NP č.378 > FejetonČert vem červenJan Stern

Můj psychoanalytik dobře ví, že bolestné vzpomínky se u mne vynořují v naprosto pravidelném měsíčním cyklu, podle nějž by mohl Mánes vymalovat můj soukromý orloj.

 

O prázdninách jsou vyplavovány hrůzné obrazy, kterak jsem se učil plavat a byl nucen se před vrstevníky obnažovat, ač postava ještě nebyla zcela dokonale zformována. Září probudí noční můru školního hřiště, kde spolužáci neměli pochopení pro můj průkopnický styl kopané a neustále mne posílali do branky, tak řečené kysny, kde jsem pochopil, jak vlastně vzniklo toto slangové označení. V říjnu vybavují se pravidelně zoufalé pokusy dát gól přímo z výkopu. V listopadu temné vzpomínky, kterak jsem se pokoušel v našem panelákovém bytě natrénovat nůžky a futra byla proti. Prosinec je vůbec pro mého terapeuta zátěžový měsíc, neboť každým rokem musíme analyzovat, jak jsem jako chlapec marně snil o tom, že dostanu k vánocům hokejku, a celý leden a únor pak povětšinou řešíme, že se mi to ve dvanácti neprozřetelně splnilo a já najednou zjistil, že se hokej hraje na ledu, s nímž jsem se vůbec neskamarádil. V březnu přichází sice obvykle zlepšení mého psychického stavu, neboť jakožto měsíc knihy a bezpečnosti vybavil březen mou paměť vzpomínkami na to, jak jsem zazářil při simulovaném výbuchu atomové bomby během cvičení civilní obrany, obalen dokonale igelitem, patami k výbuchu, což vedlo k dehydrataci a kolapsu ve třicetistupňovém vedru, za kteroužto obětavost jsem dostal knihu. Jenže v dubnu se vše pokazí vzpomínkami na první erotické zážitky a v květnu přichází krize se vzpomínkami na druhé erotické zážitky. A teď si asi říkáte, co červen – co na něm mohlo být tak hrozného. Tak nějak jsem si povšiml, že lidé mají červen celkem rádi. Ale pro mne je červen těžkým konkurentem prosince, a možná i května. V mé paměti totiž navždy zůstane spojen s pekelnou praktikou takzvaných školních výletů.

Vážně jsem nikdy nepochopil, k čemu jsou tydlety výlety dobré. Nic se na nich neučilo, navzdory mému přemlouvání pedagogů se nepsala ani desetiminutovka, ba ani kontrolní diktát, při nichž bych mohl rozšířit sbírku svých jedniček, a stát se tak ještě oblíbenějším. Mnozí žáci zneužívali systému odpružení zadních kol Karosy a nevkusně předstírali zvracení do igelitových pytlíků, aby si vynutili svou drogu zvanou Kinedril. Průvodci hradů a zámků se dostávali do stresu, jemuž nebyli uvyklí, často prohlídka končila jejich pláčem a někdy se skrze vzlyky dral i záhadný žalm „kde jsme udělali chybu?!“ Trpělo i vybavení státních hradů, můj spolužák Kalous má dodnes doma španělskou botu a tchýni neustále marně svádí tezí, že jde o přístroj na akupunkturu. Zkrátka z těchhle výletů nikdy nekoukalo nic dobrého. Bohužel nová doba, ač v ní host vyhazuje vrchního a vůbec se tak nějak svobodněji vyhazuje odkudkoli, zrovna se školními výlety nedokázala se vypořádat. Místo tlusté čáry za minulostí praktika bují. Dnes už se v červnu na školách raději vůbec neučí, dle mých pozorování už se pořádají jen a pouze výlety. A to má děsivý důsledek: Podivný kmen dospívajících zaplavuje ulice a hrozí střet kultur.

Hochům padají kalhoty a nejsou tím zneklidněni. Po skupinkách mládežníků zbývají na dříve poklidných prostranstvích haldy vajglů, jež není snadno odklízet, neboť zahlenění dorostenci bez rozdílu pohlaví mívají potřebu si po dobrém šluku i řádsky odplivnout. Studenti již nevědí, co je to chlebník. Přes ramena jim naopak visí jakési pseudochlebníky, na nichž je napsáno buď Adidas, Lonsdale nebo Konverse, a kdo takový nemá, smutně se šourá deset metrů za kolektivem. Mladí mají jen matnou představu o tom, jak voní chléb s máslem po celodenním nošení v takovém chlebníku, neboť i svačina prý musí být značková a pokud možno z ní má téct kečup. Výklad průvodců sice probíhá klidněji než za našich časů, neboť neklidné prsty jsou fixovány na dotykové displeje, zato v hladomorně propuká peklo, neboť se začínají odevšad ozývat výkřiky „tady neni signál!“ a šíří se děs.

Kdepak, už aby tu byly prázdniny, ulice zase zaplnili úplně normální japonští turisté a já se mohl v klidu na terapii rozhovořit o tom, proč jsem vlastně u bazénu na Stírce získal přezdívku Barum.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv