NP č.388 > Pošli to dálZvěčnělý magorAlexandr Budka

Nebývá zvykem v naší kultuře myslet na věci poslední. Zdaleka nejpopulárnějším způsobem pohřbu je zpopelnění bez obřadu a to si ještě třetinu uren s popelem ani nikdo nevyzvedne.

 

O to více vynikne opravdu slavný a velký pohřeb s veškerými tradičními náležitostmi a hojnou účastí nejen přímých pozůstalých – rodinných příslušníků a známých, ale i nejširšího okruhu příznivců nebo i jen těch, kteří chtějí nebožtíkovi projevit vděčnost a úctu.

Je poněkud paradoxní, srovnáme-li si dva zdaleka nejslavnější pohřby posledních let. Ten první byl Václav Kočka mladší. Jeho pohřeb se dočkal široké pozornosti a účasti médií i veřejnosti. Vynikal pompou a účastí osobností veřejného života, celebrit skutečných i těch rádoby, politiků i umělců. Nyní mu povstal zdatný konkurent – poslední rozloučení s Ivanem Martinem Magorem Jirousem.

Magorův pohřeb se odehrával v zapadlé vísce na Vysočině a přesto sem vážilo cestu více než tisíc lidí. Nebylo třeba okázalosti, jediný luxus představovaly květiny a věnce, jeden z nich od nepřítomného Václava Havla. O to více bylo cítit, že význam a památka zesnulého bude přetrvávat dlouho, aniž by k tomu bylo třeba podpory ekonomického či politického establishmentu. V Kostelním Vydří se totiž shromáždili ti, jež zesnulý oslovil svým na dřeň prožitým životem. Často se dnes žehrá na nedostatek vzorů občanských ctností, autorit o to pevnějších, oč neformálnějších. Magor Jirous byl jednou z nich. Svrchovaný básník, jakých už nebude, protože dnešní doba už nemá, jak by prověřila skutečného poetu, ručícího za svá slova vlastním osudem.

A ručit životem Jirous opravdu uměl. Ne nadarmo ho v počtu let strávených v normalizačních kriminálech předčil jen Petr Uhl. Je dobré si připomenout, že byl za mřížemi ještě i 17. listopadu 1989. A ačkoli by bylo naivní dělat z Jirouse strůjce pádu komunistického režimu, je nepochybné, že bez jeho přičinění by byl převrat ještě o poznání formálnější a nedůstojný. Díky lidem jako byl on je listopadový převrat stále něčím víc než jen privatizačním pučem či mezinárodně politickými tlaky vyvolaným zhroucením přežilého režimu.

Pohřeb v Kostelním Vydří byl zdaleka nejvíce rozloučením s člověkem, který dokázal autenticky a tedy i s chybami a omyly prožít svůj život. Dát smysl věcem, které mnozí považují za přežilou veteš – jako třeba katolické tradici, Mariánské úctě a vztahu k místu i svým předchůdcům. Takový pohřeb není žádnou tryznou, ale radostným obřadem přinášejícím naději. Tu představovalo i množství gymnaziální mládeže, pro kterou byl nebožtík víc než jen odstavcem z čítanky. Vždyť komu se poštěstí, mít na pohřbu tolik mladých a krásných dívek?

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv