NP č.411 > ReportážBydlení bez hranicIamme Candlewick

Proč v Česku nemáme squaty a jiné podoby komunity, které najdeme v řadě západních metropolí? A o co přicházíme?

 

Při návratech z různých evropských komunit mi vrtá hlavou známá otázka: proč to nejde u nás? Na záchodě pak dlouho zírám na diplomy ze soutěží a projekcí, plakát ze svého prvního koncertu, výstřižky z novin, prohrabuji se vybranými vydáními časopisů. V tom mi to dojde. Kromě neprůstřelného systému, přísných zákonů proti squattingu a nedostatku odvahy… nechybí českým komunitám to správné informační a inspirační zázemí právě na záchodě?

 

Tohle už se neprodá

V Lipsku ve čtvrti Plagwitz ve třetím patře domu na Gießerstraße studuji právě na záchodě ohmataný materiál s názvem „Co pro vás znamená Meta Rosa?“ Jedná se o dotazník vyplněný lidmi bez domova a náhodnými návštěvníky. Odpovědi sahají od strohého „právě teď jídlo a pití“ až po úvahy o kulturním zázemí, hudbě a uměleckých workshopech. Do dřevěného stojanu na kartáčky přidávám tu svou do kolonky s nápisem „guest“ a pak mě trochu překvapí nápis nad vanou „vezmi si pod sprchu svou oblíbenou knihu“. To už mě ale domem provází Markus, můj rozverně upovídaný přítel z cest, a vysvětluje, že každý, kdo zde bydlí nebo přebývá, přispívá chodu domu svými nápady tak, aby lidi v něm nepostihla jednotvárnost nebo letargie.

Markus se narodil v Německu, procestoval Asii, Jižní Ameriku a Evropu, aby se potom vrátil do Lipska založit Hausprojekt se svými přáteli. Meta Rosu ve staré dělnické čtvrti, podobně jako mnoho domů kolem, odkoupili lidé z plagwitzské komunity před třemi lety od státu poté, co byla deset let prázdná. Dostali výhodný úvěr, takže každý, kdo v domě bydlí, je jedním z jeho majitelů a platí malou část půjčky. Dům se tak stal součástí tzv. Miethäusersyndikatu, takže ho již nikdo nemůže prodat ani odkoupit a bude vždycky patřit komunitě. Poplatky na každého vyjdou asi třikrát nižší, než by stál pronájem pokoje v obyčejném bytě.

V tomto masivním domě bydlí devatenáct dospělých ve věku 20–35 let a šest dětí. Mají různé pohledy na svět a způsoby obživy od podnikatelů po nezaměstnané, ale spojuje je touha žít v komunitě a pomáhat druhým. Tak jako dům společně od píky zrekonstruovali, tak společně nakupují místní, sezónní, vegetariánské a fairtradové jídlo, vaří pro bezdomovce, pořádají workshopy, f ilmové projekce, koncerty a politické akce. V domě naproti budují ubytovací zařízení pro azylanty, ulici vévodí nápisy „refugees welcome“. Když projdeme kolem ukazatele přepsaného na „InvestorsFalle“ (ulice Investora F nebo Investorova chyba), Markus vypráví, že na začátku projektu chtěla vybydlenou čtvrť odkoupit ještě jedna firma pro své kanceláře, a tak jí ulice na přivítanou trochu vyzdobili.

 

Pohyblivě a zadarmo

Zamíříme s Markusem přes ulici do členitého Trailerparku KarlHelga. Je tu asi pětadvacet dodávek, maringotek a různých povozů. Všichni se zrovna probírají ze včerejší noční jízdy městem, která byla demonstrací a snahou získat nový prostor k žití ve městě. Současný trailerpark chce totiž koupit Siemens. Přestože prší, většina místních pracuje na zdokonalování svých obytných dopravních prostředků.

KarlHelga je místem, kam cestovatelé zaparkují sebe i své vozy, když se vrátí do Německa. Mohou zde být libovolně dlouho a odpočinout si před další cestou. V jedné z maringotek je sauna, v další prostor pro kulturní akce. Venku je kompost a tříděný odpad, spousta psů a kolem les.

Dáme se do řeči se snědým Raphaelem, který se svým „massage busem“ projel půlku světa. Na cestách si vydělává právě masážemi, k čemuž je profesionálně zařízen. Raphael vypadá trochu jako indián, vpředu mu chybí jeden zub, což se pozná hlavně, když se směje. Nabízí mi mandlový krém a ptá se, jestli jsem veganka. Tomuhle mandlovému krému prý žádný vegan neodolá, i když je v něm trochu mléka. Zubí se na mě. Kromě toho, že se během dvou týdnů stal věhlasným místním masérem, je také iniciátorem projektu Freeshop. Ve Freeshopu, jak vyplývá z názvu, se nakupuje zadarmo.

Obyvatelé KarlHelgy do něj dávají věci, které už nepotřebují, a jídlo s poničenými obaly, které najdou v kontejnerech za obchodními domy. Když se Raphaela ptám, jak dostal nápad udělat Freeshop, odpověď je jasná: „Na záchodě jsem si četl letáček ze supermarketu a došlo mi, jak je všechno drahý. Přitom je tady kolem tolik věcí zadarmo.“ Hned vedle Trailerparku zasychají kapičky vody pod odpoledním sluncem na nápaditém dětském hřišti „Wilder Westen“, které si budují samy děti. Když něco vytvoří, přijde to obhlédnout nejtěžší muž z komunity, a když se pod ním výtvor nepropadne, je schválený a děti si na něm můžou hrát. Nad hřištěm se blýská Markusův nápis „Grenzenlose Freiheit“. Svoboda bez hranic.

 

Krásný lesík

Na západ od komunity v Plagwitzu se mezi Berlínem a Kasselem rozkládá její vesnická sestra. Schönhagen je doslova tím, podle čeho se jmenuje – krásným lesíkem neboli hájkem. Vesnička se nachází na konci slepé cesty uprostřed rozlehlých polí obehnaných lesy.

Chvilku trvá, než mě můj izraelský kamarád Yaron vyzvedne od dálnice, kde mě vysadil stop. Cestou nám pětkrát chcípne auto, o to domáčtější je příjezd mezi malebné domečky. Na uvítací tabuli se mezi ostatními skví i mé jméno a hned se splétají plány na příští dny. Yaron mě provází po okolí kolem rozestavěných domů, týpí, maringotek, polí a ohrad pro koně. Ze čtrnácti domů ve vesnici patří čtyři komunitě. Asi proto, že místo je rájem pro děti, žije zde deset rodin a pouze čtyři „singles“. Na polích, které ke komunitě patří, pracuje vždy alespoň jeden z páru, druhý (a mnohdy to je muž) se přes den stará o děti.

Schönhagen je postavený na práci s přírodou a v přírodě. S vnějším světem komunikuje zejména produkcí a prodejem biosemen všech druhů zeleniny a bylin. Ráno vstáváme v osm, společně posnídáme v dolní jídelně a v devět už jsme na poli. Plejeme záhony, sklízíme semena, třídíme rostliny na jednoleté a dvouleté a v jednu máme pauzu na oběd. Dneska pro všechny hlídal děti a vařil Yaron, takže na stole jsou připraveny mísy salátu, luštěnin, rýže a zeleninové omáčky, vše z místních polí. U produkce semen o zeleninu jako takovou nejde, takže je jí vždycky dost a musí se sníst.

Jelikož jsem již poučená o tom, kde naleznu nejdůležitější informace, rozhlížím se po nich na záchodě. Ten je plný dětských výkresů, obrázků ovoce a zeleniny, článků o zemědělství a přírodním hnojení, o principech komunity tu ovšem není ani slechu.

Vše se vysvětluje, když v šest večer skončíme s prací a zasedneme u týpí k ohni. Martina, jedna z veteránek Schönhagenu, vypráví, že pozemky koupili v roce 1991. Zakladatelé se znali z blízké univerzity Witzenhausen, kde studovali ekologické zemědělství. Zpočátku šlo všechno dobře a komunita hostila stážisty z univerzity, po čase se ale komunitní uspořádání rozpadlo. Komunita tedy změnila svůj status na „ekosousedství s rozdělenými financemi a domácnostmi“.

Martina tvrdí, že do současné doby přetrvalo mnoho komunitních vazeb a zvyků, ale je lepší pořádek, hlavně ve financích. Projekt má nyní podporu EU a znovu hostí také studenty. Na stáž sem může přijet každý, kdo je ochotný pracovat na poli a přispět k chodu domácnosti. Návštěvníci bez práce mohou využívat zdejšího klidu a pohostinnosti dva týdny. Méně ideologie, více přírody. Méně komunitních zásad, více prostoru pro rodiny s dětmi. Žádné kulturní akce, hodně zeleniny. Krásný hájek. Schönhagen.

 

Kde v Holandsku vítězí levice

Prochodím lesy v okolí a už si to sypu na severozápad, kde je těsně za holandskou hranicí město Nijmegen. Je jedním z nejstarších holandských osídlení vůbec a jediným větším městem, kde ve volbách pravidelně vítězí levice. Podle toho také vypadá.

Jen co podejdu oblouk na nádraží, je mi jasné, že tohle místo je rájem mladé alternativy. Většina lidí projíždí na kole jakousi směs lipského urbanismu a schönhagenské přírody, v pekárně voní čerstvé bagety a za rohem inzerují sýr s názvem „smradlavý biskup“.

Vyzvedává mě jedna z mnoha dredatých postaviček z davu – zrzek Erik, kterého jsem letos potkala v Indii, a vede mě kousek od nádraží do komunitního jádra starých cihlových domů. Erik je z Německa, vystudoval zde na univerzitě psychologii, vlastní podíl několika domů v této čtvrti a pořádá workshopy jógy. Dům, ve kterém bydlí, odkoupilo za velmi výhodných podmínek od státu sdružení studentů v roce 1985. Každý, kdo v něm kdy bydlel, vlastní jeho část a přispívá do fondu na opravy domů v celé čtvrti. Za dva roky skončí splátky státu a dům se, podobně jako v Plagwitzu, stane součástí Miethäusersyndikatu. Když přijíždím, střechu zrovna soustředěně opravuje brýlatý Johannes a něco na mě haleká, na stole mám připravený oběd a vedle talíře sedí mourovatá kočka.

Nakonec trávíme nejvíc času vedle ve staré škole s velikou zahradou. Škola vznikla jako typický holandský squat, holka s kočičíma očima Rike ji obsadila s přáteli poté, co byla rok prázdná. Její původní majitel je rád, že se o chátrající dům někdo stará, město dalo organizaci štempl na pořádání kulturních akcí. Vedle pohybových a uměleckých workshopů zde učí lidi z nižších sociálních vrstev „vařit zadarmo“ a starají se společně o děti. Haly jsou zdobené výtvarnými díly, nad kuchyňským stolem zírá obrovský krab z rolek toaletního papíru a v chodbě slon, jehož chobot slouží jako houpačka.

Vaříme s Rike pro všechny večeři a povídáme si. Taková komunita prý není v Nijmegen nic neobvyklého, jsou tu na každém rohu. Vláda podporuje studenty s vlastní iniciativou, a tak se projekty nemusejí schovávat a dobře se jim daří. Na plakátcích z veřejných akcí, které visí na záchodě, poznávám různé postavy, které jsem potkala v tomto domě. Třeba na takový brzy narazím i o pár set kilometrů na východ.

 

Autorka je písničkářka a členka iniciativy BuskerVille.

 


autor / Iamme Candlewick VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv