NP č.378 > FejetonČert vem červenJan Stern

Můj psychoanalytik dobře ví, že bolestné vzpomínky se u mne vynořují v naprosto pravidelném měsíčním cyklu, podle nějž by mohl Mánes vymalovat můj soukromý orloj.

 

O prázdninách jsou vyplavovány hrůzné obrazy, kterak jsem se učil plavat a byl nucen se před vrstevníky obnažovat, ač postava ještě nebyla zcela dokonale zformována. Září probudí noční můru školního hřiště, kde spolužáci neměli pochopení pro můj průkopnický styl kopané a neustále mne posílali do branky, tak řečené kysny, kde jsem pochopil, jak vlastně vzniklo toto slangové označení. V říjnu vybavují se pravidelně zoufalé pokusy dát gól přímo z výkopu. V listopadu temné vzpomínky, kterak jsem se pokoušel v našem panelákovém bytě natrénovat nůžky a futra byla proti. Prosinec je vůbec pro mého terapeuta zátěžový měsíc, neboť každým rokem musíme analyzovat, jak jsem jako chlapec marně snil o tom, že dostanu k vánocům hokejku, a celý leden a únor pak povětšinou řešíme, že se mi to ve dvanácti neprozřetelně splnilo a já najednou zjistil, že se hokej hraje na ledu, s nímž jsem se vůbec neskamarádil. V březnu přichází sice obvykle zlepšení mého psychického stavu, neboť jakožto měsíc knihy a bezpečnosti vybavil březen mou paměť vzpomínkami na to, jak jsem zazářil při simulovaném výbuchu atomové bomby během cvičení civilní obrany, obalen dokonale igelitem, patami k výbuchu, což vedlo k dehydrataci a kolapsu ve třicetistupňovém vedru, za kteroužto obětavost jsem dostal knihu. Jenže v dubnu se vše pokazí vzpomínkami na první erotické zážitky a v květnu přichází krize se vzpomínkami na druhé erotické zážitky. A teď si asi říkáte, co červen – co na něm mohlo být tak hrozného. Tak nějak jsem si povšiml, že lidé mají červen celkem rádi. Ale pro mne je červen těžkým konkurentem prosince, a možná i května. V mé paměti totiž navždy zůstane spojen s pekelnou praktikou takzvaných školních výletů.

Vážně jsem nikdy nepochopil, k čemu jsou tydlety výlety dobré. Nic se na nich neučilo, navzdory mému přemlouvání pedagogů se nepsala ani desetiminutovka, ba ani kontrolní diktát, při nichž bych mohl rozšířit sbírku svých jedniček, a stát se tak ještě oblíbenějším. Mnozí žáci zneužívali systému odpružení zadních kol Karosy a nevkusně předstírali zvracení do igelitových pytlíků, aby si vynutili svou drogu zvanou Kinedril. Průvodci hradů a zámků se dostávali do stresu, jemuž nebyli uvyklí, často prohlídka končila jejich pláčem a někdy se skrze vzlyky dral i záhadný žalm „kde jsme udělali chybu?!“ Trpělo i vybavení státních hradů, můj spolužák Kalous má dodnes doma španělskou botu a tchýni neustále marně svádí tezí, že jde o přístroj na akupunkturu. Zkrátka z těchhle výletů nikdy nekoukalo nic dobrého. Bohužel nová doba, ač v ní host vyhazuje vrchního a vůbec se tak nějak svobodněji vyhazuje odkudkoli, zrovna se školními výlety nedokázala se vypořádat. Místo tlusté čáry za minulostí praktika bují. Dnes už se v červnu na školách raději vůbec neučí, dle mých pozorování už se pořádají jen a pouze výlety. A to má děsivý důsledek: Podivný kmen dospívajících zaplavuje ulice a hrozí střet kultur.

Hochům padají kalhoty a nejsou tím zneklidněni. Po skupinkách mládežníků zbývají na dříve poklidných prostranstvích haldy vajglů, jež není snadno odklízet, neboť zahlenění dorostenci bez rozdílu pohlaví mívají potřebu si po dobrém šluku i řádsky odplivnout. Studenti již nevědí, co je to chlebník. Přes ramena jim naopak visí jakési pseudochlebníky, na nichž je napsáno buď Adidas, Lonsdale nebo Konverse, a kdo takový nemá, smutně se šourá deset metrů za kolektivem. Mladí mají jen matnou představu o tom, jak voní chléb s máslem po celodenním nošení v takovém chlebníku, neboť i svačina prý musí být značková a pokud možno z ní má téct kečup. Výklad průvodců sice probíhá klidněji než za našich časů, neboť neklidné prsty jsou fixovány na dotykové displeje, zato v hladomorně propuká peklo, neboť se začínají odevšad ozývat výkřiky „tady neni signál!“ a šíří se děs.

Kdepak, už aby tu byly prázdniny, ulice zase zaplnili úplně normální japonští turisté a já se mohl v klidu na terapii rozhovořit o tom, proč jsem vlastně u bazénu na Stírce získal přezdívku Barum.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Nebylo nás pět / Jan Stern > NP č.474 > Fejeton Nás hochů, co jsme spolu nikam nechodili a seděli povětšinou u Kurzweila Čestmíra doma, nebylo pět. Byli jsme dva, já a Kurzweil Čestmír. číst dále Jenda Dikobraz Troška / Jan Stern > NP č.475 > Fejeton Vždycky jsem jim záviděl. Filmařům. Že mají svoji internetovou filmovou databázi, kde je konečně objektivně zhodnoceno jejich dílo. My, fejetonisté, samozřejmě nic. Kolem filmů víří emoce, kolem našich textíčků jen občasný dopis do redakce: „Chtělo by to větší písmenka, ale jinak jste fajn.“ Říkám otevřeně: je to demotivující. Občas se proto zasním. A úplně to vidím... číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále
celý archiv