jak se milovníkům pařížského podzemí říká, však celé zvažování legality spolehlivě zhatí. Byla jsem shledána schopnou výpravy, a mohla tak být zasvěcena do plánů pro následující večer.

 

Provrtané podzemí


Pařížské podzemí začalo vznikat s činností Římanů, kteří zde těžili vápenec a sádrovec. Těžba pokračovala až do 19. století, ale byla několikrát přerušena, především kvůli problémům se statikou. Jejich obrovský nárůst zapříčinila vyhláška Ludvíka XIV., podle které musely mít všechny hrázděné domy sádrovou omítku proti požáru. To vedlo k rozsáhlému plenění sádrovcových lomů a následným propadům sklepů i částí ulic. Následovník Ludvík XVI. proto v roce 1777 zřídil Generální inspekci lomů, která existuje dodnes. Inspekce měla za úkol nejprve vytěžené podzemí zmapovat a poté ohrožené oblasti staticky zajistit.
Provozováním těžby především v jižní části města tak postupně vznikl systém stovek kilometrů chodeb. V části z nich byly vybudovány odpadní stoky, jinde se během 19. století pěstovaly žampióny, až stovky tun ročně. Bývalé lomy s konstantní vlhkostí a teplotou do 15 stupňů jim poskytovaly ideální podmínky. Během druhé světové války zde našli úkryt účastníci francouzského odboje. Ale bunkr si v katakombách vybudovala i německá armáda.
Od roku 1955 je vstup a pohyb v katakombách zakázaný, avšak absence oficiálních strážců pořádku nahrává podzemnímu životu. S rozmachem punkové scény v 70. letech podzemí ožilo. Konaly se zde koncerty, párty, setkání nejrůznějších sekt a stahovaly se sem hledané osoby. V roce 2004 na sebe katakomby obrátily nežádoucí pozornost médií a úřadů, neboť se ukázalo, že nikdo nemá ponětí, co se pod zemí vlastně děje. Při jednom z pravidelných policejních cvičení, tentokrát v okolí pod Palais de Chaillot, přes řeku k Eiffelovce, narazila zásahová jednotka na obrovský prostor přizpůsobený provozu kina, s lavicemi vytesanými do kamene, velkým promítacím plátnem a vybaveným barem se zavedenou elektřinou a třemi telefonními linkami.
Z toho popudu vznikla policejní jednotka specializovaná na podzemí. Chodby jsou však natolik rozsáhlé, že její existence je spíše symbolická. Pokutu 1500 eur za pohyb v katakombách zatím nikdo z mých známých z nadačního večírku prý ještě neplatil. Ale zato se jim zdá, že ubylo například lidí bez domova, kteří byli k životu pod povrchem nuceni trvale.
Když se ptám, kdo do podzemí ještě chodí, se smíchem a jednohlasně odpovídají: „No my! Katafilové!“ Jsou to prostě lidi, kteří místo do klubu jdou občas prožít akčnější a dobrodružnější večer sem. A taky levnější, neboť večírek byť v alternativnějším podniku, kterých navíc v Paříži překvapivě není tolik, vyjde i pro místní pěkně draho. Proto hlavně v zimě, kdy se nedá vysedávat a popíjet v parku, u Seiny nebo kanálu Ourcq, se část zábavy přesouvá pod zem. Avšak jen pro „zasvěcené“...

 

S vínem do klubovny


Druhý den kolem deváté večer vyhlížím netrpělivě ostatní u metra Porte d´Orléans na jihu města. Sešlo se nás osm a pomalu vyrážíme směrem k jednomu z tunelů bývalé okružní železniční trati. Cestou se zastavujeme v arabské večerce, abychom se vybavili zásobou piva a vína. Bylo mi řečeno, že máme před sebou dlouhou noc - a bez vína mokré nohy více zebou.
Malou pěšinkou v křoví sbíháme z ulice na zarostlou trať a vcházíme do tunelu. Všichni vytahují z batohů čelovky, jenom já mám svíčku ve sklenici. Je to romantičtější, VELMI nepraktické, ale nic jiného jsem doma prostě neměla. Ve stěně tunelu je otvor, za kterým prudce klesá chodba. Jeden po druhém se soukáme dovnitř a po kolenou ulezeme ještě dobrých třicet metrů. Až pak se můžeme postavit - jsme v katakombách.
Před námi se táhne chodba široká na ruce v bok, vysoká tak, že se v ní dá postavit. Během noci však potkáme úseky, kde se nedá proplazit s batohem na zádech nebo je potřeba odstranit kamenný zával, aby se dalo pokračovat. Zatím jsme pár metrů pod zemí a půda je zde suchá. Později, když se brodíme vodou sahající nad kolena, chápu, co měly znamenat ty zeboucí mokré nohy.
Dobrou hodinku a půl pochodujeme v zástupu chodbami a na každém rozcestí kontrolujeme, zda jsme v plném počtu. Nejednou se prý stalo, že zde někdo zabloudil i na několik dní a ven se dostal jen šťastnou náhodou s pomocí dalších katafilů. V orientaci dole pomáhá systém symbolů. Názvy chodeb, vytesané do kamenných tabulek, se také často kryjí s názvy ulic nad nimi. Ale rychle ubývá výlezů z katakomb. Ty ústí v mnoha případech do sklepů soukromých domů a jsou jednoduše zazdívány. Proto je třeba mít při vstupu do podzemí aktuální katamapu, která takové změny zohledňuje.
Mám zkušené průvodce, a tak přicházíme bez bloudění do jejich takzvané Klubovny. Je to větší jeskyň, kam se všichni pohodlně vejdeme, a k mému úžasu je plná lebek a kostí. Zde si máme odpočinout a posvačit, než půjdeme dál...

 

V příbytku kostí


Zatímco někdo si krátí chvíli stavěním věží z kostí, mě zajímá jejich původ a zda třeba nechytím nějakou nemoc. Stručná odpověď, že kosti jsou ze hřbitova a že se jich nemusím bát, mi úplně nestačí, a tak poté doma pátrám hlouběji.
Koncem 18. století došlo k totálnímu přeplnění pařížských hřbitovů, především centrálního hromadného pohřebiště pro nemajetné u kostela Saints Innocents. Neúnosné hygienické podmínky vyvrcholily provalením jedné ze stěn společného hrobu do sklepa domu v přilehlé ulici. Tato nehoda vedla k založení několika nových příměstských hřbitovů, známých Père Lachaise, Montmartre a později Montparnasse. Bylo také rozhodnuto o přemístění ostatků mimo město, přesněji řečeno pod něj.
Od roku 1786 jezdila na jih města více jak dvacet let kostmi naložená smuteční koňská spřežení doprovázená zpěvy kněžích, než se podařilo několik miliónů ostatků přemístit. Kostmi byly zaplňovány prostory podzemních lomů, až kolem roku 1810 přišel nový generální inspektor s nápadem dát pohřebišti formu mauzolea, což by spočívalo v přeskládání lebek a stehenních kostí do úhledných celků obohacených o náhrobní dekorace z původního pohřebiště.
Podzemní mauzoleum budilo zájem již od svého vzniku. Navštívil jej Karel X., rakouský císař František I., Napoleon III. a věděl o něm i Victor Hugo, který do pařížských katakomb zasadil část svých Bídníků. V téměř nezměněné podobě lze mauzoleum navštívit i dnes, neboť jde o veřejně přístupné muzeum. Ačkoliv si zde člověk na kosti sáhnout nesmí, je to kromě muzea městských stok jediný legální přístup do pařížského podzemí.
Zbylé kosti ze stavby mauzolea a nepoužité ostatky zůstaly v okolních prostorách a chodbách, některé byly rozneseny spodní či dešťovou vodou, která občas chodby zaplaví. Tak se pravděpodobně dostaly i do naší Klubovny... Odpočívajíce na zpuchřelých kostech slyšíme, jak nad námi projíždí metro. Nemůže být tedy víc než kolem půlnoci. Když už nám začíná být zima, zvedáme se za naším dalším cílem. Jdeme na Pláž.


Pod dlažbou pláž


Po slabých dvou hodinkách chůze přicházíme do velkého prostoru vymalovaného graffiti, kde při svíčkách probíhá již komorní párty, dokonce i s hudební kulisou. Pláž je mezi katafily dobře známá, takže vzájemné setkání nikoho nepřekvapuje. Pravidelně se zde konají menší tekno párty, což mi přijde neuvěřitelné, když si představím, že všechnu techniku sem musí někdo donést nad hlavou, ve vodě po kolena.
Podobně velikých prostor jsme za večer potkali několik, ale zde je místo všudypřítomného světlého bahínka pokryta zem jemným pískem, a dá se proto pohodlně usadit kdekoli. Seznamujeme se s ostatními, většinou studenty nebo mladými kolem třicítky. Povídáme, popíjíme a prohlížíme katamapu. Už máme za sebou alespoň deset kilometrů chodeb.
Čas příjemně plyne. Za chvíli začne opět jezdit metro. A tak vyrážíme do poslední etapy. Po půlhodině potkáváme kovový žebřík, který vede přímo vzhůru. O páté ráno se na bulváru Montparnasse zvedá uprostřed chodníku těžký poklop a z něj vylézá osm lidí. Jsem unavená, od hlavy k patě špinavá a musím se dostat na druhý konec města. Přesto se musím smát. Tomu jak vypadáme. A radostí, že jsem mohla zažít dnešní noc. Vypadá to na slunečnou sobotu.


autor / Helena Račková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv