NP č.388 > Téma číslaJak úspěšně poznat úspěch?Jan Šerek

Naše společnost o sobě říká, že je založena na úspěchu. Dokážeme jej však vůbec rozpoznat? Co vlastně víme o úspěchu a jeho příčinách? Nezjistíme při bližším pohledu především to, jak dovedně umí člověk sám sebe obelhávat?

 

Lidé pokládaní za úspěšné mají v našem uvažování výjimečné postavení a mnohdy jim připisujeme zvláštní výsady. Například podle velmi rozšířené ideologie by lidé, „úspěšní v tom, co dělají“, měli řídit společnost. Podobně se občas objevuje návrh na zavedení nerovných politických práv ve prospěch úspěšných (např. silnější hlas u voleb). Chtít opak a odmítat jim přiznat výsadní postavení znamená „trestat úspěšné“, což automaticky vyvolává pocit něčeho nežádoucího a nespravedlivého. Sklon přiznávat úspěšným zvláštní práva je v nás zakořeněn tak silně, že přemýšlet o opaku nám nedává příliš smysl. Dokonce ani konkurenční ideologie, které hovoří o nutnosti chránit neúspěšné, si nedovolují zpochybňovat nároky úspěšných.

Všechny diskuse o úspěchu ale mají jeden nevyřčený předpoklad. Musíme být schopní posoudit, co je a co není úspěch. To je přitom obtížné hned z několika důvodů. Jaký je ten nejpodstatnější?

 

DVĚ PŘÍČINY ÚSPĚCHU

Nejprve dvojí upřesnění. Za prvé, úspěch lze chápat více způsoby a lze se přít, co všechno úspěchem je a co není. Pro naše účely jej však můžeme jednoduše brát jako naplnění cíle, o který člověk usiluje. Za druhé, přirozeně cítíme, že k naplnění cíle lze dojít více způsoby. V této souvislosti se dere do popředí zejména myšlenka, že je třeba rozlišovat mezi zaslouženým a nezaslouženým úspěchem. Za zasloužený obvykle považujeme úspěch, který pramení buď z úsilí, které člověk vynaložil, anebo ze schopností, které má. Jestliže vidíme za úspěchem právě takovéto příčiny, v psychologické terminologii se hovoří o tzv. interní (vnitřní) atribuci.

Na druhou stranu existuje rovněž úspěch, který pokládáme za nezasloužený. Za jeho příčinu pak považujeme faktory, na které člověk nemá žádný vliv – například náhodu, působení dalších lidí apod. Usuzování na takovéto příčiny úspěchu psychologie označuje jako externí (vnější) atribuci. Úspěch zapř íčiněný pílí nebo dovednostmi je běžně vnímán jako oceněníhodnější než úspěch daný vnějšími příčinami. Zisky z obou forem úspěchu sice mohou být stejné, ale pokud se o úspěch člověk nezasloužil, málokdo by tvrdil, že z toho pro něj plynou nějaké zvláštní nároky. Jestliže tedy chceme sebe a ostatní hodnotit podle úspěšnosti, měli bychom umět určit, zda jsou naše a jejich úspěchy výsledkem úsilí a schopností, tj. interních příčin. Zde ovšem nastávají problémy.

 

JAK SE VYROVNAT S NEÚSPĚCHEM

V klasickém experimentu, provedeném v roce 1964 na wisconsinské univerzitě Thomasem Johnsonem a jeho kolegy, měli účastníci přes mikrofon učit dvojici studentů základní matematiku. Poté byli seznámeni s výsledky svých studentů. Nakonec měli účastníci zhodnotit, jaké příčiny stojí za výkonem studentů. Ve skutečnosti však žádní studenti neexistovali a výsledky předložené účastníkům byly vymyšlené autory výzkumu. V některých účastnících byl vytvořen dojem, že se studenti na základě jejich výkladu v matematice zlepšili, zatímco v jiných byl vytvořen dojem, že se studenti zhoršili. Výzkumníky zajímalo, zda se budou tyto dvě skupiny lišit v tom, kde vidí příčiny výkonu studentů. Rozdíly byly skutečně nalezeny. Účastníci, kteří si mysleli, že byli ve své výuce úspěšní, považovali za hlavní příčinu zlepšení studentů kvalitu svého výkladu a své učitelské schopnosti (interní atribuce). Oproti tomu účastníci, ve kterých byl vyvolán dojem vlastní neúspěšnosti, viděli příčinu spíše ve studentech – v jejich neschopnosti, nízké motivaci apod. (externí atribuce).

Sklon považovat vlastní úspěchy za výsledek svého úsilí a schopností, zatímco příčinu vlastních neúspěchů připisovat náhodě či okolí (tzv. self-serving bias), byl nalezen a popsán v mnoha dalších kontextech. Někdy se mu neubráníme ani v případech, kdy je to na první pohled absurdní („díky svým schopnostem jsem dokázal správně odhadnout, jaká čísla padnou v loterii“). Lze dokonce říci, že se jedná o obecně rozšířené zkreslení, které ovlivňuje naše vnímání okolního světa. Samozřejmě, že někteří lidé mu podléhají více a jiní méně (a pro určitou úzkou skupinu funguje přesně naopak), je s ním však třeba vždy počítat. Vysvětlení, proč tomuto typu zkreslení podléháme, nabízí psychologie několik. Podle nejrozšířenější teorie jsme vysoce motivováni si za všech okolností uchovat pozitivní obrázek o sobě samotném, k čemuž nám toto zkreslení napomáhá. Jestliže jsme úspěšní, je to pro nás důkaz o našich schopnostech. Jestliže jsme neúspěšní, neznamená to naši neschopnost, protože za to mohly okolnosti.

 

JAK SE VYROVNAT S ÚSPĚCHEM DRUHÝCH

Popsané zkreslení se týká rovněž vnímání úspěchu skupiny, do které patříme (tzv. group-serving bias). Zde se navíc objevuje další zajímavé zkreslení. Podobně jako v případě jednotlivce, příčiny úspěchu naší skupiny hledáme v našem společném úsilí či schopnostech a neúspěch vysvětlujeme okolnostmi. Pokud však posuzujeme úspěšnost cizích skupin, zvláště těch, které nám nejsou sympatické, máme sklon přemýšlet přesně naopak. Jejich úspěch vnímáme jako způsobený externími příčinami, avšak neúspěch vidíme jako důsledek nízkého úsilí či nedostatečných schopností jejich členů.

Za příklad lze uvést vnímání příčin blahobytu a chudoby mezi společenskými skupinami. Pokud se nám a naší společenské skupině daří, máme sklon přeceňovat vliv našich schopností a pracovitosti. V případě naší chudoby se díváme spíše po externích příčinách, jako je například ekonomická krize či negativní vliv jiné společenské skupiny. Jestliže se však daří cizí, nesympatické společenské skupině, podceňujeme její vlastní úsilí a příčinu hledáme v okolnostech, náhodě či pomoci odjinud. Naopak chudobu této skupiny máme tendenci vnímat jako následek lenosti či neschopnosti členů. Naše posuzování úspěchu druhých je navíc ovlivněno tím, jak moc je podle našeho názoru jejich úspěch svázaný s naším neúspěchem. V řadě situací nás úspěch druhých nijak neovlivňuje. Existují ovšem situace, ve kterých úspěch druhého člověka znamená náš neúspěch. Z každodenní zkušenosti takových situací známe poměrně dost – výběrovým řízením na pracovní pozici počínaje a soubojem o poslední kusy zlevněného zboží konče. Tehdy podléháme sklonu přeceňovat vliv vnějších příčin na úspěch druhého a naopak snižujeme význam jeho úsilí a schopností.

 

ČLOVĚK JAKO ŠARLATÁN

Uvedené příklady ukazují, že naše posuzování příčin vlastního i cizího úspěchu je často zoufale neúspěšné. Nejsou to navíc jediná zkreslení v této oblasti – výzkumy se například věnují sklonu přeceňovat svůj příspěvek ke společnému úspěchu skupiny apod. Při hledání příčin úspěchu a neúspěchu je toho ve hře zkrátka příliš mnoho, včetně našeho pozitivního obrázku o sobě samém, než abychom byli schopni mít za každých okolností střízlivý úsudek. Jak výstižně píší americké výzkumnice Susan Fiskeová a Shelley Taylorová, když hodnotí, jak funguje naše každodenní uvažování: „Místo naivního vědce, který vstupuje do světa, aby hledal pravdu, jsme našly poněkud nelichotivý obrázek šarlatána, který se snaží zařídit, aby mu data vyšla způsobem nejvýhodnějším pro teorie, které si dopředu vytvořil.“

Vraťme se k úvodní úvaze. V její souvislosti vyvstává otázka, kterou bych na závěr rád položil. Do jaké míry si můžeme dovolit přiznávat úspěšným lidem zvláštní práva či postavení, pokud zkresleně vnímáme tak základní věc, jakou je zaslouženost jejich úspěchu? Ne vždy a ne všichni stejně, přesto však je naše vnímání příčin úspěchu jednou z oblastí, kde se dopouštíme nejvíce omylů. I kdybychom připustili, že je hodnota připisovaná úspěchu v naší kultuře oprávněná, co si počneme s tím, že máme problémy vidět jeho (ne)zaslouženost?

 

Autor je doktorandem psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 


autor / Jan Šerek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv