Je polovina května a na Spolkovou (dříve Marxovu) ulici se vracím ve společnosti přátel. Přinejmenším projít kolem mám ostatně ve zvyku téměř pokaždé, když zavítám do Brna. Tentokrát je tu ovšem větší akce.
Dveře, které vedou do předního obytného traktu, jsou zamčené, ale z těch do restaurace a klubu v přízemí někdo odmontoval dřevěnou desku. Procházíme vlhkou chodbou a poté, co mineme schody do zříceného kinosálu v podzemí, vycházíme do zarostlé zahrady. Klestíme si cestu kolem mohutných kaštanů, z nichž zbyly dnes jen pahýly. Z tělocvičny vzadu slyšíme šum. Kolem čtyřiceti lidí se baví u stolů s jídlem, prohlíží si fotografickou výstavu opuštěných domů v Brně nebo poslouchá živou hudbu. „V Brně je prázdných domů spousta. Pro developery je snadné je získat, ale na nekomerční kulturu nezbývá nic,“ vysvětluje Karel z pořadatelské skupiny KulKol. O dějinách Dělnického domu toho ale moc není a nikoho, kdo tady bydlel, nesehnali. Říkám si, jestli nezapátrat. Nezatnout zuby a nezkusit to napsat. Tohle je totiž srdcovka.
VZHŮRU, PROLETÁŘI!
V 19. století jsou brněnské Zábrdovice centrem, v jehož pavlačových domech se tísní městský proletariát. Stávky za lidštější podmínky v továrnách, demonstrace proti nezaměstnanosti nebo za volební právo se opakují s železnou pravidelností a původně živelné hnutí získává výrazné tváře. Josef Hybeš pomáhal v roce 1878 zakládat v Praze U Kaštanu sociálnědemokratickou stranu, v redakci Rovnosti na brněnském Cejlu zase překládal Kapitál její první šéfredaktor Pankrác Krkoška. Nejrůznější dělnické spolky, kvetoucí po uvolnění poměrů v rakousko-uherské monarchii, však byly odkázány k setkávání v přilehlých hospodách. Proto vzniká v roce 1895 spolek tehdy průkopnický: Dělnický dům aneb Arbeiterheim.
Už v prosinci 1897 může František Komprda, pokladník spolku a další známá postava dělnického hnutí, slavnostně otevřít dům na pozemku vyhořelé Kafkovy továrny. Na dalších dvacet let se stane centrem dělnického hnutí v Brně. Přední část domu slouží jako noclehárna pro odboráře na cestách, v restauraci v přízemí čepuje Antonín Bednář starobrněnský Břežňák po osmi krejcarech za půllitr a v domě nachází útočiště také socialistické stranické orgány, odborové organizace nebo dělnické divadlo. V hlavním sálu se konají veřejné schůze, na zahradě se řeční i slaví. Když vypukne v roce 1899 stávka textiláků (vymůže snížení pracovní doby na 10,5 hodiny), stane se Dělnický dům na osm týdnů centrem dvanácti tisíc nespokojených dělníků. Ve snaze spojit mezinárodní dělnictvo umělým jazykem zde Josef Hybeš zakládá v roce 1901 první klub esperantistů v českých zemích a rakouské monarchii vůbec.
Celý projekt Dělnického domu je však od počátku provázen finančními problémy. Na stavbu i pozemek se sice skládali dělníci do plechových krabic, ale aby spolek sehnal potřebných pětapadesát tisíc zlatých, musel se zadlužit na všechny strany. Dům závislý na výnosech z restaurace a členských příspěvcích přitom nevydělával – spíše naopak. Spolek proto už v roce 1900 odprodává část nezastavěné parcely a o deset let později jej stíhá jedna exekuce za druhou. Svízelnou situaci pomáhá vyřešit až objev nové doby: biograf. Po prvních promítáních v roce 1911 se sice jeví jako další „bezedná studna“, když se však spolek odhodlá zrekonstruovat sál a v roce 1913 jej otevře, vrací se kino do černých čísel. Dluhy se daří svázat a budoucnost Dělnického domu se rázem jeví nadějněji.
Po utlumení činnosti spolku během první světové války dům opět ožívá – tentokrát již v samostatném Československu. V roce 1924 se zde například formuje brněnská odnož poetistické skupiny Devětsil. Zároveň se však dům stává jevištěm rozkolu uvnitř Československé sociální demokracie: místem eskalujícího sporu mezi sociálně-demokratickou pravicí a radikální marxistickou levicí.
V letech 1921–1929 můžeme označit dům za baštu KSČ. Právě zde horuje v roce založení strany za vytvoření skutečně revoluční tělovýchovy Klement Gottwald, tehdejší starosta Dělnické tělovýchovné jednoty na Novorousínsku. Rok po něm přijíždí jako delegát Kladna Antonín Zápotocký, aby na konferenci Rudé odborové internacionály položil základ pro vznik Rudých odborů. A v tomtéž roce uzavírá František Halas svůj projev na konferenci proti perzekuci komunistické mládeže slovy: „Ať žije Československá sovětská republika!“ Brněnský policejní ředitel ho za tuto opovážlivost poslal na pět dní do vězení.
Jak ovšem připomíná někdejší ředitel dělnického muzea v Brně Karel Janiš, nastoupený kurz nebyl všem po vůli. „Gottwaldovo ‚zakroutíme vám krkem‘ mnoho lidí odrazovalo,“ tvrdí dnes osmdesátiletý historik. Kolem spolkového domu, jemuž tehdy předsedal Václav Kovanda, se tak začíná formovat opozice a rozluka vrcholí v roce 1930, kdy se spolek přidává na stranu sociálních demokratů. Dům převádí pod stranu a nadále ho odmítá propůjčovat komunistům.
Přelom 20. a 30. let je ostatně pro Dělnický dům obdobím největšího rozmachu i počínajícího úpadku. V roce 1929 nechává spolek přestavět dům do dnešní podoby. Podle návrhu architekta Göttlichera vzniká funkcionalistická zahradní budova s velkým sálem, kinem, tělocvičnou a dalšími místnostmi. Na návštěvnosti se však začíná podepisovat hospodářská krize a také spolek se dostává do útlumu. Během druhé světové války ještě stihne odrazit nároky NSDAP i wehrmachtu, ale v roce 1943 prodává objekt za nevyjasněných okolností brněnské Zbrojovce. Po válce se členové spolku ještě scházejí, ale vlastně už nemají o čem rokovat – od roku 1948 je dům znárodněný. V roce 1951, kdy už je spolkový život pod kontrolou KSČ, se spolek Dělnický dům definitivně rozchází.
V RYTMU CLUBBINGU
Leon je známá postava brněnské kulturní scény. Známe se už roky. Byl to on, kdo mi dával do ruky klíče od baráku a ukazoval, kde si naštípat dříví do kamen. Když ale usedáme na travnatý svah brněnského Špilberku, chci se vrátit na úplný začátek.
„Byli jsme vlastně plod bytové kultury. Šli jsme ven a hráli bigbít,“ vzpomíná dnes jedenačtyřicetiletý muž na začátek devadesátých let, kdy sám hrál v několika kapelách. Tehdy se zformovala skupina umělců, která si zpočátku dala jméno THCultur. Pořádali výstavy, koncerty a festival Under Plunder, jehož první z mnoha ročníků se odehrál v galerii U Dobrého Pastýře v roce 1994. Stále ovšem chyběl vlastní prostor. „Šedá litina, to byl fenomén,“ říká Leon o svém prvním klubu, který provozoval v královopolské továrně v letech 1995–1996. Obrovský industriální prostor vyplněný velkými dřevěnými formami tehdy přitahoval pozornost mnoha lidí. V nejbližším okolí si ale popularitu nezískal: „Já to chápu. Býval tam bordel a to by sis prostě musel říct, že ti to nevadí. Sousedé sepisovali petice a pak nás město vyhodilo. My přitom nemohli přestat. V té době jsme dělali tři sta koncertů ročně a byla na nás navázána spousta lidí, hudebníků a performerů…“
Dělnický dům na Spolkové se ukázal jako vhodná náhrada za královopolský klub. Když Leon podepisoval nájemní smlouvu s podnikatelem Petrem Piňosem, jehož firma Reset management koupila dům od brněnské Zbrojovky, nesetkával se s prostorem poprvé. „Znal jsem ho. Jako dítě jsem byl v Dělnickém domě na pionýrské slavnosti, pak jsem tam chodil do tanečních a nakonec na koncerty kapel jako Synkopy nebo Progres. Jsem rád, že jsem k nim ještě mohl přičuchnout, že jsem je dokázal vidět…“
V roce 1997 tak vzniká v prostorách Dělnického domu TetraHydroClub (aneb „téhácéčko“), které se stane další brněnskou legendou. Probíhají zde velké koncerty alternativních skupin jako Zion Train nebo Delinquent Habits, spousta menších akcí i další ročníky festivalu Under Plunder. Zdá se ale, že pro Leona šlo o víc než jen klub. „Já jsem tam žil. V létě na létajícím koberci pod kaštany. Ondra Absolon točil pivo, Vreš Melojan hrál na cimbál a cikáni z okolí, kteří k nám chodili, byli paf, že udržujeme celý den oheň. Tam jsi mohl být pořád.“
Idyla trvá do roku 2000, kdy Leon zavírá klub a odchází z domu. Zdá se, že z několika různých příčin. Chátrání domu, které započalo s prvním polistopadovým vlastníkem Zbrojovkou Brno, pokročilo natolik, že bylo z důvodu poškozené statiky třeba zavřít bývalý kinosál Lípa, v němž se konaly koncerty. Zároveň se nedostavil až takový zájem publika: „Nemůžeš mít hospodu na cikánský ulici. Gádžové nepřijdou.“ A konečně se zub času projevil i na samotných organizátorech: „Já už měl tehdy dítě. A je těžký žít v rytmu clubbingu dvacet let.“
Leonův smluvní vztah s Petrem Piňosem nicméně trval. Od roku 2000 žila na Spolkové skupina umělců v čele s výrazným Neuronem. Po jejím odchodu dva roky nato Leon pronajímal a později přenechával dům skupině převážně vysokoškolských studentů. Klub měl v té době nárazově otevřeno, ale ani tehdy neměla věc delšího trvání. Když jsem v zimě 2002/3 odcházel z domu jako poslední, do promrzlého pokoje zatékalo a v domě netekla voda.
HEZKÁ ČTVRŤ
Na chátrání domu se od té doby nic nezměnilo. Do předního traktu, kde bývaly byty, se dnes kvůli zřícenému schodišti už nelze dostat. To, co se mění, je lukrativnost Zábrdovic, které se z „brněnského Bronxu“ pomalu, ale nezadržitelně stávají obytnou čtvrtí brněnské střední třídy.
V roce 2004 se mění také vlastník Dělnického domu. Po zadlužené Piňosově firmě Reset management ho získává v soudní dražbě firma Majordomus, která za dva tisíce metrů čtverečních zastavěné plochy a stejně velkou zahradu zaplatila čtyři miliony korun.
Hned v následujícím roce adresuje firma, spojená skrz osobu Josefa Bauera s kontroverzní společností Bytasen, žádost ministerstvu kultury, v níž žádá zrušení prohlášení Dělnického domu za kulturní památku. Dům za ní byl prohlášen v březnu 2004, tedy dva měsíce předtím, než firma koupila dům ve dražbě.
Poté, co ministerstvo kultury žádost zamítlo, podává Majordomus v srpnu 2009 žádost o územní rozhodnutí k zamýšlenému stavebnímu projektu. O rok později získává od stavebního úřadu Brno-sever kladné stanovisko. Vstupní portál a průchod do dvorní funkcionalistické vestavby musí zůstat zachován. Jinak ale smí na místě předního traktu a s ním sousedící proluky vyrůst pěti až sedmipatrový bytový dům s padesáti jedna byty a devadesáti šesti parkovacími místy. Spolková ulice, kdysi vyhlášená tiskem za nejhorší ulici v Brně, by si s ním v žebříčku jistě o mnoho míst polepšila.
