NP č.407 > Téma číslaHladová strategieTomáš Havlín

Zatímco ceny potravin rostou, někteří s nimi zápolí. Kladou si přitom otázku: kde by měl být standard a kam až jsem ochoten zajít?

 

Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) by produkce potravin v celosvětovém měřítku měla být dost vysoká na to, aby každému obyvateli planety poskytla 2700 kalorií denně – tedy o zhruba pět set více, než by potřeboval. Přesto hlad přestává být „výsadou“ tzv. rozvojového světa a stává se alternativou, s níž čím dál víc z nás musí aktuálně počítat. Čím to? Zdůrazňují se faktory jako nepřízeň počasí, zvýšená poptávka z Indie a Číny, rostoucí světová populace, nedostatek vody nebo celková degradace půdy. Jenže existuje i další výklad: Potraviny jsou zboží jako každé jiné a jako takové lákají spekulanty. Například banka Goldman Sachs se výrazně zasadila za zrušení regulací v této oblasti a otevřela cestu ke komplikovanějším futures – termínovaným obchodům založeným na očekávané změně ceny aktiv. Jdou tedy fámy: je tady další bublina. Až praskne, uvidíme, co se bude dít.

Mezitím v Česku rostou ceny potravin. Otázka dne nezní jestli, ale o kolik. Kilo chleba podražilo za posledních šest let o šest korun, mléko o pět a vejce stála během turbulence ze začátku letošního roku i osm korun za kus. Zatímco do cen se bude dále promítat rostoucí DPH, z vedoucích míst jsme až do „změny kurzu“ vnímali spíše přesvědčení, že je stále kde brát – přežraný brouk Pytlík se holt uskrovní. Společnost GfK uveřejnila v únoru průzkum, podle kterého Češi utratí za potraviny zhruba třetinu svých příjmů. To je výrazně větší podíl než například ve Francii. Stejně jako tam si ale můžeme klást otázku: Kdo je alespoň „průměrný“?

 

Tři produkty v jednom

Ráno před Novým Prostorem stačilo zahlaholit „Kdo umí vykouzlit z mála maximum?“ a přihlásil se Jozef. Potkali jsme se o dva dny později v pizzerii na Proseku, kde před Billou prodává Nový Prostor.

Odmítl pozvání na teplou polévku, řekl „35 Kč je moc, za to bych si uvařil litr a půl,“ i když ten den by mu zřejmě bodla.

S Jozefem jsme měli jít na Barrandov, kde dva měsíce žil v lesíku ve stanu. Chtěl jsem vidět jeho výtopný systém z hliníkových trubek i gril, jak na něm válí. Jenže mě předběhli policajti. „Nebylo toho moc, ale přišel jsem o veškerý svůj majetek – a fotky mě mrzí. Na místě zůstal jen pětisetkorunový pokutový bloček s proškrtnutým jménem a příjmením. To není buzerace, to je likvidační,“ říkal Jozef. Ten večer se chtěl opít, ale nedovolilo mu svědomí.

Jozef je studnice nápadů, kde se dá na jídle ušetřit. Osúch je posmažená mouka s vodou, „falešný langoš“, který se dá připravit i na kameni, a když není paštika, stačí ho trochu posolit. Jablko se jí i se stopkou a v roztlučené pecce od broskve je bílý střed vhodný k pozření (pozor, podle jiných údajů jsou pecky broskví toxické!). Vrchol přichází v podobě popisu, jak lze naložit s půlkilovou konzervou fazolí s párkem, koketující s datem spotřeby. „Když je člověk rozumný, rozdělí si to na fazole, omáčku a klobásu. Jeden den si dáte fazole s chlebem, druhý den pokrájíte jeden párek do šťávy, k tomu se přidá malý brambor a udělá se slepý guláš. Do zbytku fazolí jde přidat vajíčko a hlavně musíte mít koření. Výsledek byl tak na tři dny.“

Na lidi, kteří pláčou, že mají málo, a to, co mají, nedovedou zužitkovat, se Jozef dívá s lítostí. Za sebe má ale pocit, že je pomalu na hraně možností. „Každý máme nějaký standard, ale žít na ulici přeci standard není. Společnost už musí pomalu otevřít oči a uvědomit si, že ti lidé pro sebe dělají maximum. Aby si člověk musel koupit nějaký produkt a udělat z něj tři, to je přeci extrém.“ Přitom právě stojí před velkou výzvou. Jelikož přišel o Barrandov, nemá si nově kde uvařit. Jeho náklady na život proto výrazně vzrostou, a to by chtěl kompenzovat prodejem Nového Prostoru. Zkusmo se ptám na úspěchy před proseckou Billou: „Stojím tu od sedmi a za dopoledne jsem prodal čtyři kusy.“

 

Špatná cesta otevřená

Jozef tak ohmatává významné hranice. „Myslím si, že společnost se dělí na vyšší, střední a nižší vrstvu,“ říká ke svému pojetí společnosti a dodává: „I v té nižší vrstvě má člověk nějakou místnost a zázemí, ze kterého se může odrazit. Ale to my na ulici nemáme, a pak se posouváme jenom dozadu. Člověk se snadno dostává k depresím, zoufalým situacím, přichází kriminál a ta špatná cesta...“ K vybírání popelnic se Jozef podle svých slov zatím neuchýlil a jídlo ani nikdy nekradl. „Ale když ho někdo krade, chápu to, protože má hlad. Nechápu lidi, kteří okrádají druhé,“ říká.

Pro zkušenost s krádeží musím tedy za dalším prodejcem NP, který si nepřeje být jmenován. „Tehdy jsem měl jenom na dva rohlíky a k tomu si dal do kapsy sekanou, jenže u pokladny mi vypadla. Ochranka mě začala mlátit, tahali mě po zemi, strašný... Jeden právník se mě zastal a než přijela policie, šéf ochranky mi dal do ruky tisícikorunu, ať to nerozmazávám. Ještě jsem na tom vydělal.“

Paradoxní pointu může snadno nahradit pointa „valjeanovská“, když sledujeme stále četnější zprávy, podle nichž hrozí lidem za ukradenou konzervu vězení, zejména byli-li již v minulosti trestáni. Je to vskutku zvláštní způsob, jak naložit s hladovými krky.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv