NP č.359 > Téma číslaS maringotkou navždyMartina Křížková

Dodnes jezdí skoro dvě desítky českých cirkusů. Stále se perou o čest a slávu, jak by řekl Eduard Bass, i když obvykle nedosahují proslulosti svých předchůdců. Toto je ale vyprávění o minulosti, kdy příjezd cirkusu do města byl opravdovou událostí.

 

„Duo Reny,“ vykřikne nadšeně ženský hlas s jemným kovovým přízvukem ze skrytého amplionu. Křičí do symbolicky naznačené manéže v horním poschodí prachatického muzea. Pak začne hrát třeskutá hudba. Na zdech defilují heroické postavy z černobílých fotografií. Je vidět například unikátní vystoupení skupiny Medys (Štauberti). Na místě spodáka balancuje perskou tyč slavná untrmanka Medyna (Marie) Štaubertová.

Znamená to, že pod kupolí šapitó je na tyči zavěšena za jednu nohu žena v trikotu, druhou nohou se o tyč opírá a s tělem ve volném prostoru drží za ruku další ženu, jež ladně prohnutá visí několik metrů nad diváky. Překvapivé je, že tyč dole není nijak pevně ukotvena. Místo toho ji na rameni balancuje v mírném rozkročení právě Medyna Štaubertová. Samozřejmě se tyče jinak nedotýká, ruce má vzorně rozpažené jako by ji chtěli křižovat a ještě k tomu se usmívá. Jak se těm třem ženám povedlo takto uspořádat, obrázek nenapovídá, takže jejich číslo vypadá, jakoby odporovalo přírodním zákonům.

V českém muzeu loutky a cirkusu Národního muzea, které je v Prachaticích, jsou historii cirkusu u nás věnovány dvě místnosti. Nevypadá to jako moc, ale vstřebat všechny informace, jež je zde možné vidět, slyšet či číst může zabrat slušnou část dne. Stálá expozice existuje od roku 2006. Je možná trochu ironií, že cirkusu se zde dostává takové vážnosti v okamžiku, kdy se nad jeho tradiční podobou, jež je zde oslavována, zřejmě smráká.

 

PAPEŽ A VODOPÁDY VE FINSKU

Ještě než se Medyna stala untrmankou, což jak název napovídá, je v cirkusové akrobacii spíše mužská doména, se proslavila i jako vynikající artistka v balančních číslech na pevném drátě. Vystupovala ještě před třiceti lety a je ze známé rodiny Štipků–Štaubertů. Její dědeček Rudolf Štipka z Jindřichova Hradce měl na konci devatenáctého století cirkus, do kterého se vešlo tisíc diváků. Štipkové, proslulí jinak zejména drezurou koní, měli ale v Praze vlastní stan už při budování Národního divadla.

Rodiny jsou v cirkusovém prostředí zřejmě dodnes základní stavební jednotkou. Majetek a zejména dovednosti se v nich v Čechách dědí se železnou pravidelností. Možná tu kdysi existovaly rody řezníků, sedláků nebo restauratérů, ale tradice se přes dvě války a jeden režim dokázala zřejmě udržet hlavně v případě komediantů.

Není proto divu, že ke konkurentům Štipků-Štaubertů patří už v sedmé generaci Berouskové. Z nich se především Ferdinand, krotitel šelem, zapsal do „dějin světového drezérství“. Jeho pět synů a jejich děti se věnují cirkusovému umění i v současnosti. Podobně jako potomci rodin Wertheimů a Joo, jež se pohybovali zejména po Balkáně. Do Čech se s cirkusem Jadran vrátili po druhé světové válce.

Na provaze je možné ještě dnes vidět i vystoupení Ladislava Kaisera mladšího z rodiny Tříšků a Kaiserů. Je synem proslaveného provazochodce, kterému za překonání vodopádů ve Finsku vyslovil osobní uznání i papež Jan Pavel II. Rodina se stala známou právě přechody mezi vysokými městskými stavbami, jízdou na kole či motorce po tenkém kovovém laně či pyramidami artistů na laně nad třicetimetrovými propastmi a to vše bez jištění. Svými čísly plnila náměstí už před první světovou válkou.

 

VYSOKÉ A NÍZKÉ

Asi nejslavnější českou cirkusovou dynastií jsou ale Kludští. První, o kterém se ví, byl muzikant Anton, který si po roce 1850 přikoupil opičky a papouška k lišce a vlkovi, které na voze taženém oslem předváděl po venkově. Za pár let už měl malý stan a vedle zábavné drezury nabízel ve svém programu i artistická čísla.

Jeho syn Karel starší v roce 1890 málem zkrachoval v Itálii. Za poslední peníze koupil v Hamburku od známého obchodníka se zvířaty Hagenbecka staré lvy, hyenu a medvěda, což se ukázalo jako prozíravé. Následný zájem diváků mu umožnil se po italském tažení finančně vzpamatovat. Na Balkáně pak získal levně cirkus Enders s koňmi a kompletním šapitó. Značce Kludský na cestě vzhůru již nic nebránilo.

Na začátku 20. století patřili k největším cirkusovým provozům v Rakousku–Uhersku. Firma přežila i první světovou válku. Těsně před hospodářskou krizí, kdy cirkus vedli synové Karla Kludského staršího, Karel mladší a Rudolf, měli sedm set zvířat a dvě stě železničních vagónů na převoz. To se během krize ukázalo jako neudržitelné a cirkus v roce 1934 skončil. Jméno používali nadále příbuzní. V roce 1990 cirkus na pár let obnovil Bohumil Kludský.

I když některé české rodiny ve světě či minimálně v Evropě získaly spoustu obdivovatelů, byl cirkus jako takový u nás relativně dlouho vnímán jako cizorodý prvek. Bylo to dáno hlavně chápáním toho, co je a není cirkus. Většina zmíněných rodin začínala jako potulní loutkáři a ve stylu Kludských postupně rozšiřovaly činnost. Jak ukazují Wertheimovi, mohla mít vystoupení různou podobu, rodina ještě ve dvacátých letech minulého století provozovala na Balkáně putovní kino. Stejně jako jezdily různé umělecké kabinety, panoptika a kuriozity, jež se do cirkusu dostaly v malých dávkách až později či vůbec.

Vznik novodobého cirkusu se datuje už do roku 1768, kdy jej s kruhovou manéží představil v Londýně Philips Astley. Podle Hanuše Jordana, kurátora sbírky v prachatickém muzeu, původně znamenal především jízdní čísla, drezúru koní a vysokou školu. Klaunská čísla, provazochodci a artisté byly ještě na počátku 19.století jen doplňkem. Jízdní čísla a výcvik koní byl chápán jako vysoké umění oproti artistice a kejklířství, jež byly nízkého (domácího) původu.

 

TRADIČNÍ A NOVÉ

Na pogumové podlaze v prostoru bývalých skladů v pražských Nuslích pět dvojic pozorně sleduje dva mladé muže. Předvádí cvik, který na první pohled pro trénované jedince může vypadat jednoduše. Přikrčí se, chytí se tu a onde a ve finále elegantně na chvíli spočinou vodorovně pár desítek centimetrů nad podlahou vybalancováni pouze na rukách jednoho z nich. Další půlhodinka je na modré žíněnce vyplněna snahou o opakování téhož, tentokrát v provedení frekventantů cirkusových dílen. Těm se sice příliš nedaří kousek zopakovat ani na několikátý pokus, nevypadají přitom ale o nic méně nadšeně, než když začínali. Nebo minimálně odhodlaně. Nejsou to profesionálové, jen lidé, kteří jsou zvyklí cvičit a chtějí zkusit něco nového.

Dílny nabízí asociace soudobého cirkusu Cirqueon. A o kurzy je zájem. V opravdu malém tu navazují na velké a známé cirkusové školy, které od sedmdesátých let vznikají po celé Evropě. Do světa pak vozí populární „nový“ cirkus. Jeho podoba sice vyrůstá z tradičního cirkusu, jejich program se ale liší. Obvykle se obejde bez zvěře a je plný akrobacie, která se ze všeho nejvíc blíží modernímu divadlu.

Prostředí nového a tradičního cirkusu je u nás poměrně ostře odděleno. Možná i pro to, že po válce sem nemohlo přicházet příliš mnoho nových vlivů. Po roce čtyřicet osm byly i cirkusy znárodněny. Svobodomyslný svět volného podnikání byl svázán administrativně-byrokratickými nařízeními. Z cirkusáků se stali zaměstnanci národního podniku Československé cirkusy a varieté. Zřejmě i díky sovětským školám dosahovali čeští artisté v zahraničí značné proslulosti a státnímu aparátu se zase díky nim zvyšoval přísun deviz. Direktivně řízené podniky se zajištěnou podporou státu nicméně značně nalomily kreativitu cirkusového bytí. Cirkusy obnovené po roce osmdesát devět hrají spíše na městských periferiích a jejich příjezd už ani zdaleka nepřipomíná senzaci. Což ovšem neznamená, že nejsou stále dobré, jak podotýká Hanuš Jordan. Tradiční cirkus se podle něj zatím vždycky dokázal přizpůsobit svému publiku, najít nové formy a přežít.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vesmír na vlnách / O. Červinka, Martina Křížková > NP č.384 > Téma čísla „Ale tohle je sakra umění. U-mě-ní,“ slyším se říkat, skoro křičím, sakra, ale on to asi stejně nepochopí. Nemá šajn. Ať dělám cokoli, netuší, která bije, jenom kroutí hlavou, šklebí se trochu, ale šajn nemá.   číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Ruce pryč od pumpiček / Jan Stern > NP č.359 > Fejeton Tento časopis existuje na podporu bezdomovců. Je v tomto ohledu dosti nevyvážený, neboť podporu bychom potřebovali spíše my, kdo dosud bezdomovci nejsme. My jsme totiž politováníhodní nevolníci. Koho? Krávovin, které zaplavily naše byty a my nemáme sílu je vypudit.   číst dále Chytni si svého hašišáka / Petr Pospíšil > NP č.359 > Pošli to dál Mládežník v potrhané mikině s kapucí s nepřítomným výrazem (nakreslený tak, aby co nejvíce připomínal hejkala nebo jinou podivnou postavu z pohádek a večerníčků), pochopitelně potahující ze svého jointa a k němu přistupující nekompromisní příslušník Policie ČR. To je úvodní ilustrace osmistránkového taháku, který pro policisty vydala Národní protidrogová centrála, aby jim připomněla, co je skutečným nebezpečím.   číst dále Kdo nemá gen? / Tomáš Havlín > NP č.359 > Pošli to dál Zatímco v Česku dozněl prvotní mediální zájem o Romana Jocha a chvění přetrvává už jen v určité části společnosti, v Německu se naplno rozhořela kontroverze kolem tamního politického „provokatéra”, Thilo Sarrazina.   číst dále Cirkus jako komentář / Jaroslav Fiala, Tomáš Havlín > NP č.359 > Téma čísla Zatímco zkraje 90. let jezdil Daniel Gulko do Prahy jako bezejmenný umělec, letos se vrátil v čele souboru Cahin Caha jako respektovaná postava nového cirkusu. Přitom si uchoval nejen image backpackera, ale také nevšední otevřenost a svěží názory na svou práci i dění ve společnosti.   číst dále
celý archiv
//