NP č.388 > Ženská stránkaŽeny na bojištiIveta Hajdáková, Michal Děd

V únoru 1943 se u obce Sokolovo postavil do cesty wehrmachtu 1. československý samostatný prapor. V jeho řadách bojovala i odstřelovačka Marie Ljalková-Lastovecká, která se svou puškou nepřátelům těžce zatápěla.

 

Při útoku na německé pozice dokázala například sama v těžké palbě vyřadit kulometné hnízdo. Po válce se vrátila do vlasti jako hrdinka dekorovaná mnoha vyznamenáními. I tak se ale svými úspěchy nepřiblížila nejlepším snajperkám historie, jako třeba Ukrajince Ljudmile Pavličenkové s 309 potvrzenými zásahy. Nyní, o tři čtvrtě století později, americká armáda zvažuje to, co bylo v zákopech východní fronty za druhé světové války často nutnou samozřejmostí – nasazení žen nejen v rámci zdravotnických a podpůrných jednotek, ale také jako bojovnic pěchoty. Podobné tendence se většinou setkávají s polemikou i tvrdým odporem. Přestože mnoho žen v historii dokázalo své schopnosti uplatnit se na bitevním poli, pěchotní boj se považuje za výhradně mužskou záležitost.

Filosofka Simone de Beauvoirová viděla původ patriarchátu v rozdělení tradičních rolí – zatímco žena rodí, reprodukuje život, muž naopak ten svůj při podmaňování přírody riskuje. V kultuře patriarchátu se cení spíše to druhé. Armáda v tomto smyslu představuje téměř dokonalý příklad patriarchální instituce spojené s tradičně maskulinními hodnotami jako racionalita, dominance, odvaha a násilí. Mužům válka přináší smrt, zranění, ale třeba i chvíle vítězství nad protivníkem, ženy ji naopak prožívají téměř výhradně jako trpitelky – matky přicházející o syny a manžely, oběti sexuálních útoků nebo usmrcené civilistky.

 

ŽENY V ARMÁDĚ

Přesto historie vojenství obsahuje mnoho zmínek o bojovnicích, jež inspirovaly i mužské kolegy – ať už jde o bájné Amazonky, Johanku z Arku nebo snajperky 2. světové války. Do nedávné doby značnou pozornost přitahovala ochranka Muammara Kaddáfího, složená výhradně ze speciálně vycvičených vojákyň. Rovněž sci-fi literatura a filmy jsou často až posedlé představou žen-válečnic. Ve skutečnosti se však kladou ženám při vstupu do mnohých armád různé překážky. Bojové pozice pak mohou zastávat v ozbrojených složkách jen několika států jako například Austrálie, Francie, Kanady, Německa, evropských severských států nebo Izraele.

Argumenty proti plnění bojových úkolů ženami se většinou opírají o fyzické rozdíly. Politoložka Carol Cohneová si během výzkumu americké armády povšimla, že mužům se představa genderově smíšené jednotky zcela nepříčí. Problém vidí hlavně v nárocích na tělesnou zdatnost, které jsou nadále vysoce respektované, přestože, jak autorka tvrdí, při současném způsobu vedení boje už dávno ztratily své opodstatnění a nesplňují je ostatně ani mnozí muži. Ženy zaostávající v silových disciplínách navíc většinou vynikají v obratnosti, což ale armádní standardy nijak nezohledňují. Pokud odhlédneme od fyzických předpokladů, výhodu vojákyň představuje vyšší průměrné vzdělání a menší sklony k disciplinárním přestupkům.

V roce 2010 tvořil podíl žen v armádě ČR 13,4 procenta, avšak jejich zastoupení ve vyšších funkcích dosahovalo jen nízkých hodnot. Podle článku vojenského odborníka Miroslava Hrebíčka ženy neslouží pouze v kancelářích, ale zastávají funkce od logistiky přes zdravotnice až po pilotky bojových helikoptér. Dveře některých útvarů, jako například speciálních jednotek, jim však zůstávají zavřené. Hrebíček dále tvrdí, že vojákyně by rády sloužily v armádě bez jakýchkoli omezení, avšak mužští profesionálové jim naopak chtějí přidělovat jen vybrané, méně exponované posty.

Dalším zajímavým argumentem proti nasazování žen do boje je obava z reakcí vojáků na smrt spolubojovnice. Z tohoto důvodu Američanky podporují v Afghánistánu pozemní síly jako pilotky vrtulníků Apache, ale neúčastní se přímých bojových operací v řadách pěchoty. Kdyby tak učinily, jejich kolegové by údajně pociťovali nepřiměřený ochranitelský pud a ztráceli by disciplínu při případném pohledu na mrtvé vojákyně. Základním předpokladem účasti žen v boji tak možná není ani tak jejich fyzická připravenost, schopnosti nebo odhodlání položit svůj život, ale spíše ochota mužů a patriarchální společnosti vůbec se s takovou situací smířit. Pokud poslání profesionálních vojáků spočívá v zabíjení protivníků a s tím související povinnosti vyrovnat se s pohledem na trpící civilisty či mrtvé děti, představovalo by zranění a smrt kolegyně zásadně traumatičtější a morálku zničující prožitek?

 

ŽENY JAKO OBĚTI

Feministické teorie zdůrazňují, jak válka, armáda a zbrojení reprodukují maskulinní hodnoty a upevňují mužskou dominanci. Podle politoložek Laury Sjoberg a Sandry Via ženy ve válce představují většinu zabitých civilistů, uprchlíků a zejména obětí znásilnění, které se mnohdy stává i prostředkem boje.

Válka nepředstavuje výlučně mužskou záležitost. Ozbrojené konflikty, jejich prevence nebo také udržování bezpečnosti mají dalekosáhlé dopady na životy žen. Jejich zastoupení v armádách, ale třeba i teroristických skupinách se zvyšuje, otázkou však zůstává, zda můžeme na základě toho očekávat „polidštění“ války. Politoložka Cynthia Enloe zdůrazňuje, že ani vyšší účast žen v ozbrojených složkách nemění jejich charakter jako institucí podporujících mužskou nadvládu.

 

Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK. Autor je novinář.

 


autor / Iveta Hajdáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Michal Děd VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv