NP č.411 > FejetonPanel Story 2Jan Stern

Ve světě bývá zvykem, že úspěšné béčkové filmy, najmě horory, thrillery a fantasy eposy, mají svá volná pokračovaní, takřečené dvojky, trojky, ba i čtyřky, ačkoli ty už nejsou tak akorát do ruky, jak vědí znalci. U nás bohužel zaostáváme.

 

A přitom v této zemi máme jeden horor, který evidentně dozrál ke svému druhému pokračování. Proslulý snímek Věry Chytilové Panelstory. Pravda, jednička nectila úplně žánrová pravidla, ale kdyby se udělal poctivý remake, mohla by se rovnou začít připravovat dvojka.

Vidím to asi tak. Panelstory 1, temný fantasy horor, nejspíše uváděný pod novým názvem Nerut – Příchod krále, by pojednával o tajuplném království, kde král Gustalf Šedý nechal vystavět veliké domy, které nic netušící obyčejní lidé obydlili a vedli v nich své malé životy. Pak však přišel zlý čaroděj Absurd (asi by ho hrál Abrhám) a pronesl kletbu: „Toto jsou králíkárny, budiž z vás králíci“ (tak mě napadá, že by to mohl natočit Vorlíček, ten scény s králíkama vyloženě uměl). Lidé proměnění v králíky byli velice nešťastní, dupli si jen občas, ale nepřestávali doufat, že je jednoho dne někdo odčaruje a budou z nich zase lidé. A skutečně přišlo osvobození, do království přijel hrdina Nerut (rodným jménem Neviditelná ruka trhu) s princeznou Realitní kanceláří po boku, z králíkáren udělal vyhledávané lokality s plnou občanskou vybaveností a dobudovanou infrastrukturou, z míst prokletí vyčaroval mávnutím kouzelného proutku místa plná zeleně vhodná pro rodiny s dětmi a stal se zázrak: čtyřicet let staré byty v těch tajuplných domech zbavených prokletí se prodávaly v Nerutově říši za částku jen o sto, maximálně o dvě stě tisíc menší než v krásných novostavbách. Všichni byli z toho happy-endu šťastní, zejména radní, kteří na oslavu vystřelili do nebes nájmy v těch spasených domech, a to by tak nějak byl konec prvního dílu.

Ostatně všichni tu lidovou pověst, dle níž bude jednička natočena, dobře znáte, tak nemusím zacházet do podrobností. Ale pozor, já už mám na stole první verzi scénáře volného pokračování. Jo jo, scénárista Osud už ji dodal. A věřte, ani tentokrát nebude chybět plný škopek napětí, i Nerut 2 – Zlaté srdce bude trhák hollywoodských parametrů. Zlý čaroděj Absurd měl totiž učně, o němž skoro nikdo nevěděl. Jmenoval se Zlatý srdce Hamouzek (no jasně, že by ho hrál Moučka, modří už vědí). Démon Hamouzek, když viděl, jak ze sebe panelový lid setřásl kletbu králíkárny, přísahal pomstu. „Nechtěli jste králíkárny, budete žít v hamouzkárnách!“ zvolal jednoho dne hlasem šílence a vydal se do sídlišť agitovat. A našeptával prostému lidu na družstevních schůzích: jste prokleti nikoli kletbou Absurdovou, ale tajnou kletbou krále Gustalfa, kletbou šedi. Dokud se nezbavíte šedi, nedosáhnete svobody, pravdy ani lásky. „Já vám dodám barvy a obrazce!“ volal jak pominutý a už míchal v alchymickém kyblíku své brčály. A lid, omámený patrně výpary jeho ředidel či kdo ví čím, pustil Zlatý srdce Hamouzka na své panely. Tu fouknul růžovou, hned vedle modrou se zelenými puntíky, další panelák oděl se do hávu červeno-žluto- zeleného, neboť Hamouzek nebyl troškař a evidentně semo tam něco šlukoval. Jeho dílo bylo děsivé. Sídlišti se nesly temné výkřiky „vražda!“ mísící se s ďábelským chichotem přežívajících Absurdových lokajů, jejichž zavilé tváře z fasád osvěcovaly hvězdičky jako živé. Část lidu, ta která se dosud nezbláznila a nezamilovala do cirkusu, vydala se za mocným králem Nerutem a prosila ho o pomoc. Nerut však churavěl, ležel na lůžku a chroptěl na zoufalé poddané: „Zde já nic nezmohu, lidé dobří, to jen vy sami můžete si pomoci, to Zlaté srdce, co vás ničí, to je totiž vaše srdce,“ slyšeli poddaní a smutně se vrátili do svých hamouzkáren. A jak to dopadlo? No to se právě neví. Dvojka totiž končí vítězstvím temnoty, kdy se celou říší šíří démonovo vítězné volání „Holky, povedla se mi srnka!“

Co bude dál? Bude natočená trojka? Vzbouří se lid, nebo povstane nějaký lidový hrdina a vymete Zlatý srdce z plátna a srdcí lidu? No, dávalo by to logiku, ale to víte, je krize, lidi stahujou, vypalujou a kdo ví, jestli na pořádný béčko ještě vůbec u nás někdo schrastí peníze. A taky, přiznejme si, v krizi je i česká scénáristika. Nikdo vlastně neví, jak dál.

Možná chvíle pro talenty z ulice. Neměl by někdo nějakej nápad?

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Personal Švejk / Jan Stern > NP č.506 > Fejeton Když jste kdysi četli knížku a líbila se vám, mohli jste ji doporučit přátelům. Neměli jste jistotu, že se jim bude taky líbit, ale měli jste jistotu, že budou číst stejnou knihu jako vy. Platí to i dnes. Ale asi ne nadlouho. číst dále 1985 / Jan Stern > NP č.512 > Fejeton Léto roku 1985 jsem trávil v tiché vesničce za Prahou. Centrem nedění zde byla malá samoobsluha Jednota a hospůdka u fotbalového hřiště, kde na stěně visel umaštěný zažloutlý plakát Jiřího Korna s nápisem Pragokoncert. Tam jsem chodil každé poledne na guláš a limonádu Broňa. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále
celý archiv