NP č.407 > Dějiny přítomnostiPříběh bílýho cikánaAndrea Novotná

Za tenhle titulek by mi vynadal, ostatně nejen za něj. Cikáni pro něj byli Romové, maximálně Romáci a myslel, že záchranou pro ně bude jejich verze národního obrození. Sám byl především živel – se spoustou neuvěřitelných nápadů i stejně neuvěřitelných plánů, jak je změnit v realitu.

 

Několik stovek lidí v černém a s černorudými vlajkami se schází na Střeleckém ostrově. Jejich průvod jde Prahou, skandují se hesla, bubnuje se do pochodu – jen není příliš jasné, za co se tu demonstruje. Po chvíli průvod přichází k prázdnému domu. Z jeho oken se spustí několik transparentů. Na jednom z nich je portrét šedovlasého a vousatého muže, s nápisem Děkujeme Poláku – Nezapomeneme.

Šli uctít památku někoho, kdo by si pohřeb nepřál, kdo by se, jak řekla jeho družka, nejspíš pohřbu vychechtal. Své setkání nazvali „antipohřeb“. Potkali se tu anarchisti, romská kapela, signatář Charty 77… Na koho si přišli vzpomenout?

Jakub Polák zemřel 25. září. Jakkoli jej zaživa označovali za „extremistu“ a „živla“, jednalo se o osobnost příliš výraznou, ba neopominutelnou. Vzpomínalo se v televizi i v novinách, běžely záběry z demonstrací, novináři dávali k dobru historky o jeho úpornosti. A přece, jak už to tak u nekrologů bývá, zněly většinou trochu hluše. Zejména pro ty, kteří pamatují Jakubův trochu démonický smích, vervu, s jakou prosazoval svou, i ono těžko zachytitelné spojení plebejství a kultivovanosti, pohledu zdola (až trochu pitvořivého) a intelektuální suverenity. Když umřel, vzpomínali mnozí jeho známí především na svoje tvrdé hádky s ním – a zpětně viděli, jak moc v nich Jakub často šel k jádru věci.

 

Událost

Jak se člověk stane anarchistou? Recept neexistuje, ale pro Jakuba hodně znamenalo, že vyrůstal v šedesátých letech. Svobodomyslná atmosféra, antiautoritářství, myšlenky spisovatelů kolem Literárek – to všechno pronikalo i k náctiletému studentovi. Jak sám vzpomínal: „Když jsem po prázdninách nastoupil na gymnázium, profesorka češtiny mi neprozřetelně zadala referát na téma: Co mě zaujalo v české literatuře. Z referátu literárního se stal politický a já dostal cejch rebela. Ne že bych se tomu bránil. Spolu s kamarádem jsme na pokus vedení školy o ustavení jakýchsi studentských pořádkových hlídek, které měly denuncovat své kolegy, reagovali manifestem, který začínal slovy „Pryč s formálnostmi a nesmysly“ a končil výzvou „Svou svobodu nedáme“. Protože shodou okolností v té době proběhly známé „strahovské události“ – pochod studentů Prahou, který vzhledem k brutálnímu zákroku policie dostal nečekaně dramatický politický rozměr, jevili jsme se zřejmě některým profesorům jako součást širšího spiknutí. Výsledkem bylo podmínečné vyloučení ze školy a trojka z chování hned v prvním pololetí.“

Zpětně Poláka fascinovala „sociální energie“ uvolněná obrodným procesem a naplno projevená po vpádu sovětských vojsk. Později vzpomínal na aktivity bezprostředně po okupaci jako na „deset dnů otřásajících zažitými představami, že společnost se neobejde bez vlády, bez řídících elit a center moci“. Společnost bránící se i bez zatčených elit okupantům pro něj představovala impozantní obraz, který jej inspiroval ještě dlouho poté. Na rozdíl od obrazu navrácené elity, která pomáhala okupantům pacifikovat odpor. Závan svobody znamenal pro Poláka zároveň začátek dvou dekád. Nestal se disidentem, spíše se přiblížil undergroundu. Stavěl, vesměs načerno. Nějakou dobu seděl ve vězení, ale ne za politiku, ale kvůli „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Řídil náklaďák. Pracoval v uranových dolech. Četl. Dělal topiče v pražském hotelu Budovatel.

 

Anarchista

Vtáhl ho listopad osmdesát devět. Z nemocnice, kde byl po operaci rakoviny, odešel na reverz – a hned se pustil do organizování stávky, do zakládání Občanského fóra v hotelu Budovatel, do revoluce podle svých představ.

Nakonec pokládal devětaosmdesátý spíš za nevydařenou nápodobu osmašedesátého, za pokus o společenskou změnu, kde nebyly třeba cizí tanky, protože o to víc zafungovala přehnaná důvěra k elitám a vůle ke „standardnímu fungování věcí“ („návratu do Evropy“ a ke konzumu) místo hledání alternativy.

Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dostal invalidní důchod, a to mu umožnilo vrhnout se do dalších aktivit. Stal se tajemníkem Levé alternativy, hnutí založeného Egonem Bondym a Petrem Uhlem. Obě legendy se ale z práce v uskupení brzy stáhly a s jejich následovníky se Polák brzy rozhádal. Mnohem víc jej už tehdy přitahovali anarchisté, bližší jeho buřičské povaze i touze po akci.

Stal se redaktorem časopisu A-kontra, jakéhosi anarchistického pohrobka undergroundových Voknovin, založeného v březnu 1991. Média jej někdy označovala i jako „vůdce anarchistů“. Organizoval demonstrace i obsazování prázdných domů, psal články, v avii vozil aktivisty ochotné blokovat Libkovice odsouzené k zániku kvůli těžbě uhlí nebo rozhánět fašistické skinheady. Ke zdlouhavému teoretizování a sektářství jednotlivých skupinek choval ale spíše odstup. Na anarchismu ho zajímala především akce a komunity. Proto se také účastnil obsazování prázdných domů (ten v ulici pplk. Sochora, kde léta bydlel, patřil k prvním pražským squatům). I když byl zapáleným diskutérem a dobrým vypravěčem (pro mladé snad jen trochu rozvláčným), nezajímala ho teorie sama pro sebe, ale jen ve vztahu k praxi. Nezapřel v sobě celoživotní stavitelskou vášeň – jako kdyby se neustále ptal, co dokáže ta která myšlenka udělat se skutečností, co dokáže postavit…

 

Romáci

A ještě něco pro něj znamenal jeho anarchismus – stát na straně slabších. Kdo jsou v dnešním Česku ti nejslabší, netřeba asi nikomu krom rasistických diskutérů pod články na internetu vysvětlovat. Na stranu Romů se postavil hned třemi způsoby – jako zmocněnec obětí rasistických útoků, jako publicista a redaktor romského časopisu a také jako aktivista bojující proti vystěhovávání a prostorové segregaci.

Už v první půli devadesátých let, v době, kdy média ještě fašizující skinheady bagatelizovala a policie jejich násilí leckdy (zejména na maloměstech) zametala pod koberec, začal se Polák věnovat kauzám násilí rasistických skinheads. Využil institut „zmocněnce poškozeného“ jako možnosti, jak se i právní laik může dostat ke spisu a do soudní síně, a s neuvěřitelnou vervou se pustil do zpochybňování práce vyšetřovatelů a soudců. V kauzách jako písecká vražda Tibora Danihela se mu podařilo rozbít původní zmanipulované policejní verze a dosáhnout potrestání pachatelů. Naopak, když se po roce 2000 situace obrátila, média a elity konečně uznaly nebezpečnost neonacistů a přišla spíše doba exemplárních trestů, Jakub Polák mnohé zaskočil, když se zastal neonacistického násilníka Pechance, odsouzeného na mnoho let do vězení. Slušná společnost si oddechla, že nebezpečný kriminálník byl po zásluze potrestán, a nechápala, co zas ten anarchista kveruluje. Že se rasistické vraždy, za niž byl odsouzen, patrně nedopustil Pechanec, ale jiný neonacista, se zdálo skoro všem kromě Poláka jako podružná okolnost.

Jako šéfredaktor romského časopisu nevydržel Jakub Polák ani půl roku. Ne proto, že by dělal svou práci špatně. Amaro Gendalos změnil v roce 2003 z nevyhraněného časopisu v bojovnou revue romského hnutí, v níž stačil naštvat a pozurážet leckoho, od půjčkařů z Providentu přes lidskoprávní dobroděje z Člověka v tísni až po tehdejšího vládního zmocněnce Jana Jařaba. Dopouštět se s trochu potměšilým plebejským humorem urážek majestátu, to bylo ostatně jeho. Jsme v Česku, takže se nelze divit, že časopis brzy přišel o státní dotace.

Polák odmítal představu, že pro Romy je alternativou splynout s většinou a zapojit se do závodu o příslušnost ke střední třídě. V podmínkách rasismu a prohlubujících se sociálních rozdílů to podle něj stejně nebylo možné. Řešením pro Romy měla být především samospráva a získání sebevědomí, hrdosti na vlastní tradice a způsoby života. S tím souvisel jeho návrh družstev pro nezaměstnané – ani sociální dávky, ani ponižující nucené práce, ale možnost práce na něčem, co by přinášelo nezaměstnaným bezprostřední a trvalé výsledky, například bydlení.

Jako šéfredaktor Amaro Gendalos jezdil bojovat za romské rodiny vystěhovávané z bytů ve Slaném. I jeho poslední zápas se týkal vystěhovávaných Romů – ještě v srpnu jezdil do ostravského Přednádraží a bojoval zde s nepřízní radnice i s beznadějí samotných místních. Chtěl tento svůj poslední zápas dotáhnout dokonce, ale rakovina byla rychlejší. Mnozí černí i bílí si ho budou ještě dlouho pamatovat.

 

Článek vznikl s podporou café V lese, kavárny, která chce vytvářet silné události. Krymská 12, www.cafevlese.cz.

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nadějovrahům / Rad Bandit > NP č.407 > Téma čísla Naděje to má za pár. Krvácí mi pod okny smíchovského bytu, až se obloha zbarvila do ruda. Koukám dolů, jak jí zasazujeme poslední rány. Vítejte v zemi, které pracovně říkám Brblákov.   číst dále Krása se nedá žrát / Ondřej Slačálek, Jakub Holzer > NP č.407 > Rozhovor Dvě zastávky za Andělem se ocitnete ve svérázném podzemí. Jeden umanutý principál vybudoval v krytu civilní obrany divadélko, které brání poezii a dokazuje, že by měla mít domov hlavně mimo školní čítanky. S ním i s paní principálovou jsme mluvili o poezii, jazyce a kočování. číst dále Zneužívané peníze / Andrea Novotná > NP č.407 > Pošli to dál Že jsou dotace z Evropské unie v korupčních podmínkách České republiky pro řadu pochybných firem příležitostí tunelovat, odklánět a posílat kapříky, se ví už dlouho. Listopadová zpráva Evropského účetního dvora ale dává porůznu se objevujícím zprávám o zneužívání dotací ještě jiné vyznění.   číst dále Divadlo jako každodenní chléb / P. Kalandrová, D. Kumermann > NP č.407 > Téma čísla Komunitní divadlo Bread and Puppet oslaví příští rok padesát let své existence. Na farmě v Gloveru v americkém státě Vermont sídlí jeho zakladatel Peter Schumann, který bojuje proti bezpráví ve všech podobách, chodí na pětimetrových chůdách a stále přitahuje mladé umělce z celého světa. Za divadelníky jsme se jeli podívat a zjistit, v čem spočívá kouzlo jejich domácího chleba, proč mají myši zálusk na jejich loutky a jak nesamozřejmá může být středoevropská perspektiva.   číst dále
celý archiv