NP č.359 > FejetonRuce pryč od pumpičekJan Stern

Tento časopis existuje na podporu bezdomovců. Je v tomto ohledu dosti nevyvážený, neboť podporu bychom potřebovali spíše my, kdo dosud bezdomovci nejsme. My jsme totiž politováníhodní nevolníci. Koho? Krávovin, které zaplavily naše byty a my nemáme sílu je vypudit.

 

Vážně. V mém bytě je například tajuplná skříňka. Jsou v ní záhadné artefakty po jakési zaniklé civilizaci a já nejsem schopen je vyhodit do popelnice. Jakási tajemná síla, snad šamanské mana, mi v tom brání.

Nedávno jsem, se zatajeným dechem, do šamanské skříňky nahlédl. A koukám: holicí štětka Triumph, Made in Czechoslovakia. Říkám si: v životě jsem se neholil mýdlem a štětkou, v životě nic takového ani dělat nebudu – ven s tím. Avšak hlas šamana v mé hlavě, který se nápadně podobal hlasu dědy, najednou praví: „Neblbni, třeba se to bude někdy hodit.“ Popuzen invazí šamansko-dědovského hlasu protestuji: „Proboha kdy? Na co?!“ A hlas povídá: „Člověk nikdy neví.“ Co máte na tohle říct?

Hned vedle štětky další artefakt z prvohor: Suché vodorozpustné lepidlo na tapety Apeko ze Škrobárny Mráz Červená Řečice. „Ať už je to pryč!“ rozkazuji sám sobě. Tapetovat už nikdy nebudu, bílý Primalex je má volba na věčné časy a nikdy jinak. Jenže to neznáte šamany!

„Nevíš, třeba budeš něco někdy někam lepit,“ zaskuhrá mi v hlavě jeden z nich.

„Co a kam?!!“ rozeřvu se, až se moje podnájemnice začne instinktivně ohlížet po dětech (které ještě nemá), aby je odvedla do bezpečí.

Na to šaman hajzl samozřejmě již neodpoví, svou věchýtku pochybností už utrousil, a to té bestii stačí. Ztvrdlé Apeko musí zpátky do oltářní skříňky.

Pak už ale přichází vrchol. Lahvička 25 mg zlatého prášku Aldactor od (zřejmě) legendární firmy Searle & Co limited.

„Tohle se taky bude hodit?!“ zaútočím rovnou a bez varování.

„No ježišmarjá, třeba na obtažení písmen na dědově hrobě.“

„Hrob jsme prodali a dědu rozptýlili!“ křepčím s pocitem triumfu, zatímco z pokoje podnájemnice se ozývají zvuky neklamně signalizující chvatné balení kufrů.

Jenže koánová odpověď šamana je naprosto odzbrojující: „vidíš, vidíš,“ říká, patrně s výčitkou. Nedá se nic dělat, zlatý prášek, u nějž nevím, v čem se rozpouští a nikdy to vědět nebudu, musí zpátky na své místo, kde mne ten parchant nejspíš v klidu přežije. Já se totiž kazím, zatímco on – alespoň dle mínění šamanstva – nikoli. I za třicet let se – na rozdíl ode mne – „bude možná na něco hodit“.

Už vás dál nebudu napínat. Po prášku Aldactor jsem již rezignoval a bez odporu uznal, že se ve 21. století neobejdu ani bez petrolejové lampy („co když vypadne proud?“), ačkoli v celém bytě není ani kapka petroleje, ani bez dvacetimetrového měřícího pásma Kimex (hurá, můžu doma házet diskem!), ani bez pumpičky Velamos (na kolo, které nemám), ani bez fungl nové šupléry Somet (kterou jsem od puberty nepoužil), ani bez zubařských kleští K53 (proboha kdo, kdy, jak a proč to k nám přitáhl?!), ani bez čestného odznaku Zasloužilá pečovatelka Československého červeného kříže, ani bez „zámku zadlabacího dosického bez protiplechu pro dveře jedno a dvoukř. pravé s pákou“ (ovšem bohužel bez klíče), natož bez tří kil umělohmotných kroužků, u nichž vůbec netuším, kam se dávají a zda vůbec ještě existuje výrobek, do něhož by pasovaly („ale z něčeho přeci musejí být!“). To vůbec nemluvím o artefaktech, u nichž se mi ani přibližně nepodařilo určit, k čemu by snad mohly sloužit. Za všechny jmenuji anténny združovač VHF/UHF od Okresneho podniku výroby a služieb Dolný Kubín, který mne navíc poděsil vzkazem zanechaným dávnými kmeny: „Po montáži anténneho združovača je výhodné anténne zvody vhodným spôsobom zaistiť, aby svojou tuhosťou nespôsobili odlomenie vývodov od svoriek.“ Sice jsem nerozuměl, ale bylo mi jasné, že jde o důrazné magické varování říkající: Ruce pryč, nehodný červe!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů