NP č.378 > FejetonČert vem červenJan Stern

Můj psychoanalytik dobře ví, že bolestné vzpomínky se u mne vynořují v naprosto pravidelném měsíčním cyklu, podle nějž by mohl Mánes vymalovat můj soukromý orloj.

 

O prázdninách jsou vyplavovány hrůzné obrazy, kterak jsem se učil plavat a byl nucen se před vrstevníky obnažovat, ač postava ještě nebyla zcela dokonale zformována. Září probudí noční můru školního hřiště, kde spolužáci neměli pochopení pro můj průkopnický styl kopané a neustále mne posílali do branky, tak řečené kysny, kde jsem pochopil, jak vlastně vzniklo toto slangové označení. V říjnu vybavují se pravidelně zoufalé pokusy dát gól přímo z výkopu. V listopadu temné vzpomínky, kterak jsem se pokoušel v našem panelákovém bytě natrénovat nůžky a futra byla proti. Prosinec je vůbec pro mého terapeuta zátěžový měsíc, neboť každým rokem musíme analyzovat, jak jsem jako chlapec marně snil o tom, že dostanu k vánocům hokejku, a celý leden a únor pak povětšinou řešíme, že se mi to ve dvanácti neprozřetelně splnilo a já najednou zjistil, že se hokej hraje na ledu, s nímž jsem se vůbec neskamarádil. V březnu přichází sice obvykle zlepšení mého psychického stavu, neboť jakožto měsíc knihy a bezpečnosti vybavil březen mou paměť vzpomínkami na to, jak jsem zazářil při simulovaném výbuchu atomové bomby během cvičení civilní obrany, obalen dokonale igelitem, patami k výbuchu, což vedlo k dehydrataci a kolapsu ve třicetistupňovém vedru, za kteroužto obětavost jsem dostal knihu. Jenže v dubnu se vše pokazí vzpomínkami na první erotické zážitky a v květnu přichází krize se vzpomínkami na druhé erotické zážitky. A teď si asi říkáte, co červen – co na něm mohlo být tak hrozného. Tak nějak jsem si povšiml, že lidé mají červen celkem rádi. Ale pro mne je červen těžkým konkurentem prosince, a možná i května. V mé paměti totiž navždy zůstane spojen s pekelnou praktikou takzvaných školních výletů.

Vážně jsem nikdy nepochopil, k čemu jsou tydlety výlety dobré. Nic se na nich neučilo, navzdory mému přemlouvání pedagogů se nepsala ani desetiminutovka, ba ani kontrolní diktát, při nichž bych mohl rozšířit sbírku svých jedniček, a stát se tak ještě oblíbenějším. Mnozí žáci zneužívali systému odpružení zadních kol Karosy a nevkusně předstírali zvracení do igelitových pytlíků, aby si vynutili svou drogu zvanou Kinedril. Průvodci hradů a zámků se dostávali do stresu, jemuž nebyli uvyklí, často prohlídka končila jejich pláčem a někdy se skrze vzlyky dral i záhadný žalm „kde jsme udělali chybu?!“ Trpělo i vybavení státních hradů, můj spolužák Kalous má dodnes doma španělskou botu a tchýni neustále marně svádí tezí, že jde o přístroj na akupunkturu. Zkrátka z těchhle výletů nikdy nekoukalo nic dobrého. Bohužel nová doba, ač v ní host vyhazuje vrchního a vůbec se tak nějak svobodněji vyhazuje odkudkoli, zrovna se školními výlety nedokázala se vypořádat. Místo tlusté čáry za minulostí praktika bují. Dnes už se v červnu na školách raději vůbec neučí, dle mých pozorování už se pořádají jen a pouze výlety. A to má děsivý důsledek: Podivný kmen dospívajících zaplavuje ulice a hrozí střet kultur.

Hochům padají kalhoty a nejsou tím zneklidněni. Po skupinkách mládežníků zbývají na dříve poklidných prostranstvích haldy vajglů, jež není snadno odklízet, neboť zahlenění dorostenci bez rozdílu pohlaví mívají potřebu si po dobrém šluku i řádsky odplivnout. Studenti již nevědí, co je to chlebník. Přes ramena jim naopak visí jakési pseudochlebníky, na nichž je napsáno buď Adidas, Lonsdale nebo Konverse, a kdo takový nemá, smutně se šourá deset metrů za kolektivem. Mladí mají jen matnou představu o tom, jak voní chléb s máslem po celodenním nošení v takovém chlebníku, neboť i svačina prý musí být značková a pokud možno z ní má téct kečup. Výklad průvodců sice probíhá klidněji než za našich časů, neboť neklidné prsty jsou fixovány na dotykové displeje, zato v hladomorně propuká peklo, neboť se začínají odevšad ozývat výkřiky „tady neni signál!“ a šíří se děs.

Kdepak, už aby tu byly prázdniny, ulice zase zaplnili úplně normální japonští turisté a já se mohl v klidu na terapii rozhovořit o tom, proč jsem vlastně u bazénu na Stírce získal přezdívku Barum.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Tvořivost a netvoři v reklamě / Iveta Hajdáková, Michal Děd > NP č.378 > Ženská stránka Divák hrozí pěstí televizní obrazovce po zhlédnutí hloupého reklamního spotu. Čtenářka posílá leták do hlubin popelnice s tím, že na ni tedy něco takového určitě nefunguje. Na tyto a podobné kritiky reaguje reklamní průmysl většinou jen potutelným úsměvem.   číst dále Nekojeňátka v satelitu / Alexandr Budka > NP č.378 > Téma čísla Propagace kojení se zdá být předem vyhranou bitvou a zcela nekonfliktní záležitostí. I taková nevinnost se však může stát roznětkou vášní v umělém světě příměstského satelitního bydlení, přilepeného k původní vesnici nedaleko pražské metropole. Přesvědčila se o tom starostka jedné takové obce, když tvrdě narazila se záměrem přednášek o kojení.   číst dále Kojím, kojíš, kojíme... / Dita Schniererová > NP č.378 > Téma čísla Potřeba nakrmit své dítě je v ženě pudově zakořeněná. I kojení ale podléhá trendům a odpověď na otázku „proč kojit“ se tak často ztratí v módním šumu.   číst dále

Nejčtenější články autora

Čas buřtů / Jan Stern > NP č.473 > Fejeton Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech. číst dále Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále
celý archiv