NP č.407 > Téma číslaNadějovrahůmRad Bandit

Naděje to má za pár. Krvácí mi pod okny smíchovského bytu, až se obloha zbarvila do ruda. Koukám dolů, jak jí zasazujeme poslední rány. Vítejte v zemi, které pracovně říkám Brblákov.

 

Brblákovem se rozumí zvláštní prostředí v centru Evropy, kde lidé poměrně talentovaní, moudří a dobrosrdeční dennodenně dělají dobré věci, které by jim svět mohl závidět. Avšak sami postrádají schopnost je vidět. Na druhou stranu disponují zesíleným nadáním zbožňovat a hýčkat beznaděj – onu hydru, co jim poskytuje stav všeobecného pohodlí. Toto pohodlí se pak proměňuje v našeptávače, který syčí nějak takhle: Stejně se nedá nic změnit. To oni… Všechno stojí za hovno. Co já s tím nadělám? Výsledkem je tvor přinasraný, cynický a apatický – Brblák neboli Čech.

Naděje se třese v koutě. Měla prý umírat až poslední, ale s každou špatnou zprávou, které se dostane tolik pozornosti, Češi mordují ji i mnohé dobré zvěsti. A tak příběhy laskavosti, úspěchů dobra a toho krásného pokašlávají ve spodních regálech každodenní reality. Přesto je všichni dobře známe. Potkáváme je denně. Je jenom na nás, jestli je občas oprášíme a vyneseme na světlo. Tyhle spadly do klína mě. Existuje tudíž několik důvodů, proč neztrácet naději. Tak koukejte, milí nadějovrazi, a jestli ji dál budeme ignorovat, možná nám zmizí navěky.

 

Bezpečí chaosu

 

„Odmítáme jakoukoli formu zákonodárství!“ hřímal ruský aristokrat a otec anarchismu Michail Bakunin. Car vyhnal Bakunina na Sibiř. Nedávný experiment s nastolením anarchie v několika evropských městech však prokázal minimálně dvě věci. Za prvé: car měl lépe naslouchat, a za druhé: lidé mohou být ušlechtilí. Města Ejby, Ipswich, Oestende, Makkinga a Drachten jsou exempláře, v jejichž ulicích se bez dopravních pravidel a regulací událo něco velmi pozoruhodného. Chodci a řidiči tu totiž komunikují prostřednictvím očního kontaktu, spřátelených gest, přikývnutím hlavy nebo úsměvem.

Princip je jednoduchý a kdekoli aplikovatelný: příliš pravidel nás připravuje o schopnost být ohleduplnými. Zrušíte pravidla a výsledkem je celkové zpomalení dopravy, nulová nehodovost a svobodné a humánní prostředí, kde chodec i řidič, neobtěžován zákazy, musí prostě vzít odpovědnost do svých rukou. V holandském Makkinga neuvidíte značky, stopku, směrovky, semafory ani parkovací automaty. Ulice dokonce nemají čáry ani chodníky, vše je jeden ucelený prostor, který slouží bez rozdílu všem. Jeďte se tam podívat, tato experimentální města totiž fungují jako netradiční posilovny. Můžete si tu totiž procvičit svaly, o kterých ani nevíte, že je máte. Například štědrý sval, nápomocný sval, kolegiální sval, sval srdečný i sval ohleduplný. Může to fungovat i jinde.

 

Pánvičková revoluce

 

Máme krizi a mnozí ji pociťujeme. Škrty tuhle, a škrty támhle, zvýšení DPH, zubní plomba za tisícovku, reforma tohohle a onoho, zavírání lůžek státních, otvírání lůžek placených. Mnozí z nás mají děravé zuby, popeláři zase někoho slisovali, bezdomovce nevnímáme, chudoba se stala součástí našich životů. Prý není zbytí, nedá se nic dělat. Jsme zadlužení! Šetřit se musí, slyšíme dokola. Beznadějná situace jako vymalovaná. Opravdu?

Podívejme se, co se stane, když se skupina lidí z malého ostrova v Atlantiku rozhodne s vlastním zaviněním krize nesouhlasit. Islanďané vytáhli z kuchyní hrnce, vařečky, pánvičky a s rachotem si to namířili k budově ministerstva financí! Výsledek byl okamžitý. Od konce roku 2008 islandské banky odpustily úvěry odpovídající třinácti procentům hrubého domácího produktu, což vedlo ke zmírnění dluhové zátěže u více než čtvrtiny populace. Za hlomozu nádobí stát znárodnil a převzal kontrolu nad finančními institucemi. V březnu tohoto roku Island zahájil trestní stíhání proti bývalému premiérovi Haardeovi a stal se tak první zemí na světě, která dovedla k odpovědnosti svého vůdce kvůli zavinění finanční krize. Haarde byl shledán vinným, dvě stě dalších lidí je stále vyšetřováno. Po pánvičkové revoluci se Islanďané domohli i změny ústavy, která do budoucna zajistí tresty viníkům a odradí banky a politiky od pokerových hrátek s ekonomickými zdroji Islandu. A jak už to ve šťastných koncích bývá, islandská ekonomika se zázračně zotavila po nejhorší hospodářské krizi v historii země.

 

Jakut

 

Měl brýle jako popelníky. Viděl tak na dvacet centimetrů. „Sibiř je krásná,“ řekl mi. Na nohou měl něco, co už jen připomínalo tenisky. „Vyšel jsem v zimě,“ dodal na vysvětlenou. Zamrazilo mě. Tohle místo je zimou pověstné.

V nohách měl deset tisíc kilometrů, zbýval mu už jenom jeden. Táhl šedesátikilovou káru s vybavením. „Za měsíc budu ve Vladivostoku,“ usmál se hrdě. „Do té doby se nemůžu zastavit. Kdybych se zastavil, už se nikdy nerozejdu.“ Pozvala jsem ho do auta. Bylo to poprvé, co seděl v obytném voze. Bylo to poprvé, co dělal vlastně cokoli. V ruce čaj, tenhle snědý šedesátiletý Jakut začal odkrývat svůj příběh.

Do svých padesáti let byl v ústavu a nikdy ho nenapadlo zkoumat svět venku. Když Rusové přiznali existenci postižených lidí, dali jim možnost ústavy dobrovolně opustit. Tenhle pán se rozhodl jít napříč Ruskem. Nikdy předtím nikam nešel. „Jsi na ně naštvaný?“ ptám se ho. „Blázníš? Kdybych nebyl tak dlouho zavřený, jak bych tohle mohl zažít? Byl bych obyčejný Rus s obyčejnými problémy, seděl bych doma a nadával a jako většina lidí bych vůbec netušil, jak krásný je svět a jak nezměrné máme možnosti. Měl jsem v životě obrovské štěstí.“

 

Soudit s rozumem

 

V Česku se malují tykadla a v Polsku zase věší obří bannery na ministerstva hospodářství. Obojí je aktem občanské angažovanosti a dle zákona současně i výtržnictvím.

Uhelné doly – Černá díra ekonomiky! hlásal gigantický nápis, který se aktivistům podařilo vyvěsit ve Varšavě. Neměli na mysli jen devastaci přírody, ale také samotný fakt, že otevření nových dolů bude stát Polsko dva a půl miliardy eur, tedy to, co je potřeba na sociální a zdravotní výdaje státu. Aktivisté byli z budovy sundáni a následovala noc v policejní cele bez tkaniček a v zelených teplácích. Druhý den byl soud. Příběh jako z čítanky, kdyby se však nestalo něco neočekávaného. Pan soudce poznamenal, že zákon sice porušen byl, ale společenská nebezpečnost rovná se nule. Pochválil aktivisty, že se chovali slušně a zejména poznamenal, že v zemi s komunistickou minulostí je třeba vyzdvihnout nesobecké idealistické chování, kdy člověk na úkor vlastního pohodlí pokojně upozorní na celospolečenský problém. Pochvala se určitě hezky poslouchala, trest udělen nebyl a kluci dojeli domů v pořádku. Trochu vzdálená, ale přece jakási naděje pro budoucí tykadelníky, čuropanáčky, kuklo-muzikantky a jiné bezelstné občany, kterým není stav světa lhostejný.

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv