NP č.378 > Téma číslaBitvy u prsaMartina Křížková

Kojení pro většinu Češek není snadné. Přes mnohé snahy za to může i jistá setrvačnost institucí v přístupu k rodícím ženám a jejich dětem.

 

Žena s tajuplným úsměvem madony mírně skloněná nad novorozencem v náručí, kterého právě něžně přiložila k prsu. V pozadí přítomný spokojený otec. Pokoj zalitý tichou radostí a sluncem. Přesně takto obrázek novopečených matek u nás obvykle nevypadá. „Zjistila jsem, že na kojení vlastně nejsem vůbec připravená, nebyla jsem si jistá ani jak správně synovi prso nabídnout,“ vypráví třicátnice Alice o svých zkušenostech po narození prvního dítěte. Po porodu byla stále šoku, i díky necitlivému zdravotnímu personálu, kvůli němuž byl porod všechno jen ne „přirozený“. Bez předchozího varování se náhle ocitla před skutečností, že začít kojit nemusí být zas tak jednoduché, jak si myslela. Syn byl navíc oslaben novorozeneckou žloutenku a ke kojení se stavěl mírně řečeno apaticky.

 

PROCHÁZKA SE NEKONÁ

Alice brala porod vážně. S mužem absolvovali předporodní kurzy, načetla literaturu. O kojení se ale před sedmi lety, kdy poprvé rodila, nedozvěděla téměř nic. Bez předchozí přímé zkušenosti byla pak v porodnici odkázána na protiřečící si rady lékařů a sester z různých oddělení, kteří ji i jejího syna měli na starosti. Nejistota, zvýšená informačním chaosem ze strany pediatra, kamarádek i rodiny, ji pak provázela ještě několik týdnů po odchodu z porodnice. Postupně si ona i její syn zvykli a kojení pro ni přestalo být takovou „záhadou“. Dodnes si ale dobře uvědomuje, že měla nakročeno k tomu, aby se jinak pozitivní mateřská zkušenost pro ni stala noční můrou.

Alicin příběh skončil na české poměry dost optimisticky. I přes obtíže kojit nepřestala a u druhého dítěte měla již od začátku porodní asistentku, která jí pomohla k větší samostatnosti a jistotě nejen u porodu, ale i př i kojení. Podle Národního laktačního centra v pražské Thomayerově nemocnici má po odchodu z nemocnice potíže s kojením skoro polovina žen. Ještě větší procento s ním zápasí v prvních dnech v porodnici. Pokud nemají štěstí a nesetkají se s vstřícným a informovaným personálem nebo si dopředu nezajistí služby laktačních poradkyň, dul či porodních asistentek, nebývá pro ně minimálně začátek kojení žádná procházka růžovým sadem. Přesto většina žen deklaruje ochotu kojit. Z porodnic odchází více jak devadesát procent matek jako kojících. Jejich odhodlání ovšem s příchodem domů začne dramaticky klesat.

Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby ženy plně kojily minimálně po dobu prvních šesti měsíců. U nás, kde se historicky kojení podporuje relativně krátce, jich vydrží šest měsíců plně kojit jen alarmujících sedmnáct procent. S nejrůznějšími příkrmy jich pak kojí asi třetina. Ostatní přejdou na umělou výživu. Pro srovnání: v premiantském Norsku, kde jsou kojící ženy všemožně podporovány, jich po půl roce od porodu plně kojí ještě osmdesát procent.

Češky většinou odradí potíže podobné těm, na které narazila Alice. Nevědí, jak se správně zachovat, nedostává se jim podpory a zároveň jsou zaskočeny tím, co kojení vlastně obnáší. „V prvních týdnech a měsících stráví žena kojením čistého času osm hodin denně,“ poznamenává Michaela Chmelařová, dětská sestra a laktační poradkyně v jedné osobě. Nehledě na čas, který je kojení nutné věnovat, jde především o přerušenou tradici a jistou setrvačnost zdravotníků a institucí, na které Češky při kojení naráží.

 

KOMENSKÝ A KRÁLOVNA VIKTORIE

„Kojení je umění,“ říká porodní asistentka Věra Nováková. Myslí tím, že kojení, i když jde o přirozený proces mezi matkou a dítětem, není založeno pouze na instinktu, ale jde o naučenou dovednost. Důležitá je přitom technika, která není žádnou samozřejmostí. Dříve se dostávalo rad prvorodičkám obvykle od zkušenějších žen v příbuzenstvu či od porodních bab. Jenomže generace našich babiček a matek vyrostly v systému, který kojení rozhodně nepodporoval. Od poloviny minulého století se při výživě dětí silně upřednostňovala umělá výživa. Samy zvyklé na Sunar, mohou starší ženy jen těžko předávat zkušenosti svým dcerám či vnučkám.

Tradice kojení jako taková by ale ani sama o sobě nebyla samospasitelná. I když už řecká mytologie připisuje mateřskému mléku bohyň zázračnou moc, již tenkrát bylo zvykem využívat kojné. Například ještě v sedmnáctém století – a bez ohledu na středověkou adoraci mateřství - více než polovina Britek využívala tuto službu a samy nikdy nekojily. Tento trend posilovaly zejména „horní vrstvy“. Ženy se vdávaly mladé a relativně brzy umíraly. Jejich posláním bylo především zajistit kontinuitu rodu. Antikoncepční účinek kojení, jenž by mohl této úloze bránit, se řešil právě kojnými. Již renesanční humanisté (mezi nimi i Jan Ámos Komenský) však ostře kritizovali rozšířenou praxi zasílat děti kvůli kojení na mnoho měsíců z rodin na venkov.

Skutečný obrat nastal až v osvícenském příklonu k „přírodě“. Vítězným se stal přitom argument o přenosu špatných charakterových vlastností kojných na děti. Za francouzské revoluce byl již kult kojící ženy tak daleko, že ženám, které nekojily, nebyla přiznávána mateřská podpora. V devatenáctém století odkojila všech svých devět dětí i britská královna Viktorie. Zároveň se ovšem čím dál mocnějším konkurentem kojení stávala umělá výživa. Během dvacátého století tak podstatná část dětí v Evropě nikdy „přirozeně“ kojena nebyla ani mimo socialistické Československo.

 

JAKO NORKY

Prokazatelné výhody kojení pro fyzický i emocionální vývoj dítěte a zdraví matky ovšem postupně vedly v Evropě k jeho jednoznačné podpoře. V roce 1991 i u nás vstoupila v platnost Úmluva o právech dítěte, kde se hovoří o právu dětí na mateřské mléko, jež jako jediné plně odpovídá jejich potřebám. V celé Unii pak platí omezení na propagaci umělé výživy. (Kojné byly v bývalém Československu zakázány už v roce 1987 hlavně kvůli obavám z přenosu infekčních chorob). Jenom deklarace ovšem nestačí. K tomu, aby Češky kojily jako Norky, je třeba mnohem více.

„Nikdo nemůže nutit ženu kojit, pokud nechce,“ vysvětluje Věra Nováková. Podle ní by však měla dostat všechny potřebné informace o výhodách i nevýhodách svého rozhodnutí ještě před porodem. Pokud kojit chce, pak by měla být na mnoha úrovních podporována. Zdravotním personálem, rodinou, pojišťovnou i zaměstnavatelem. Právě podpora kojících žen ovšem naráží na českou praxi.

V západní Evropě bývá zvykem, že ženu doprovází před porodem, v době porodu i po něm jedna osoba, ať již jde o lékaře nebo porodní asistentku. Žena je zná a oni znají ji. V Česku je celé období rozdrobeno do mnoha zdravotních úkonů, které pokaždé vykonává někdo jiný. Gynekolog, porodník, dětská sestra, porodní asistentka, pediatr. Systém generuje obdivuhodné výsledky z hlediska dětské mortality. Pro tak delikátní záležitost, jakou je kojení, bývá ovšem často smrtící.

 

ALICE V ŘÍŠI DIVŮ

„Kojení je hlavně o psychice,“ připomíná porodní asistentka Věra Nováková. Češky se v porodnicích ale stále dostávají do situace, kdy je „odrodí“ lékař (velmi často operativně císařským řezem), poté jsou od dítěte odděleny a sestry jim ho nosí pouze na krmení, protože jsou po porodu „slabé“. Tím je narušena nejen tvorba mléka, ale také oddálen vznik „přirozené“ vazby mezi matkou a dítětem, který napomáhá již zmíněnou techniku kojení instinktivně zlepšovat. Matkám po císařském řezu se navíc mléko začne tvořit až později. K emočnímu stresu, jejž tyto situace vyvolávají, se často přidává i jistý spor o kompetence. Stává se, že matka je na jednom oddělení v péči porodní asistentky a dítě na jiném v péči dětské sestry. Kdy, jak a jak často by měla kojit nebo dítě být kojeno, je pak věc názoru, jenž může být na každém oddělení jiný. Z logiky fungování každé instituce přitom vyplývá upřednostnění plynulé organizace a chodu oddělení před psychickými potřebami dítěte a matky. Jak se stalo i v případě Alice.

Neznamená to ovšem, že české porodnice se vůbec nesnaží. Pět z nich provozuje bez přispění pojišťoven takzvané mléčné banky, které vykupují přebytky mateřského mléka. Po úpravách jimi dokrmují novorozence s malou porodní váhou, nedonošené děti a ty jejichž matky se teprve „rozkojují“. Pro zdárný začátek kojení to může být klíčové. V nemocnicích, kde podobná banka není, si buď pomáhají sami (pasterizací mléka od matek, které ho mají přebytek) nebo častěji bohužel rovnou krmí děti umělou výživou.

Některé porodnice se snaží zaměstnávat i laktační poradkyně. Bodové ohodnocení jejich práce pojišťovnami je ovšem tak nízké, že je prakticky musí platit ze svého. Proto zůstávají spíše výjimečným jevem.

 

SUPERMATKY MEZI NÁMI

Pokud se tedy žena nechová superodpovědně a nezajistí si všechny informace předem, nebo rovnou sama nezaplatí laktační poradkyni, bývá první zkušenost s kojením v porodnici přinejmenším rozporuplná. „Tlak na lůžka je navíc takový, že ženy někdy odcházejí z porodnice dříve, než plně zvládnou techniku kojení,“ dodává Michaela Chmelařová.

Nemuselo by to vadit, kdyby se jich někdo ujal poté. Kromě spontánních přátelských sítí v Česku existuje informační linka Národního laktačního centra placená Thomayerovou nemocnicí a několikrát vzpomenuté laktační poradkyně. Jejich služby ovšem již nejsou zadarmo. Hodina se může vyšplhat i na pět set korun. Při problémech proto obvykle ženy míří k pediatrům. I lékaři mezi sebou anonymně připouští, že to nebývá optimální řešení: „Pediatr obvykle souhlasí, že kojení je nejlepší, přesto ale i pod tlakem komerčních firem často doporučí umělou výživu,“ říká dětská lékařka, která si nepřeje být jmenována.

Kromě jisté nezkušenosti jsou ženy od kojení odrazovány i současným zaměřením na výkon. Plné kojení se nedá plánovat. Na rozdíl od umělé výživy, která se zjednodušeně řečeno podá dítěti každé tři hodiny a je to. Pokud se chce navíc žena rychleji vrátit do práce, najde se podle Chmelařové v Česku jen málo zaměstnavatelů, kteří by jí umožnili v zaměstnání i kojit.

Není divu, že v této situaci si ti, kteří se snaží situaci dlouhodobě měnit, neberou servítky: „Pokud se matka cítí vinna, že nekojí, neměla by obviňovat sebe, ale všechny kolem sebe – systém, zdravotníky, rodinu, prostě všechny, kteří jí neumožnili, aby dosáhla svého cíle – kojit co nejdéle svého potomka,“ poznamenává v textu Kojení – právo matky a dítěte doktorka Anna Mydlilová z Národního laktačního centra.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv